KOMENTÁŘ. Posuňme se od fotbalu do politiky. Kauza Nagyová přinesla pád tehdejší vlády Petra Nečase. Po zásahu ÚOOZ přímo na Úřadu vlády se spekulovalo nejen o mnohamilionové korupci, včetně několika kil zlatých cihel, ale hlavně o vztahu premiéra s jeho tehdejší podřízenou a milenkou Janou Nagyovou. Velmi k tomu přispěly odposlechy, na nichž Nečas Nagyovou oslovuje: „Jaňulinko“ a ona jeho o pár okamžiků později častuje o poznání vulgárnějším titulem. Od pádu Nečasovy vlády uplyne letos 13 let, během nichž proputovala soudní soustavu hned několikrát odspodu nahoru a zase zpátky, a my si můžeme položit otázku, k čemu nám vlastně publikace odposlechů byla?
Co se vývoje samotného trestního řízení týče, neposloužily uniklé odposlechy absolutně k ničemu. K čemu ale posloužily dokonale, bylo totální ovládnutí veřejného mínění. Vždyť je to jasné, Nečas byl nekompetentní a hlavně po uši zamilovaný submisivní pitomeček, který na slovo poslouchal zákeřnou manipulátorku, která prakticky ovládala celou Strakovu akademii a u toho přijímala od rozličných korupčníků luxusní dary. Takže logicky jsou tito lidé špatní, vše co dělají je špatné, takže si zaslouží skončit ve vězení, ideálně navždy. Tohle všechno totiž bezpečně z přepisu několikaminutového rozhovoru vyčteme, nebo snad ne?
Nikde v trestním řádu se nedočteme, že odposlechy slouží k obveselení publika toho kterého média.
Nemusíme si tady rekapitulovat případ po případu, podívejme se raději na to, co mají všechny do jednoho společné. Vyšetřování probíhá, často ještě nikdo nebyl ani formálně obžalován, často ani obviněn, a v tom se v některém z médií, ať už internetovém nebo tištěném, objeví odposlechy. Rázem se pak neřeší nic jiného. Vždyť si na tom odposlechu jasně říká o peníze, ten musí být vinen! Jen tedy neznáme kontext, byl nám naservírován zlomek z často hodin a hodin odposlechů, ale to stačí. Lid má jasno, čert vem nějakou presumpci neviny, je to na odposlechu, hotovo dvacet.
Pomyslnou třešničkou na dortu je pak zveřejňování odposlechů ve chvíli, kdy je podezřelý ve vazbě, takže se nemůže příliš bránit. A když ho z vazby pustí, u soudu zprostí viny anebo ani k obžalobě nedojde? Nevadí, však my víme svoje! Opět nemá úplně smysl si zde vypisovat jednotlivé případy, jelikož v jádru je modus operandi stejný. Od orgánů činných v trestním řízení „náhodou“ uniknou pečlivě vybrané pasáže odposlechů, které se taky „náhodou“ dostanou do rukou novinářům a druhý den už plní titulní strany. Že jde dost často o případy řešené těmi samými OČTŘ, z nichž uniklé odposlechy publikují dost často ti samí novináři? Asi jen další z řady náhod. Stejně jako to, proč se vlastně nikdy nikomu nepodaří vyšetřit, jak a od koho se nám to do těch novin (zase) dostalo.
Veřejné soudy bez pravidel
Už jen samotné povolení k pořizování odposlechů není nic, o čem by se rozhodovalo v trestních řízeních lusknutím prstu na základě rozmaru. Jak pořizování, tak následné uplatňování odposlechů jako důkazního prostředku má přísná pravidla, která je potřeba dodržet, aby vůbec celý tento komplikovaný proces k něčemu byl. A asi tušíte správně, že selektivní zveřejňování v médiích ve fázi řízení, která také není neveřejná jen tak pro srandu králíkům, těmto pravidlům hrubě odporuje. Jinými slovy se nikde v trestním řádu nedočteme, že odposlechy slouží k obveselení publika toho kterého média.
Škarohlíd by asi řekl, že je to jedno, protože zde nejde ani tak o to, aby byla konkrétní pasáž použita u soudu, ale aby na základě konkrétní pasáže došlo k odsouzení u veřejnosti, možná i proto, že někdo (slovy klasika: „My nemůžeme ani naznačovat...“) nejspíše seznal, že během řádného vyšetřování toho z odposlechů a dalších důkazů zas tak moc nevyvaří, tak si alespoň pohraje s veřejným míněním.
Výhodou pomyslného lidového soudu, který proběhne pokaždé, když k nějakému zveřejnění odposlechů dojde, je to, že narozdíl od řádného trestního soudu žádná přísná pravidla nemá, rozsudek se dostaví prakticky ihned a není na to potřeba žádných expertů na právo. Naopak – čím méně právu recipient zveřejněných odposlechů rozumí, tím vlastně lépe. Protože čím hlouběji se nad tím zamyslíme, tím spíš nám dojde, že celá konstrukce uniklých odposlechů a jejich následné selektivní publikace není žádnou službou demokracii, ale spíše pěknou levárnou s opačným dlouhodobým efektem.
Že se v rámci orgánů činných v trestním řízení všichni kryjí a nikdy se nic ohledně úniků nevyšetří, protože nikdo ani nic vyšetřit nechce, je vlastně pochopitelné. Že si pár novinářů vybudovalo kariéru na tom, že s nataženýma rukama čekají, co jim v nich jednou za čas přistane od „anonymního zdroje blízkého vyšetřování“, protože onen anonymní zdroj moc dobře ví, že jeho výběr z odposlechových hroznů bude bez rozporování zveřejněn, je pochopitelné o něco méně. Že se u toho tito novináři bůhvíproč označují za investigativce, už není pochopitelné skoro vůbec, ale co už. Nejméně pochopitelné je nicméně to, že tuto návnadu veřejnost pokaždé spolkne i s navijákem, a následně se všichni diví, že nám klesá důvěra jak v justici, tak v média. Proč asi?
