Kounov se v jediné červencové noci stal absolutním symbolem zkázy celého regionu. Před osmadvaceti lety se v údolí tamního Hluckého potoka odehrála tragédie, kvůli které vesnice získala okamžité a mrazivé přízvisko „východočeské Troubky“.
Lidé v Kounově šli spát za nenápadného letního deště, ale mezi desátou večerní a pátou ranní se nad obcí zastavila stagnující studená fronta. Na horské údolí spadlo přes dvě stě litrů vody na metr čtvereční a malý potůček se změnil v dravou vlnu, která vymlela koryto až na barevný skalní podklad.
Zkáza zasáhla obyvatele Kounova v té nejkrutější chvíli, uprostřed hlubokého spánku. Lidé se probouzeli do temnoty, ve které hřměl řev valících se kmenů z okolních lesů, obřích balvanů a praskajících stěn vlastních obydlí.
Voda bleskově ucpala plaveným dřívím a následně demolovala všech dvanáct místních kounovských mostů a lávek. Kounovský Formánkův mlýn i celá desítka dalších rodinných domů zmizely z povrchu zemského během několika desítek minut a celkové škody přímo v obci se vyšplhaly na sto milionů korun.
Sto milionů v troskách a lidské oběti
Tehdejšímu kounovskému starostovi Zdeňku Šritrovi dravý proud vytopil hned dva domy najednou a on sám si až po téhle nepředstavitelné hrůze pořídil svůj úplně první telefon. Samotná vesnice zůstala kompletně odříznutá od okolního světa a první tísňové volání se z Kounova podařilo odeslat na operační středisko až hodinu po půlnoci, kdy už byly všechny přístupové cesty stržené.
Tragická bilance si přímo v Kounově vyžádala dva lidské životy a záchranáři museli obyvatele z kounovské vodní pasti v ranních hodinách evakuovat pomocí vrtulníků. Strach a trauma byly tak obrovské, že se několik kounovských rodin po opadnutí vody do svých zničených domovů už nikdy nevrátilo a obec opustily.
Spoušť v Kounově byla nejviditelnějším a nejdrastičtějším ohniskem katastrofy, která se následně přelila dále do celého podhůří. Povodňová vlna, která vznikla v Kounově, postupovala dále po toku Dědiny a Bělé směrem k Dobrušce a Pulicím, kde smetla silniční most u Chábor a zaplavila železniční tratě.
Celkově si tehdejší řádění živlu v širším regionu vyžádalo sedm obětí a škody dosáhly dvou miliard korun, ale žádné jiné místo v kraji nečelilo tak absolutnímu zničení jako právě Kounov.
Solidarita z Troubek a obnova Kounova
Když se ráno 23. července rozednilo, naskytl se kounovským přeživším pohled na vesnici, která připomínala válečnou zónu. Právě přirovnání Kounova k moravským Troubkám, které voda zdevastovala o rok dříve, však do obce přivedlo neuvěřitelnou vlnu lidské solidarity. Byli to právě obyvatelé moravských Troubek, kdo mezi prvními dorazil do Kounova pomáhat místním lidem odklízet tuny nánosů bahna, suti a stržených stromů.
Tato bezprostřední pomoc odstartovala v Kounově dlouholetý proces obnovy, během kterého se v obci vybudoval nový vodovod, kanalizace i odolnější infrastruktura.
Dnes, po osmadvaceti letech, připomíná tehdejší peklo přímo v Kounově kamenný pomníček u kaple. Hlucký potok je dnes v Kounově zpevněný vysokými kamennými zdmi a v kopcích nad obcí vybudovaly Lesy ČR soustavu retenčních přehrážek a poldrů, které mají zachytit případné přívalové vlny i plovoucí dřevo ještě před vesnicí.
Bývalý starosta i kounovští pamětníci ale přiznávají, že při každém větším dešti a hřmotu na střešní okna se v nich strach z osudné noci okamžitě vrací. Kounov se dokázal zvednout z trosek, ale lekce z roku 1998 zůstává pro celou vesnici i systém jako takový "přísným", trvalým a varovným mementem.
