Přes brutální zprimitivnění a zhrubnutí komunikace směrem k prezidentovi, které přišlo s Motoristy, je třeba „sportovně“ uznat, že své „Macinky“ měli i Pavlovi předchůdci. A buranství typu Filipa Turka či jmenovaného ministra zahraničí není v našich dějinách anomálií.
První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk v našich očích požívá až posvátné úcty. Ve své době byl ale občas terčem útoků až negustovních.
V parlamentu, kde byl v té době prezident hostem častěji než dnes, na něj často bez uděleného slova už od raných dvacátých let pokřikovali komunisté, že je „vrah dělnictva“ a „loutka imperialismu“.
Prizmatem faktu, že šlo o budoucího prezidenta, je ironické, že mezi nejhlučnějšími poslanci takto se projevujícími byl svého času i Klement Gottwald. Ten Masaryka občas místo „pan prezident“ tituloval „představitel buržoazního útlaku“ a následně začínal rád nakládat rodině, přičemž zpochybňoval Masarykův původ. Masaryk na to zásadně nasazoval „těžký ignore mód“, a tento aristokratický klid komunisty logicky dráždil ke stupňování invektiv.
Nejvíc schytával Beneš
Kdyby dnes sledoval Macinkovo a Turkovo výrokové parády Edvard Beneše, smál by se. Sám to v celé historii schytával víc než ten současný.
Období kolem Mnichova přineslo logicky nejtemnější kapitolu verbální agresivity a Beneš se stal hromosvodem frustrace. Zda právem, či ne, ponechme historikům.
Beneš byl pro Macha „židobolševický agent“, „zrádce slovenského národa“ a „čechoslovakistické monstrum“.
Nejostřejší byla snad nejtemnější figura, „dvojka“ tzv. fašistického Slovenského štátu, luďácký ministr vnitra, později místopředseda vlády a otec slovenského holocaustu Alexandr „Šaňo“ Mach.
Beneš byl pro Macha „židobolševický agent“, „zrádce slovenského národa“, případně „čechoslovakistické monstrum“. Neotesaný Macinka je se svými lampasáky proti Machovi školák.
Beneše nešetřili s útoky ani kolaborující politici typu Emanuela Moravce, který v rozhlasových projevech označoval Beneše za „politického zkrachovalce“ a „vraha české mládeže“, co „z bezpečí Londýna obětuje národ“.
Tichá partajní nenávist uvnitř KSČ
V období 1948–1989 se útoky na prezidenty z řad vlády či parlamentu pochopitelně odehrávat veřejně nemohly. Být Turek tehdejší komunistický poděs, tak drží hubu a krok. Dobře by věděl, že pustit se do špičky mocenské pyramidy veřejně, je hotovo. Politická smrt později, fyzická v padesátkách.
Takový Antonín Novotný byl zejména reformisty mezi svými soudruhy v soukromí i na privátních pijatykách vysmíván pro svůj omezený intelekt, ale ve „veřejném prostoru“ si to nedovolil nikdo ani ve zlatých šedesátých. Dokud nebyl politicky odstraněn, musela být zachována fasáda jednoty.
Havel: terč republikánů a „lepších Čechů“
Po převratu se otevřela stavidla verbální agresivity. Naplno a veřejně. Václav Havel se stal objektem do té doby nevídané nenávisti, a to přímo na půdě Federálního shromáždění a později Parlamentu ČR.
V hlavní roli byla dnešní republikánská zombie Miroslav Sládek a jeho Sdružení pro republiku – Republikánská strana Československa (SPR-RSČ).
Sládkovi poslanci Havla v parlamentu i na demoškách titulovali jako „alkoholika z Hradu“, „zrádce národa“ a „kulisu cizí mocnosti“. Na tu se při volbě prezidenta v roce 1993 v sále pískalo a vzduchem létaly invektivy.
Ping-pong Klaus vs. Zeman
Václav Klaus i Miloš Zeman si o ostré výrazy často říkali svým vlastním vystupováním, což vyvolávalo odpovídající reakci parlamentní opozice i některých členů vlád.
Ale proti dnešním Motoristům a po republikánech to byl hodně slabý odvar. Klaus byl označován za „narcise“ či „velekněze privatizace“, Zeman schytával od Sněmovny po Senát „trosku“, „ruského agenta“ nebo „ostudu národa“.
Zeman však jako první prezident v historii na tyto útoky odpovídal stejně agresivně a vulgárně. Tehdy klesla úroveň politické diskuse na dno, na úroveň čtvrté cenové skupiny, ne dnes s Macinkou a Turkem.
Zatímco dříve byly tyto útoky často vnímány jako okrajové či extremistické, dnešní doba – vlivem sociálních sítí a polarizace společnosti – tyto projevy nikoli přináší nebo akceleruje. Ona je normalizuje. Útoky politiků, jako je Macinka nebo Turek, na hlavu státu dle autora nejsou jen projevem osobní nevraživosti. Jsou pokračováním dlouhé tradice českého „politického bořitelsví“, kde úřad prezidenta od samotného úsvitu jeho existence není chráněn gloriolou nedotknutelnosti. Naopak.
Od bolševických útoků na Masaryka přes fašistické urážky Beneše a Sládkovo plivání na Havla až po motoristické na Petra Pavla se mění pouze kulisy. A slovník.
