Sedm let jsem dělal starostu v pražských Řeporyjích a vím přesně, jak se tyhle věci pekly. Sledoval jsem to z první řady.
Zatímco na magistrátu nejrůznější spolky celou věčnost rituálně omdlévaly strachy z toho, že barák v Nuslích někomu zastíní vzduch a sebere světlo, v terénu se prostě muselo tvrdě a pragmaticky vyjednávat. Když nám do Řeporyjí v původních plánech namalovali obří třídírnu odpadu, nešel jsem se přivazovat ke stromu ani hystericky demonstrovat na Mariánské náměstí.
Pamatuji, jak jsme ji nakonec díky pochopení IPRu dokázali vymazat. Tedy, nakonec asi není to správné slovo. Spíše někde uprostřed, plus minus pět let v procesu, u kterého pořád nemohu uvěřit, že skončil. Že to, obrazně řečeno, vidím černé na bílém.
Fascinovalo mě chování řady figurek v průběhu nekonečné ságy, co ve finále nabrala konečně grády až kafkovských okolností. Třeba rituální tance na barikádě pirátské zastupitelky Evy Tylové nebo náměstkyně Jany „nepatřím nikam, ale o to víc budu teď krutopřísná“ Komrskové.
Tyhle komičky ještě ve čtvrtek večer zkoušely celé hlasování nesmyslně přerušit a bod vyřadit, jako by snad týden staré finální zveřejnění dokumentu bylo důvodem nechat Prahu dál hnít.
Kdyby rozumná část koalice nezasáhla a dokument vrátila k přepracování, znamenalo by to další dva až tři roky úřední agonie, což Praha fakt nepotřebovala. A co je nejhorší? Současná pravidla z roku 1999 platí bez změny zákona maximálně do konce roku 2028. Pak Praze reálně hrozilo absolutní zablokování jakékoliv výstavby a totální kolaps.
Vyprávěj ale něco zeleným ekoteroristům nebo Komrskové. S tou já sdílet dvojdomek, tak je na konci v nějaké konfiguraci vražda a sebevražda. Piráti jsou zvláštní druh, ale vždycky se mi líbilo, že jsou vysokoškolsky vzdělaní a nekradou. Což není špatné. Alespoň ten pocit jsem z této party podivínů měl. Z Jany Komrskové mám pocit jediný – že je mimozemského původu.
Nový plán, přes miliardu much a mušek, uzavírá přežitý bolševický koncept, kdy je Praha útvarem rozděleným na striktní zóny – tady se JEN bydlí, tamhle se JEN chodí „do háku“ a mezitím strávíš mládí v koloně. Metropolitní plán zavádí takzvané město krátkých vzdáleností a je mi fuk, co o tom říkají aktivisté.
Cílem je, aby lidé měli obchody, služby i práci v docházkové vzdálenosti a Praha se přestala rozrůstat do šířky, požírat okolní pole ve středních Čechách a generovat tisíce aut na příjezdech. Cože? Ach ano, jsem přece člen pražské ODS. Hm.
Poslouchej, kritický čtenáři. Máš pravdu. Pravdou ale také bylo, je a bude, že stavět se má uvnitř města. Proto plán otevírá „obří transformační území“, jako jsou Bubny-Zátory, Nákladové nádraží Žižkov nebo Avia Letňany.
To jsou místa, kde mají vzniknout moderní čtvrti s infrastrukturou, a ne satelitní noclehárny za Prahou, nezlob se na mě a na zlé developery, co dobrým přírodním lidičkám v batikovaném Praze chtějí všechno zastavět.
Celý ten kolos musel spolknout přes 78 tisíc připomínek od ministerstev i veřejnosti, ale výsledek, sorryjako, dává městu jasné mantinely. A naopak. Za nekonečného ryku předsudečných eko-paranoiků a zájmových sfér kolem nich ten dokument konečně otevírá prostor pro stavbu až 350 tisíc nových bytů. Samozřejmě, že to není dokonalé. Praha je v největší bytové krizi své historie.
Tleskám zastupitelům, co rovnou schválili přípravu prvních změn, aby se ten obří balík papírů sjednotil s novou stavební legislativou a vyřešily se požadavky městských částí na financování veřejné vybavenosti z příspěvků od investorů. Líbí se mi, jak Praha souběžně posílá výzvu vládě, aby obce, kde se masivně staví, dostávaly větší podíl z výběru DPH. To jsou naprosto logické kroky a reálná manažerská práce.
Hlavní stavební kámen je ale po čtrnácti letech na svém místě. Město se může nadechnout a začít se normálně rozvíjet. Aktivisté a brzdy rozvoje sice pláčou, ale – přes nekonečné pindy a jedové připomínky – zbytek Prahy může slavit.