Nemá smysl se příliš zdržovat jak výčtem toho, co dokázal v diskařském sektoru, tak vysvětlováním, proč není možné označit jej s rukou na Bibli za nejlepšího diskaře československé historie. Imrich Bugár a Ludvík Daněk: v otázce toho, kdo byl lepší, rozsoudit objektivně nejdou.
A státem řízený doping, který se mladšího, „osmdesátkového“ zesnulého týká, zatímco „sedmdesátkového“ Daňka skoro jistě ne, s tím fakt nemá co dělat.
Long story short pro ty, co si to ještě nepřečetli v nekrolozích jinde: Daněk měl zlatou z Mnichova '72 a Bugár „jen“ stříbrnou z Moskvy '80. Daněk nebyl mistrem světa. Bugár ano. Jenomže Daněk jím být nemohl, protože „za něj“ se to nepořádalo. Bugár byl prvním mistrem světa vůbec. Ovšem zase nemohl na OH v Los Angeles '84 kvůli bojkotu celého východního bloku. Soudruhům na tu dobu nevídaně a nahlas vyhrožoval, „že tam odjede třeba za vlastní peníze“.
Bugár hodil dál. Ale házel deset let po Daňkovi. V tom rozdílu fakt nehrají prim steroidy, ale propastný rozdíl ve známé a používané technice a také vybavení. Zesnulý Maďar Imrich Bugár, jehož národnost byla velkým tématem v místech, odkud pocházel, už od jeho dětství a na Slovensku o ní neradi slyší, byl v každém případě mimořádný atlet a diskař, jaký se „u nás“ rodí jednou za sto let. Akorát v Československu se narodili dva.
Cinknutá socialistická atletika
Šestinásobný domácí atlet roku se stříbrnou z olympiády a mistr Evropy i světa byl produktem steroidy „cinknuté“ vývozní socialistické atletiky, který se po skončení kariéry, během které ho oficiálně „nechytili“, do konce života nacházel v tragickém rozporu, ze kterého není milosrdného úniku.
Kdyby bylo jak připustit, že „o tom, v čem jede, nemohl nevědět“, a souběžně sám před sebou neznehodnotit všechnu tu nepředstavitelnou dřinu, upřít si právo na zatvrzelé zapírání tam, kde ho oficiálně „nechytili“, tak to jistě moc rád on i (s ním věčně do jednoho pytle a naopak házená) Helena Fibingerová, možná nejlepší koulařka světové historie, co „v peaku“ přehodila i dopující koulaře, udělali.
Fenomén „nic jsem vědomě nevzal/nevzala“ je u mnoha někdejších hvězd československé, východoněmecké a dalších státem řízených dopingových „atletik“ velmi častý. Psychologie „vnitřní pravdy“ je v případě robotů, kteří museli 6-8 hodin denně zvedat tuny železa, aby „stíhali“ konkurenci, brutální. Představa, že za někdejším úspěchem tak trochu stála „pilulka“, je nepřijatelná.
Nejen psychologie vnitřní pravdy
I bez steroidů bych byl nejlepší. Disk (kouli, cokoli) za mě nehodily, i bez nich bych byl/byla nejlepší. Jen o metr kratší. V mysli takového se doping stal jen „nutným administrativním doplňkem“, nikoli příčinou úspěchu.
Helena Fibingerová dožije v režimu vědomého popírání i díky tomu, jak se podařil nakonec „vysvětlit“ její pozitivní dopingový nález na testosteron po halovém ME v Aténách 1985. Fibingerová se zjevně z „vědomí“ o tom, co a proč bere, usvědčila ještě jednou, jak se ukázalo z dochovaných materiálů v Archivu bezpečnostních složek, ale to je teď jedno.
Nutný administrativní doplněk
Podstatnější je, že Bugár „to“ měl mnohem složitější. Zesnulý novinář Václav Pacina, který se problematikou dlouhodobě zabýval, před něj před dvaceti lety položil jasný důkaz o pozitivním dopingovém nálezu před MS 1987. Bugár prokazatelně dopoval. Sám systém, který celou tu architekturu zbudoval, si jej omylem usvědčil v rámci tzv. pretestu, kterým si v tajných „antidopingových“ laboratořích všechny státy, co v „tom“ jely, testovaly před odjezdem na vrcholnou soutěž své sportovce. A na ÚV ČSTV se o tom nějakým šlendriánem dochoval důkaz. Nebyl to jediný poklad, který tam Pacina našel. Bugár, zrovna kandidující do Senátu, zůstal tvrdý i při následné, hodně nepříjemné konfrontaci.
Archiv bezpečnostních složek později vydal svědectví o tom, že „Imre“, jak zní maďarská verze jeho křestního jména, jednou odletěl „nadopovaný“ na SP do Austrálie. Byla tehdy klika, že skončil bramborový, jinak...
Chtít po Bugárovi nebo Fibingerové nebylo a není s ohledem na dobu a okolnosti, ve kterých se kvůli některými státy řízenému dopingu měnily některé soutěže a závody v záležitosti čistě nadopovaných spolufavoritů (slavná štafeta 4x400m v Helsinkách byla doslova mistrovstvím světa v anabolikách a ničím jiným) košer.
Doba, ve které Bugár, jinak statečný chlapík, co se tím nemazal a vlka se nebál, ani když riskoval svými prohlášeními mimořádné opletačky s režimem, byla v otázce brát/nebrat pro absolutní atletickou špičku nekompromisní. Postavit se systému v politických otázkách opravdu nebylo to samé jako postavit se mu v dopingu. A je úplně jedno zda proto, že středobod toho všeho (nadopovaný Bugár, nadopovaná Fibingerová, nadopovaný kdokoli a odkudkoli) to nevnímal jako podvod, ale jako přežití v nerovném boji.
Autor popsal o státem řízeném dopingu tolik papíru, že věří Bugárovi, že věřil, že „Západ dopuje taky“ a státní program v ČSSR (proslulý program specializované péče pod kódovým označením PST) je jen způsob, jak udržet krok.
Maďar z Dukly Praha
Autor si dokonce myslí, že věřit této masáži bylo, minimálně v případě USA, zcela na místě. Mimochodem, USA: Málo se připomíná, že v čase vyhlášení bojkotu OH v Los Angeles Bugár právě v USA pobýval. Později mu bylo vytýkáno, jakým způsobem o bojkotu mluvil.
Víte, o čem nikdy nemluvil? Zda nezvažoval, že by „zdrhnul“. Není se co divit jeho doživotnímu nas*ání, když musel v Praze v televizi sledovat západoněmeckého diskaře Rolfa Danneberga se zlatou olympijskou medailí z Los Angeles. Danneberga, který jej nikdy v životě v závodě neporazil. Prožil si dost na to, aby měl právo nechat doznávání jiným a nebýt za to souzen.
Ještě maličkost...
V případě Bugára navíc mohla v jeho izolaci hrát roli jeho národnost. Málokdy se to připomíná, stejně jako se málokdy (aktuálně jen proto, že zemřel, tak to prostě je) připomíná, že Bugár byl nejen národností Maďar, ale ještě do pražské Dukly přišel už ověnčený úspěchy jako maďarsky mluvící mladík. Z Bugára, který našel na Dukle domov, ale nikdy „nebyl tak úplně její“, což mu dávali najevo, jakoby čišela při oněch „pacinovských“ konfrontacích obava, že se ho právě kvůli tomu „Praha“ snaží po letech zdiskreditovat.
Bugárovo zapírání opravdu mohlo být i formou vzdoru a zachování vlastní hrdosti před komunitou, která k němu vzhlížela jako k maďarskému titánovi v československém dresu.
Odešel výjimečný atlet, který nedrží dodnes národní rekord náhodou. Jen nepoučený by mohl zpochybňovat jeho relevanci. 71,36m z května 1985 ze San José v USA není přes 40 let českým maximem proto, že Bugárova generace se musela „umazat“, aby byla konkurenceschopná, a ještě to měla befelem. Je českým maximem proto, že – Daněk promine – nikdo nikdy v Československu, na Slovensku a v Česku líp zatím diskem neházel. A vypadá to, že ještě dlouho nebude.
Čest jeho památce.
