Z šestnácti prvoligových adres drží minimálně deset z nich pevně v rukou ti nejbohatší a nejvlivnější lidé v republice. Česká liga se stala privátním klubem vyvolených. Vyvstává tak jediná podstatná otázka: Je to ještě sportovní soutěž, nebo už jen extrémně drahá verze společenské hry Monopoly, kde namísto hotelů na Václaváku nakupujete křídla z Ghany?
Až na Andreje Babiše (71), který zůstává věrný svým párkům, rohlíkům a čápovi a sosá dotace jak ovád, si česká elita koupila zelené trávníky. Podívali jsme se na fotbal očima čísel, peněz, ambicí a obřích eg.
Králové hřiště: Zbrojař, energetik a uhelný magnát
Pokud by se ligová tabulka sestavovala čistě podle tloušťky peněženek majitelů, tradiční fotbalová hierarchie by dostala lehký otřes. Do pánského klubu velkých eg před necelým rokem vstoupil ten úplně nejbohatší. Michal Strnad (33) si udělal radost Viktorií Plzeň. Zbrojařský magnát a vládce holdingu CSG představuje novou absolutní váhu.
Dnes už ředitel Adolf Šádek (51) nemusí na slávistické a sparťanské tanky s klacky, k dispozici má zdroje, o kterých se mu dřív ani nesnilo. Strnad nepotřebuje fotbal k obživě – v době globálních konfliktů jeho byznys trhá rekordy. Plzeň je pro něj prestižní trofej a způsob, jak přetavit tvrdý industriální kapitál v pozitivní emoce.
Druhým na stupních vítězů je Daniel Křetínský (51). Fotbalový matador a energetický vládce drží Spartu nad vodou přes dvacet let. Dlouho to vypadalo jako nejdražší koníček na světě, který požírá miliardy bez efektu.
Jenže Křetínský vydržel, propojil Letnou s londýnským West Hamem a ukázal, že fotbalový klub může fungovat jako součást globálního holdingu i osobní atomový kufřík v médiích.
To Pavel Tykač (62), známý uhlobaron, na to šel přes sešívané srdce a emoce. Nicméně už stačil pochopit, jak dokonalým nástrojem pro upevnění společenského statusu vlastnictví Slavie je. Běžný fanoušek tak za pětistovku za lístek sleduje, jak šlágry první trojky dostávají úplně nový, miliardový rozměr a občas i příchuť pikantního pokrytectví.
Liberecká lekce z pragmatismu
Jak rychle dokážou astronomické sumy narovnat ohnutá zádíčka a vyhladit osobní spory, ukázal příběh z letošního začátku léta. V květnu padala z Liberce ostrá slova o absolutním hnusu, nevolnosti a definitivním konci jakýchkoliv obchodních vztahů s šéfem Slavie Jaroslavem Tvrdíkem (57).
„My pravděpodobně už nikdy žádný obchod se Slavií neuděláme. Pravděpodobně tam nikdy žádného hráče neprodáme. A to proto, že já s Jardou prostě nechci jednat,“ vyhlásil rezolutně Ondřej Kania (33) v podcastu Insider. O necelý měsíc později bylo všechno jinak a českým fotbalem otřásl jeden z největších přestupů historie.
Liberecká investiční laboratoř oslavila první gigantický triumf. Odchod francouzského stopera Angeho N’Guessana a záložníka z Pobřeží slonoviny Toumaniho Diakitého do pražské Slavie za částku šplhající k 12 milionům eur (zhruba 290 milionů korun) ukázal dvě věci.
Za prvé: transformace Slovanu v moderní asset management projekt funguje nad očekávání dobře a sklizeň přišla dřív, než se čekalo. Za druhé: ve světě profesionálního fotbalu dokáže astronomická nabídka spolehlivě vyléčit i to nejhlubší osobní znechucení.
Peníze prostě nesmrdí. O hráče byla bitva, zájem projevovala i Plzeň s Adolfem Šádkem, ale jakmile se licitace vyšplhala do nebeských výšin, Západočeši vycouvali. Zůstala jen Slavia, která pro Ligu mistrů potřebovala okamžitou kvalitu a byla ochotna zaplatit cenu, před kterou musela jít všechna ega i staré křivdy stranou.
I tak si Kania neodpustil rýpanec na sociálních sítích: „Přijde mi, že Angemu sluší všechno, ale slávistický dres mu nesluší. Snad v něm nevydrží dlouho…“
Od záchranných lan k nákupním horečkám
Až dosud byl vstup velkého kapitálu do českého fotbalu vnímán jako charita nebo záchranná brzda. Když přišel investor, zachraňoval klub před bankrotem, vyplácel dlužné výplaty a látal děravé střechy na stadionu.
To už dnes neplatí. Fotbal se transformoval na seriózní asset. Zvýšení cen televizních práv, zaplněné stadiony a tučné prémie od UEFA za účast v evropských pohárech udělaly z ligy prostředí, kde se peníze dají nejen pálit, ale i generovat.
Když na sklonku přestupového okna přistála na tréninkovém hřišti v Olomouci helikoptéra s novou posilou a Sigma pod novým majitelem vysázela za hráče částky, které dříve tvořily její roční rozpočet, bylo jasno. Zavedené pořádky jsou pryč a středně velké kluby už nemají potřebu své hvězdy okamžitě prodávat pražským „S“ pod cenou. Mají totiž vlastní miliardáře.
Mít v lize desítku miliardářů přináší nebývalou stabilitu, skvělé zázemí a špičkovou infrastrukturu. Má to ale jeden podstatný háček – ega těchto lidí nejsou zvyklá prohrávat.
V byznysu jsou tihle muži zvyklí diktovat podmínky, válcovat konkurenci a ohýbat trh ve svůj prospěch. Jenže fotbal je v tomto smyslu brutálně demokratický. Můžete mít na účtu stovky miliard, můžete zaplatit nejctěnějšího trenéra a koupit nejdražšího útočníka v regionu, ale v devadesáté minutě míč trefí tyč, rozhodčí píská ofsajd a vy odcházíte z lóže s porážkou od týmu, jehož roční rozpočet odpovídá vašemu kapesnému.
Inflace jako za Babiše a korporátní netrpělivost
Právě tento střet neomezených finančních možností s nepředvídatelností sportu dělá z dnešní ligy tak fascinující podívanou. Peníze sice garantují jistou kvalitu, ale ne automatické výsledky. Zářným příkladem byla Sparta v prvních letech pod Křetínským, kdy milionové investice vedly jen k frustraci a pádu do průměru.
S miliardovými polštáři se rovněž roztáčí spirála inflace na přestupovém trhu. Když se na malém českém pískovišti přetlačuje deset boháčů, ceny průměrných českých hráčů vyletí do nesmyslných výšin.
A pak je tu tlak na okamžitý úspěch. Majitelé, kteří jsou zvyklí řídit nadnárodní korporace, mají často tendenci přenášet korporátní netrpělivost i do kabiny. Málokdo z nich má trpělivost sledovat dlouholetou a postupную přestavbu týmu.
Zůstal v tom ještě fotbal?
Přes všechnu skepsi a řeči o přelití kapitálu je potřeba přiznat jednu věc: česká liga nebyla nikdy v lepší kondici. Lidé chodí na stadiony v rekordních počtech, zápasy mají tempo, marketing klubů konečně vypadá jako z jednadvacátého století a reprezentace i kluby v Evropě těží z toho, že naši hráči trénují v moderních podmínkách.
A co běžní fanoušci? Ti moc neřeší, jestli jejich klub sponzoruje zbrojařská fúze, uhelný holding nebo investiční fond. Pro ně je podstatné, že klobása je teplá, pivo studené a jejich tým hraje pohledný fotbal. A že ti nejlepší v lize se poměřují s Evropou.
Souboj miliardářských eg tak zatím českému fotbalu svědčí. Dodal mu šťávu, příběh a finanční polštář. Zda tento zlatý věk vydrží i v momentě, kdy některé z majitelů omrzí, že jejich drahá hračka nevyhrává každý týden, se ukáže až na konci sezóny.
Teď si ale užijme show, protože liga startuje.
