Cože? Nebylo to čtvrt milionu. Výborně jsi se čapnul, milý čtenáři. Autor si také myslí, že tam bylo „jen“ něco kolem dvou set tisíc. Ale ono je to jedno. Stejně jako je pro tento text o celé iniciativě na chvíli jedno, co bude s Českou televizí, budoucností našich dětí a kompetencí Filipa Turka „and friends“.
Produkčně je akce, která proběhla v sobotu na Letné, něčím, co fakt stojí za samostatný článek bez ohledu na to, kdo volí Losnu a kdo Mažňáka.
Už před šesti lety „na Babišovi“ si autor říkal, že tohle by bylo strašně zajímavé vidět „zezadu“. Naštěstí je čtyřiatřicetiletý Robin Suchánek, hlava produkce proběhnuvší demonstrace, jeho kamarád.
„Sáro, jdu tam do práce psát o zákulisí, budeš se nudit!“
„Cože? Ty jdeš do backstage? Ono to má backstage? Jdu taky.“
Toliko proč mi bude reportáží občas pobíhat dítě.
Po zákulisí pro změnu pobíhal zmíněný Robin Suchánek. Oni tihle hlavní pořadatelé vždycky pobíhají ve smrti eventem. Na Suchánkovi bylo zajímavé, že nepobíhal ve smrti, stejně jako jeho tým. Moc to nedávalo smysl. Při tomhle nejde nepobíhat ve smrti, když jste za to odpovědný. Ne za budoucnost našich dětí a apel na občanskou iniciativu! Za bezpečnost těch návštěvníků. Je jich hodně a je fuk, jestli jich je sto nebo čtyři sta tisíc.
Váš problém je, že akce musí být dimenzována na tu horní hranici. To není zákon nebo norma. To je tak prostě automaticky. Jinak nepřežijete. A tady se na organizační chyby nehraje. Nesmí.
Základem je tlačítkový telefon
Chtělo by se dodat, že základem je hlavně nefotit se s někým, o kom píšete děsně nezaujatý, objektivní text, a nepořídit během akce jinou fotku. Moment, našla se. Toto je Robin Suchánek, šéf produkce demonstrace proti Babišovi a za nezávislou justici na Letné v roce 2019 a té, co proběhla v sobotu. Obě patří mezi nejmasovější akce tohoto typu od listopadu ´89.
Mohl za to catering a pojďme od toho pryč nebo Libor Vondráček ze Svobodných napíše na Twitter (a Rajchl do trestního oznámení), že se tam pořádaly lukulské hody za peníze kdo ví od koho a tak dále.
O účinkující bylo opravdu dobře postaráno, stejně jako o každého, kdo se vzadu motal, protože tam byl pozván za jakýmkoli účelem. Jsou to blbosti, ale rychlé odbavení, odpovídající zázemí pro účinkující i novináře, všichni se na sebe usmívají. Usmíval se i Suchánek, ačkoli by měl být ve smrti.
Nebýt v ní nejde. Pamatuji si, že stejně dobře hrál pohodu před těmi šesti lety, ale v očích měl konec světa, zda to tehdy klapne.
Jak to vypadá samozřejmě, tak je to nesamozřejmé, a jak to vypadá, že to už někdo vymyslel před Suchánkem, tak určitě ano, akorát to u nás nikdy nikdo neuvedl do praxe. Nebyl důvod.
Zatímco hlava Milionu chvilek Mikuláš Minář z podia připomíná, že Chvilky nemají korunu ze státního a sponzory ze zahraničí, autor se pokouší (v Řeporyjích je jednou do roka velká akce na náměstí, rozsvícení vánočního stromečku, není to Letná, ale velké to je!) spočítat, co tak stojí ty zábrany a další serepetičky, co víte, že nepotřebujete, ale musíte je mít (minule opravdu přišlo tři sta tisíc lidí, může přijít čtyři sta).
Mezi řečí přitom zavzpomíná na koncert Michaela Jacksona před bezmála třiceti lety na stejném místě. Dcera otevře pusu, že jsem byl na Jacksonovi (když zneužíval děti) a celkem rozumně se ptá, jestli je to opravdu taková velká věc, že je tu tolik lidí a kolik bylo na Jacksonovi. Vysvětluji, že problém je v tom, že pořadatel velkého koncertu na něm má jednak maximálně desítky tisíc lidí a hlavně – ti mají koupené vstupenky povětšinou, má to kapacitu, má je pěkně rozkastované. Ví, kolik jich přijde.
U akcí Milionu chvilek čtete ještě den před akcí odhady od fiaska (padesát), přes střízlivou racionalitu (sto tisíc, není dějový zvrat, není velké téma, zase se probereme) až po přání organizátora (400 tisíc, na které stejně musí organizačně hrát, ač ví, že se to nestane). Dojde i na střízlivé racio, začne pršet a máte na Letné jenom osmdesát.
V sobotu došlo na masivní účast, pořadatel si může dovolit mluvit o čtvrt milionu a pražská záchranka chválí, že statisticky mělo být kolapsů a různých úrazů víc, bylo toho opravdu málo a šlo to jako po másle. I díky koridorům, jejich přesnému uzavírání jakmile se blíží kapacitně limitu, vše koordinuje pořadatel pomocí aparatury tak, že ještě ani nevidíte pláň a už slyšíte, kudy jít a kudy ne, kudy lidé s dětmi, kudy kočárky, kudy senioři, kudy účinkující.
Autor ví, čtenář si říká, že je vydřený ze samozřejmostí. U takovéto produkce má probíhat šedesát debat nad guestlistem, seznamem SPZ aut, co mohou dovnitř, a ono je to stejně jedno, na konci vždycky stojí zvukař s copánkem a pájkou a čumí.
Na Letné ne.
Tady se všichni kření, všichni ví, co mají dělat, co nemají dělat, co mají dělat, když dojde na situaci, kdy musí udělat něco, co dělat nemají, koho mají a nemají otravovat. Musí tam být krom chvilek taky milion zádrhelů, ale nejsou vidět.
Výborné je koordinační centrum celé akce, takový ten pentagon, odkud štáb s vysílačkami řídí další štáby po areálu, prostě crew akce, kde je co do počtu ekvivalent pětiny všech obyvatel Prahy.
Na minutu přesně
Suchánek na otázku, kolik má reálně v akci lidí, odpovídá dle očekávání: „Jednotky set, technika plus dobrovolníci a tak dále bude v kompletu někde okolo bezmála čtyř set osob.“
Legrační na tom autorovi, co se přišel s dcerkou napapat, podívat na akci z VIP pohledu a ještě za to kasírovat zaměstnavatele, připadá, že všichni se na něj smějí, jako by nebyli dobrovolníci ve stresu. Výborný je tento prostor mezi obrovskou, zastřešenou šatnou s možností posedět, převléci se atd.. který by se asi jinde nazýval „přípravnou“. Výborný je proto, že se z něj odchází na jeviště podle něčeho neuvěřitelného – boďáku, který platí.
Nebo takhle: on platí každý bodový scénář, co se pověsí na stěnu, ale jak říkal Zdeněk Srstka": „Už jsi někdy viděl, aby u umění něco začalo včas?“ Bodový scénář, který vydrží déle než 20 minut, neexistuje. Rozhodně ne u podobného eventu.
Zde bodový scénář, podle něhož se jelo, snad se nebude nikdo zlobit, ale já si to vyfotit musel.
Vyfotit musel poté, co se začalo přesně ve tři (!) a já po dvaceti minutách v kombinaci s fascinací dcery (hraje šach, pořád pracuje s časem, co nekompromisně ubývá), odpočítáváním času pro účinkující na jevišti pochopil, že ono se podle toho boďáku pojede až do konce a dodrží se to. Což se děje jen v Řeporyjích, na akcích Janise Sidovského (ten má vždy vše v lati), patrně se tak děje v Severní Koreji po půlročním nácviku něčeho, na co přijede Kim a... dělo se to na Letné.
Každý, kdo NEDĚLÁ akce, se právě chytil za hlavu, z čeho všeho bude ještě autor vydřený. Každý, kdo DĚLÁ akce, zírá. Z boďáku je vidět, že program je rozdělen na tři tematické bloky, které jsou samotné složené ze dvou menších plus nějaká ta kultura.
Někteří řečníci mají minutu. Superhvězdy typu Trojan i pět. V posledním bloku je sekvence složená snad z devíti, od minuty po čtyři. Dvouhodinovým programem projde krom zpěvačky, co se vrátí na jeviště dvakrát, ještě sbor, kapela.
Autor textu je požitkář, a tak trávil poslední třetinu programu na balkonu protějšího domu, kde mají přátelé byt, čuměli na demošku, měli tam hodně jídla a autor si mohl fotit demošku „ze vzduchu“. I tak si pořád kontroloval ten boďák. Zajímalo ho, o kolik to „přeteče“. Jedenáct minut. Má to být půl hodiny, i kdyby tam odpočítávali místo monitorů po zuby ozbrojení nacisté a za překročení hned popravovali.
Jak to?
„Tohle nejde za mnou. To je specialita samotného Mikuláše Mináře, to je jeho boďák a jeho režie, jsou tam stage manažeři, co s tím kouzlí,“ líčí mi Suchánek, který sám uznává, že je divné, že v realitě, kdy dochází k přetažení vymezeného času násobně častěji než ke zkrácení, a do toho přechody, nástroje, sbory a improvizace, nedává logiku, jak se program krátí. Vyhoďte, fajn, zkraťte někoho, kdo už tak má dvě minuty.
Stejně jim to sedí.
Přemýšlení o tom, co napsat o eventu špatného, když jsem reportáž zasvětil zázemí a produkci akce, je poměrně náročné.
Ale něco se přeci najde! Sparta!!!
Je ostudné, že taková pěkná, celospolečensky důležitá, fajn akce, (navíc uprostřed „sedmičky“, aneb zóny „Letenské party“, prostě všude tam kavárny, intelektuálové, kdo je z Prahy, ten ví, že Letnou obývají jen děsně správný, nóbl lidi, co sedí v těch lepších kavárnách a dělají svět prostřednictvím Mirka Dušína Čižinského lepším) se odehrává v těsné blízkosti stadionu Sparty Praha. Ale aby ho alespoň na ty dvě hodiny Suchánek nějak odstínil, to už bych chtěl moc.
Na Letné se otočilo čtvrt milionu lidí, zda se akce povedla po všech stránkách, to ať si hodnotí jiní. Po té produkční ale dopadla na absolutorium, tam je radost účinkovat nebo pracovat, ačkoli je to bez honoráře.
Kupeckými počty docházím k tomu, že koordinační schéma celého eventu je nejen postavené na sehrané partě, odvaze a víru v sebe sama, ale přes nasazení všech by to bez Mináře se Suchánkem nebylo možné. Suchánka mám na všech sítích a vidím, jak žije měsíc před akcí.
Nežije. Ale stíhá se u toho usmívat a nestěžovat si. Když mu večer při psaní tohoto textu je telefonováno a padne otázka na závěr ve smyslu „Jak to ku*va dělá?!!“, přijde odpověď, která by se líbila Pentagonu.
„Tajemství je v tlačítkovým telefonu, Pavle. Já mám tlačítkový telefon bez internetu. Ano, když potřebuji maily nebo tak, mám ještě chytrý. Ale bez simkarty. Nezblázním se díky tlačítkovýmu telefonu. A moc děkujeme, že jsi s dcerou přišel.“
Konec hlášení z backstage demošky na Letné. Kde snad už brzy díky stěhování na Strahov nebude ten stadion Sparty. Což není práce Suchánka. Ale nedivil bych se tomu. Kdo jiný by stěhoval stadion z jedné městské části do druhé než Robin Suchánek z Milionu chvilek?
