Ústavní soud vyhověl v rámci kompetenční žaloby hlavy státu Petra Pavla proti Strakově akademii návrhu na vydání předběžného opatření. Uložil jím kabinetu premiéra Andreje Babiše, aby prezident mohl být plnohodnotnou součástí blížícího se summitu NATO v Ankaře. Jedná se o krok překvapivý, ale ještě šokující je následná reakce mnoha politiků vládní koalice.
Ti začali otevřeně zpochybňovat legitimitu jak samotného verdiktu, tak hlavně instituce jako takové. Překročili tím hranici, která by v demokratickém zřízení měla být naprosto nedotknutelná.
Jedním ze základních pilířů demokracie je dělba moci na sobě vzájemně nezávislé složky – zákonodárnou, výkonnou a soudní. Nezávislá justice bez možnosti ovlivňování ze strany politických hráčů tvoří základ funkčního uspořádání. Ústavní soud přitom stojí mimo standardní soustavu, není obecným soudům nadřízen a je definován jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti.
I pro ty největší populisty doposud platilo, že jeho nálezy, jakkoliv se nemusí někomu líbit, jsou svým způsobem posvátné. Jenže to už dnes bohužel pro Českou republiku zjevně neplatí.
Respektu jako šafránu
Předseda vlády sice formálně oznámil, že rozhodnutí bude respektovat, nicméně vzápětí jej stihl označit za absurdní. Ministr zahraničí Petr Macinka zašel ještě dál a verdikt, který nehraje exekutivě do karet, rovnou pojmenoval jako pokus o ústavní puč. Europoslanec Filip Turek se nechal slyšet, že tato instituce by vůbec neměla existovat.
Podle Miroslava Ševčíka je prezident kašpar a strážci ústavy jsou jen jeho poskoci. Pozadu nezůstává ani Tomio Okamura, který o soudcích hovoří jako o vazalech Hradu. Jindřich Rajchl pak prohlašuje, že orgán není nezávislý a jde Petru Pavlovi na ruku. Korunu všemu nasadil poslanec Radek Vondráček, podle něhož udělal Ústavní soud z ústavního pořádku zatuchlý chlív. To je jen drobný výběr z pořádně kyselých hroznů viditelných tváří vládního bloku.
Ve vypisování dalších a dalších vyjádření představitelů ANO, SPD a Motoristů, včetně jejich spřízněných fanoušků, by se dalo pokračovat donekonečna. Bylo by to stejně zbytečné jako tato vyjádření sama. Shrňme si jen základní „argumenty“, přičemž toto slovo je v uvozovkách záměrně. Nejde totiž o žádná fakta, ale o nebezpečnou kombinaci naprostého právního bezvědomí, zlého úmyslu a do nebe volající nehoráznosti.
Ústavní soud prý nemůže žádné předběžné opatření vydat. Rozhodnutí navíc padlo podezřele rychle. Od osobností jmenovaných do funkce Petrem Pavlem prý nelze čekat nezaujatost, protože jsou mu zavázáni a chtějí se odvděčit. Celá instituce se tak údajně vzpíná vůli exekutivy a škodí zemi. Tak si to pojďme postupně rozebrat.
Soudci předběžné opatření pochopitelně vydat mohou. Že se tak v praxi děje minimálně a sami si dobře uvědomují, že jde o poměrně krajní prostředek, je věc druhá. Zjevně si však uvědomili mimořádnost současné situace.
Co už ovšem nevidí fanoušci vládního tábora, je skutečnost, že hlavním viníkem je samotný kabinet. Ten formální verdikt o neúčasti Petra Pavla na summitu NATO oddaloval tak dlouho, až prezidenta s podáním žaloby i samotný soud zahnal do kouta a nedal jim v zásadě žádný manévrovací prostor.
Na druhou stranu se spor o cestu do Turecka táhne několik měsíců. Hlava státu se netajila tím, že měla podklady připravené. Plénum soudců nežije v informačním vakuu, nespadl jim do klína neznámý problém, jehož podstatou by se museli nejprve složitě prokousávat.
"Podezřelá" rychlost?
Přesnou analýzu Ústavní soud teprve udělá, protože nynějším krokem pouze vyřešil nejpalčivější časový pres, přičemž o samotné kompetenční žalobě rozhodne v řádu měsíců. Zde je nutné pochopit, že instituce na věc nehledí jako na osobní spor Pavla a Babiše, nýbrž jako na střet dvou ústavních činitelů, bez ohledu na to, kdo konkrétně ty funkce zrovna vykonává.
Tím se dostáváme k oné údajně podezřelé rychlosti. Jednak bylo potřeba logistiku cesty do Ankary rozlousknout nejpozději do 48 hodin, a jednak o podstatě věci zatím nikdo nerozhodl. Verdikt padne nejdříve na podzim.
Upozorněme navíc na jednu pikantní věc, ze které vládní představitelé nebudou mít radost. Před sněmovními volbami v roce 2025 rozhodoval stejný senát o ústavní stížnosti na nepřiznanou koalici SPD, PRO, Svobodných a Trikolóry.
Rozhodl tehdy rovněž bleskově, protože do otevření volebních místností zbývalo pár dní. Jenže tehdy rozhodl ve prospěch zmíněných stran, takže se nikdo z nich nepozastavoval nad tím, že je rychlost nežádoucí.
Nyní k vyloženě stupidní konstrukci, že jsou soudci zavázáni muži, který je na Hradě.
Vraťme se k onomu příběhu před volbami do Poslanecké sněmovny, kdy rozhodovali úplně ti samí lidé. Tehdy zjevně Petru Pavlovi na ruku nešli, protože ten by jen těžko ocenil, že lidé, kteří mu údajně mají být nějak vděční, schválili obcházení volebních pravidel pro opoziční koalice. Do konspirace navíc vůbec nezapadá fakt, že soudcem zpravodajem je v této věci Pavel Šámal, kterého jmenoval Miloš Zeman.
Stejně tak Jan Svatoň byl jmenován předchozím prezidentem. Oba přitom hlasovali pro vydání opatření. Naproti tomu dva členové pléna, kteří s postupem nesouhlasili, tedy Jan Wintr a Dita Řepková, byli již jmenováni Petrem Pavlem. Nedává vám to smysl? V pořádku, žádnou logiku to totiž od samého počátku ani mít nemůže.
Ústavní soudci jsou ti nejlepší experti na právo v zemi. Tento post je pro ně vrcholem letité úspěšné kariéry. Při jejich výběru nejde jen o vysokou úroveň znalostí, ale i o obrovské nároky na morální integritu. Jde o osobnosti, které berou svou přísahu o nezávislosti smrtelně vážně a nenechají se nikým ovlivnit, kromě vlastního svědomí a zákonů této země.
Ústavní soud je free
Když někdo píše, že jsou to bezpáteřní služebníčci pána tam nahoře, vypovídá to pouze o charakteru pisatele takového blábolu, nikoliv o soudcích.
A že se instituce vzpíná vůli exekutivy? Ústavnímu soudu může být vůle ministrů úplně ukradená, pokud odporuje právnímu řádu, což aktuálně většinově uznal. Ono to hlavně není nic neobvyklého.
V zásadě každé vládě, ať už v ní sedí kdokoliv, justice občas shodí nějaké klíčové normy. Nikdy se to nikomu nelíbilo, ale všichni doposud chápali, že je nutné věc přijmout a zákon případně přepracovat. Nikdo dosud nenapadal instituci jako nástroj opozice s tím, že by bylo lepší ji zrušit.
I když už v minulosti u kormidla seděli různí svérázové, nikdo nešel cestou totální destrukce důvěry v základy systému. Jenže to nebyli ve vládě mstiví Motoristé, extremistická SPD a Andrej Babiš, který potřebuje exekutivní moc udržet, aby nebyl trestně stíhán.
Že podobné bláboly zpochybňující nezávislost justice pronáší náhodní fanoušci vládní koalice z řad prostého lidu, lze omluvit tím, že ústavnímu právu zkrátka nerozumí.
To není nic závadného, ale vlastnost většiny populace. Jenže většina z nich má dostatek soudnosti, že se k tématům, kterým nerozumí, kategoricky nevyjadřuje. Že tak ale činí poslanci jako Radek Vondráček nebo Jindřich Rajchl, kteří jsou registrovanými advokáty, zavání snižováním důstojnosti celého stavu. Za podobné prohlášení se totiž vyhazuje ve druhém ročníku od zkoušky.
A že tak činí přímo šéf diplomacie, svědčí jen o tom, že na své pozici nemá co pohledávat. V každé normální zemi by takový ministr letěl. Jenže my jsme se zjevně rozhodli, že už normální zemí nebudeme a frackovitá neúcta k právnímu státu se stane novým standardem.
