Kdy ses definitivně rozhodla, že se budeš věnovat scénografii?
Studovala jsem uměleckou školu, takže bylo jasné, že se tímto směrem asi vydám. Po maturitě na „Žižkárně“ (notoricky vžité označení slavné žižkovské SUPŠ, pozn. autorky) jsem přemýšlela, jestli se chci věnovat volné tvorbě, grafice, nebo jít na vysoké škole úplně jiným směrem. Pak sehrála roli náhoda. Jako studenti jsme dostali nabídku vytvářet figurální kresby na natáčení velkého amerického filmu. Byli jsme oblečení v dobových kostýmech a dělali komparz. A právě tam jsem poprvé viděla filmovou dekoraci v celé její monumentálnosti. Byla nádherná, měli úžasně postavené kulisy. V ten moment jsem si řekla: „Tohle je ono.“
Co byl ten rozhodující gamechanger, že ses rozhodla u té profese zůstat natrvalo?
Nemůžu říct, že by existoval jeden konkrétní zlomový okamžik. Člověk to začne vnímat postupně, už při prvních schůzkách s režisérem, kdy se řeší scénář a celková koncepce filmu. Stejně jako kostým pomáhá dotvářet charakter postavy, tak i dekorace nebo rekvizity vyprávějí příběh. Jsou režiséři, kteří jsou na tyhle vjemy velmi citliví, a spolupráce s nimi je pak úžasná. Myslím si, že dobrá scénografie by vlastně neměla být vidět. V tom je její největší kouzlo. Divák ji nevnímá racionálně, ale podvědomě si díky ní velmi rychle vytvoří vztah k postavě i k celému ději.
Jaké interiéry tě baví vytvářet nejvíc? Máš nějaký svůj čitelný rukopis?
Mám ráda kontrasty. Baví mě objevovat a zařizovat různé skryté „pelíšky“, zapomenutá místa, staré továrny nebo špinavé industriální prostory. Na druhou stranu si ale stejně ráda odpočinu u romantického růžového pokojíčku. Právě ta neustálá pestrost je na mé práci skvělá. Každý projekt je úplně jiný svět.
Osvětlovači tahají těžká světla, gripáci pokládají kolejnice, všude vládne chaos. Pokaždé mám v tu vteřinu pocit, jako kdyby mi někdo rozkopal domeček pro panenky.
Pamatuješ si na nějakou kulisu nebo interiér, který tě po natáčení vyloženě mrzelo opustit?
Když si k nějaké dekoraci vytvořím osobní vztah – a to se stává často – prožívám dva těžké momenty. První přichází ve chvíli, kdy několik dní pracně stavíme náš malý svět. Je to takový uzavřený domeček pro mě a mé kolegy rekvizitáře. Pak ale klapne první natáčecí den a dovnitř se nahrne padesát lidí. Osvětlovači tahají těžká světla, gripáci pokládají kolejnice, všude vládne chaos. Pokaždé mám v tu vteřinu pocit, jako kdyby mi někdo rozkopal domeček pro panenky. Druhý moment je ten, že dekoraci vytváříme v plném rozsahu, doslova ve 360 stupních, ale ve výsledném filmu je z ní nakonec vidět třeba jen deset procent. To ale k filmové práci patří. Kamera ukáže jen to, co příběh v danou chvíli opravdu vyžaduje.
Když vstoupíš do cizího bytu kvůli obhlídce lokace, dokážeš se ještě dívat „normálně“, nebo už všechno automaticky analyzuješ profesním okem?
Když přijdu do restaurace, kde skvěle vaří, jde celej interiér stranou. Mám ráda dobré jídlo a sama ráda vařím, takže mě v tu chvíli zajímá hlavně talíř (smích). Ideální samozřejmě je, když všechno funguje v symbióze – výborné jídlo, krásný interiér i dobře vyřešené světlo. Právě světlo je u nás v interiérech strašně podceňované. I té nejkrásnější restauraci dokáže ublížit špatné osvětlení. Mladé dvacetileté slečně klidně přidá deset nebo dvacet let jen proto, že na ni shora svítí ostrá, chladná zářivka.
Když ale vstoupím do cizího bytu kvůli obhlídce lokace, přepínám do úplně jiného režimu. Okamžitě začnu z drobných detailů odhadovat, kdo tam žije. Podívám se na knihy, fotografie, obrazy nebo na věci pohozené na nočním stolku a skládám si v hlavě psychologický profil těch lidí. Je to taková malá detektivní práce. A musím říct, že se velmi často trefím.
Je krom zmíněného světla ještě něco, detail, co podle tebe dokáže totálně změnit atmosféru prostoru?
Světlo je obrovská součást filmového vyprávění a s atmosférou umí neuvěřitelné věci. Kameraman, který s ním umí pracovat, dokáže i z té nejobyčejnější dekorace vytvořit magické místo. A platí to i naopak. Sebehezčí reálný interiér bude se špatným nasvícením působit jako laciný televizní ateliér z minulého století.
Je něco, co tě jako filmovou architektku při sledování cizích filmů pravidelně ruší?
Kupodivu to nejsou špatné dekorace. Když v kině začnu vnímat, že skřípe židle nebo se začnu nudou dívat po stropě sálu, znamená to jediné – ten film mě ztratil. Většinou bývá problém ve scénáři nebo v dialozích. Když stoprocentně funguje příběh a herecké výkony, dobrá scénografie do toho přirozeně zapadne a vy ji nevnímáte. A tak by to mělo být.
Co tě na té práci baví i po tolika letech v branži?
To, že je pokaždé jiná. Aby to ale fungovalo, musím mít splněno několik základních podmínek: dobrý scénář, zajímavý projekt a hlavně lidi, se kterými pracuji. Přiznávám, že čím jsem starší, tím je pro mě lidský faktor důležitější. Na seriálu nebo filmu spolu trávíme intenzivní měsíce. Když si lidsky nesedneme, na výsledku je to strašně znát. Ideální kombinací je pro mě kvalitní text, skvělý tým a rozumné produkční podmínky pro tvorbu.
Za co nejraději utrácíš peníze?
Za jídlo.
A za co nejraději utrácíš čas?
Za jídlo a cestování.
Přemýšlela jsi někdy, co bys dělala, kdybys nebyla filmovou architektkou?
Vždycky mě hluboce fascinovala psychologie a kriminalistika. Myslím tím konkrétně sestavování psychologických profilů sériových pachatelů. Nemusela bych pracovat přímo na pitevně, i když musím uznat, že filmové pitevny mě jako dekorace nesmírně baví (smích). Přitahuje mě zkrátka lidská psychika jako taková.
Vybíráš si filmové projekty sama, nebo si spíše projekty vybírají tebe?
Většinou mě osloví produkce a já se rozhoduji, zda nabídku přijmu. Hlavním faktorem bývá čas. Projekty se ve filmovém světě často překrývají, termíny se posouvají a já musím dobře odhadnout, co jsem ještě schopná reálně zvládnout. Občas se stane, že kývnu na dva projekty, jeden se nakonec posune a druhý úplně zruší. Je to vysoce nepředvídatelný byznys.
Kdyby ses mohla zítra probudit a pracovat s jakýmkoli tvůrčím týmem na světě, kdo by to byl?
Líbilo by se mi pracovat s tvůrci amerického seriálu Aféra (The Affair). Tam scénografie naprosto geniálně pomáhá utvářet psychologii postav. Fascinuje mě, jak pracují s prostorem a jak se interiéry nenápadně mění podle toho, z čí subjektivní perspektivy příběh zrovna sledujeme. Běžný divák si těch mikrozměn možná ani nevšimne, ale právě v těchto detailech spočívá obrovská síla. To považuji za absolutní vrchol řemesla.
Čím při přípravách filmu strávíš nejvíc času, i když si to laická veřejnost možná vůbec neuvědomuje?
Paradoxně obhlídkami. Jezdíme křížem krážem po celé republice, hledáme lokace, fotíme, absolvujeme technické obhlídky, produkční schůzky a zažíváme nekonečné přesuny autem. Často strávíme třeba dvanáct hodin čistého času na cestě, abychom viděli dvě místa.
A která fází tě naopak naplňuje nejvíc?
Ten moment, kdy už mám celý koncept v hlavě, mám schválené lokace, dokonale nastudovaný příběh a můžu začít kreslit finální návrhy. Když je pak prezentuji režisérovi, kameramanovi a producentovi a společně ladíme, zda všichni vidíme ten výsledný film stejně. To je moje nejoblíbenější tvůrčí fáze.
Je něco, co jsi na své profesi na začátku kariéry vnímala úplně jinak než dnes?
Když jsem začínala a pracovala na své vůbec první reklamě, přidělili mě na zaučení ke skvělému architektovi Radku Hanákovi. Seděli jsme tehdy v kavárně, on už byl ostřílený filmový bard a já ucho na začátku kariéry. A on mi tehdy řekl větu: „Budeš koukat, ale tahle práce není jen o kreativitě. Je to z osmdesáti procent čistá produkce.“
Tenkrát jsem si myslela, že strašně přehání a bere mi iluze. Dnes si na jeho slova vzpomenu téměř každý den. Obrovská část mé práce totiž spočívá v organizaci lidí, logistice, koordinaci, plánování rozpočtů a řešení krizového provozu.
Jak vlastně v českých podmínkách vzniká filmová dekorace?
Možností je několik. První je postavit kompletně všechno od nuly v ateliéru – stěny, okna, dveře, stropy. Je to ale extrémně nákladné, takže se to vyplatí hlavně u velkých zahraničních produkcí nebo drahých reklam. Druhá možnost je pracovat v reálném obydleném bytě či domě, který prostorově upravíme tak, aby odpovídal scénáři. Když třeba děj vyžaduje dětský pokoj, ale v domě žádný není, musíme ho opticky vytvořit z úplně jiné místnosti.
Moje nejoblíbenější varianta je ale třetí – najít úplně prázdný, holý byt nebo dům, který pak můžu do posledního detailu zařídit a vdechnout mu život podle svého.
Proč tě nejvíc láká právě prázdný reálný prostor?
Protože skutečné zdi mají neopakovatelnou atmosféru, kterou v ateliéru napodobíte jen velmi těžko. Samozřejmě, Hollywood má rozpočty na to, aby postavil stoprocentně věrohodné haly. Jenže v českých ekonomických podmínkách na to prostředky nejsou. Reálné stěny mají své přirozené nerovnosti, patinu, strukturu a historii. Proto bude existující prostor skoro vždy působit na kameru věrohodněji než kulisa stlučená hřebíky v hale.
Říká se, že pozorný divák podvědomě pozná, když je scéna natočená v umělém ateliéru. Souhlasíš?
Ano, stoprocentně. Vzpomínám si, že už jako malé dítě jsem u některých televizních pohádek říkala: „Maminko, tahle kulisa divně šustí.“ Tehdy jsem samozřejmě neměla tušení, co to znamená. Až o mnoho let později mi došlo, že jsem podvědomě vnímala právě tu akustickou a vizuální umělost dekorace.
Princezna běžela kolem kašírované papírové studny, kroky zněly dutě a mně jako dítěti to okamžitě přišlo nepřirozené. Dodnes mi tenhle vjem z dětství zůstal v hlavě jako profesní varování.
Nejsi příliš aktivní na Instagramu. Je to z tvé strany záměr?
Instagram mi víceméně z legrace založil syn. Ale přiznám se, že mě ta platforma neoslovila a vůbec ji nepoužívám. Stačí mi Facebook, kde sleduju primárně specializované skupiny se starožitnostmi, vetešnictvími a nejrůznějšími bazary, kde lovím rekvizity. Mám pocit, že sociální sítě dokážou člověka šíleně pohltit a ukrást mu hromadu času. Nechci jim obětovat víc, než je nutné.
Dnes se v kreativních oborech tvrdí, že bez aktivního budování osobního brandu na sociálních sítích se člověk neprosadí. Jak se na tento tlak díváš?
Tohle je téma, které v branži s kolegy řešíme poměrně často. Mladší generace filmových architektů se na Instagramu prezentuje naprosto přirozeně, fotí procesy staveb a myslím si, že pro ně je to skvělý marketingový nástroj. Naše generace je v tomhle ale trochu zdrženlivější. Máme psychologický blok mluvit sami o sobě a chválit se.
Sama se nerada veřejně vystavuji. Když se mi povede vytvořit nádherná dekorace, na kterou jsem pyšná, stejně ji nikam na sítě nevyvěsím. Připadá mi to tak trochu trapné. Na druhou stranu si racionálně uvědomuju, že když svou práci nikde neukážeš, lidé ji vlastně nemají šanci objevit. Asi je potřeba najít nějakou rozumnou, zdravou rovnováhu.
Co je podle teby v dnešním světě nejvíc přeceňované?
To je hrozně těžká otázka. První, co mě napadlo, byla fyzická krása a nízký věk. Ale zároveň vnímám, že je to ode mě trochu pokrytecké, protože podvědomě chce být každý pro své okolí atraktivní, chce být co nejdéle vitální, mladý a ideálně i bohatý. Takže vlastně nevím, jestli je to ta správná filozofická odpověď (smích).
Je nějaká otázka, kterou už bys od novinářů raději nikdy v životě nedostala?
(Smích) Tradiční otázka na to, kolik mi je let. Ale v téhle souvislosti mě napadá jedna vtipná historka z dob mých studií na FAMU. Studovala jsem tehdy filmovou scénografii a často jsme s kamarády seděli v pražských hospodách. Když se nějaká slečna u stolu zeptala mého spolužáka, co vlastně dělá, a on nonšalantně odpověděl: „Studuju na FAMU režii,“ následovalo okamžité, nadšené: „Wow!“ Byla to v podstatě okamžitá vstupenka do dívčí přízně.
Když jsem ale v té samé společnosti řekla já, že studuju scénografii a architekturu, nastalo většinou hrobové ticho a dotyčný se otočil jinam. Dodnes mi tenhle kontrast přijde strašně legrační.
Je něco, na co jsem se v rozhovoru nezeptala, a přitom bys to o své profesi chtěla světu sdělit?
Napadá mě jedna konkrétní situace z placu, která dokonale ilustruje, co pro mě filmová architektura znamená. Pracovala byla na celovečerním filmu, jehož děj se z velké části odehrával v jednom obřím sdíleném bytě, kde spolu žilo několik mladých lidí. Každá postava měla mít svůj specifický pokoj. Celý ten byt jsem kompletně navrhla, barevně pojednala a zařídila nábytkem na míru jejich charakterům.
Když pak poprvé na plac dorazili herci, Honza Dolanský vstoupil do chodby, rozhlédl se po místnostech a bez jakéhokoli předchozího vysvětlování ukázal prstem: „Já úplně přesně vím, který pokoj je můj.“ Nikdo mu přitom předtím neřekl ani slovo. To byl pro mě jeden z nejkrásnějších momentů kariéry. Znamenalo to, že ten prázdný prostor začal sám od sebe mluvit a vyprávěl o své postavě přesně to, co měl. Bez jediného slova ve scénáři.
Na čem právě teď pracuješ?
Na tom, abych si po tom všem maratonu konečně pořádně odpočinula.
