Když se řekne běžecký maraton, většina z nás – nemaratonců – si představí měsíce odříkání, speciální jídelníček, drahé kompresní podkolenky a postupnou likvidaci vlastní důstojnosti na trati dlouhé 42 kilometrů.
A pak je tu Brit Henry Moores (23). Chlapík, který si očividně řekl, že sportovní věda, fyziologie a zdravý rozum jsou jen zbytečné předsudky pro slabochy. Bez jakékoli předchozí přípravy totiž dokázal něco, nad čím ortopedům zůstává rozum stát a kolena pláčou: uběhl padesát maratonů v padesáti státech USA za pouhých 58 dní. Podvod to nebyl. Nezodpovědné šílenství určitě ano.
Celá magořina s dobrým úmyslem odstartovala v dubnu v New Yorku. A buďme k sobě upřímní – snad každý sportovní sázkař i racionálně uvažující člověk by si v tu chvíli vsadil na to, že se tenhle projekt sesype dřív, než Henry opustí hranice prvního státu z padesáti, kde hodlal v příštích dvou měsících běžet maratony.
Zvládnout padesátku maratonů v takhle vražedném tempu je totiž sportovní sci-fi i pro trénované atlety. A to i v případě, že by běhali po stále stejném, dokonale rovném oválu, počasí by jim ladil božský režisér a za zády by měli tým fyzioterapeutů s rozpočtem prvoligového fotbalového klubu.
Jenže Henry a jeho parťák Tom žádný pohádkový rozpočet neměli. Žádné profesionální zázemí, masérky nebo nutriční specialisté odměřující sacharidy na gramy a podobné věci, co by tak jeden čekal, že to bez nich je ech čiré sci-fi.
Ale kdepak. Celé toto turné stálo na bláznivém nápadu dvou kamarádů, jednom pronajatém voze a hlavně nezdolné, možná až mírně tvořivé tvrdohlavosti. Společně křížem krážem projeli celé Spojené státy a tachometr jejich auta se zastavil na údaji 27 tisíc najetých kilometrů.
Scénář jejich běžného "maratonového" dne (prakticky všechny) připomínal dokonale naplánovaný tábor nucených prací, odkud se neodchází, ale výhradně odjíždí nohama napřed. Střídání za volantem během pětihodinové až osmihodinové přesunové šichty, okamžitý výskok z auta přímo na trať po překročení hranic dalšího státu, odkroucení maratonské porce a pak... ne, žádná vířivka ani kryokomora. Pouze pár hodin nekvalitního spánku na rozkládací sedačce a šup do dalšího státu na dalších 42 kiláků, výborný projekt, to by se jeden šel radši zabít, charita - necharita.
I sám Moores dnes bez mučení přiznává, že do celé akce vpadl s nulovou fyzickou přípravou a nebyl to nejchytřejší nápad. Místo proteiňáků, ionťáků a hořčíku držel svůj motor v chodu pomocí kávy z čerpacích stanic, pouličního fastfoodu a tuny sladkostí. A rozhodně to není žádná marketingová póza – tenhle kluk prostě běžel na kofein, cukr a čistou víru. Je pozoruhodné, že už si o tom nepovídá s Emilem Zátopkem.
Peklo pro klouby, výheň pro psychiku
Fyzikální zákony ale obejít nejde a krutá realita klepala na dveře velmi brzy. Tělo bez tréninku zareagovalo přesně tak, jak by vám předpověděl každý doktor: brutalitou v podobě nesnesitelné bolesti kolen, zánětů šlach a totálního tělesného vyhoření. Když ale 17. června na Havaji protínal cílovou pásku jubilejního padesátého maratonu, bylo jasné, že se zrodil zázrak.
Henry však s odstupem času přiznává, že ty nejhorší bitvy nesváděl se svalovými křečemi, ale ve své vlastní hlavě. Hluboké psychické dno ho přepadalo pravidelně. V těch nejtemnějších chvílích ho nad vodou držela obří vlna solidarity od fanoušků na sociálních sítích, která tentokrát nebyla jen prázdným klišé, ale reálným palivem.
Proč to celé podstupoval? Henry neběhal pro osobní rekordy ani pro lajky na Instagramu. Hlavním motorem celé výpravy byla charitativní organizace Be More Fab Children’s Cancer Charity, která pomáhá dětem bojujícím s rakovinou. Pro Henryho to nebyl výstřel do tmy, tuto organizaci podporoval už v minulosti. Výsledek jeho 50denního trápícího maratonu? Více než 30 tisíc liber, které poputují na psychologickou péči a vzdělávání pro ty nejmenší bojovníky.
Z Manchesteru na Ibizu v žabkách
Pro mladého Brita to ostatně nebyl první výlet mimo hranice chápaného rozumu. Do povědomí veřejnosti se zapsal už o rok dříve, když se rozhodl projít pěšky z anglického Manchesteru až na párty ostrov Ibiza. A aby to neměl moc jednoduché, stovky kilometrů napříč Evropou ukrajoval v obyčejných letních žabkách. Už tehdy pro stejnou charitu vybral obdivuhodných 57 tisíc liber.
Americká mise ale posunula hranice lidských možností ještě o kus dál. Kromě zničených tenisek a vybraných peněz si Henry z této extrémní výpravy odváží jedno důležité zjištění: reálný svět a obyčejní lidé v něm nabízejí nesrovnatelně vlídnější a přívětivější tvář, než jakou nám denně servíruje cynické prostředí sociálních sítí.
A to je poznatek, který má možná ještě větší cenu než ten nejcennější maratonský kov. VLNY taky jeden přidají - ten člověk je nezodpovědný blb, co to určitě myslel dobře, ale je zázrak, že to přežil. Obdivujme jeho naturel a to, co s kámošem realizovali, ale opovažte se něco podobného zkoušet. Je to bezohledné k vašim blízkým, pokud nějaké máte. Pokud ne, pořád je tu vaše zdraví. Promiň, Henry a gratulujeme.