Fenomén české politické garáže: Od oktávky k BMW 7
Pavel Novotný
V České republice existuje neformální hierarchie. Zatímco nižší úředníci a starostové menších měst se spokojí se Škodou Octavia nebo Superbem (jenž je díky svému původu vnímán jako „skromná česká cesta“, i když v plné výbavě vyjde na milion a půl), skutečná vysoká hra začíná u německých prémiových značek.
„Sedmičkové bávo“ nebo „osmičková audina“ jsou dlouhodobě synonymem pro „trn v oku“ české veřejnosti. Ta bývá na tento zcela zasloužený standard vysoce postavených politiků velmi citlivá. Naposledy si se snahou „zahrát“ tuhle kartu naběhl předseda poslanecké sněmovny Tomio Okamura, když si neověřil, odkdy jeho předchůdkyně Markéta Pekarová sedmičkové bávo používala.
Proč hrál tuhle kartu, ale věděl moc dobře. Funguje to.
Asi nejvýraznější kauza posledních let byl úzce spojen právě se sněmovnou. Pokus vedení Poslanecké sněmovny o nákup nových „sedmičkových“ bavoráků pro místopředsedy si jeho autoři v roce 2019 pěkně vyžrali.
V době, kdy se mluvilo o šetření, působila specifikace vozů (masážní sedadla, televize vzadu) jako pěst na oko. Andrej Babiš tehdy na radu svých spindoktorů věc stopnul jako „ryzí papalášství“. Učinil tak přesto, že on sám jako premiér využíval vládní letku a limuzíny s ochrankou zcela běžně.
Nejčastějším prohřeškem není nákup samotný. To by veřejnost ještě nějak přežila a politik to moc dobře ví. Problém bývá to, k čemu se následně „služebák“ používá.
Na nákupy s ochrankou
Ne zrovna dobře napsaný zákon sice umožňuje některým ústavním činitelům využívat vůz i k soukromým účelům, ale etická hranice je sakra tenká a není problém si pořádně mediálně nabít hubu, jen se ono vymezení hranice ten který papaláš rozhodne prověřovat.
Český volič „miluje“, když se služební vůz i se státem hrazeným řidičem používá například na rozvážení děti do elitních škol nebo manželek po nákupech. V minulosti na to doplatilo několik politiků, které bulvární fotografové zachytili, jak jejich ochranka v ministerském voze vynáší tašky s nákupem z chrámu konzumu.
Velmi specifická kauza se točila kolem bývalé ministryně pro místní rozvoj Kláry Dostálové. Dokonce policie prověřovala, zda k nákupu luxusního vozu, který využíval její manžel, nebyly zneužity prostředky z agentury CzechTourism. Ukazuje to na nebezpečné prorůstání státních rozpočtů s rodinným vozovým parkem.
Legrační byla už zase ministryně financí Alena Schillerová. Sice nebyla popotahována přímo za „ujeté kilometry“, ale za to, že služební zdroje v podobě „papaláš limuzín“ a personálu využívala k vytváření obsahu pro svůj Instagram. Státní auto se tak stalo de facto rekvizitou v placené PR kampani jedné osoby a zafungovalo to jako rozbuška.
Divoká slovenská cesta
Co jsou ale čeští politici a jejich papalášské automanýry proti svým slovenským kolegům. To jsou mistři světa ve sportovním odvětví, které by se dalo shrnout do spojení „majáčky a bouračky“.
Slovenská politická scéna je v otázce aut fakt ještě o stupeň „divočejší“ než ta domácí. Zatímco v Česku se hádáme o výbavu či o to, kdo a kdy nechal nakoupit sedmičkové bávo, na Slovensku se auta politiků často stávají aktéry skandálů, které končívají soudem.
Jedna z nejbizarnějších kauz v hlavní roli s Borisem Kollárem a atraktivní „modelínou“ se stala během lockdownu v roce 2020. Tehdejší předseda parlamentu měl vážnou autonehodu, ve které hrála i hlavní vládní limuzína. Problémem bylo, že v autě s ním v době zákazu vycházení seděla misska Miroslava Fabušová. Kollár to poměrně groteskně vysvětloval tím, že ji „jen vezl do lékárny“, ale pro opozici to byl nádherný terč, protože Kollár se v přímém přenosu stával pro slovenskou veřejnost symbolem, že pravidla platí jen pro někoho.
Sámobert Fico byl opakovaně kritizován za využívání luxusních vozů, které mu oficiálně nepatřily. Často šlo o auta napsaná na spřízněné firmy nebo bratrance, což vyvolávalo otázky o korupčním pozadí a o tom, kdo skutečně platí jeho životní standard.
Zkuste to městkou hromadnou
Proč to vlastně lidem tolik vadí? Na to je snadná odpověď. Auto není jen kus plechu.
V postkomunistických zemích platí dvoj až trojnásob, že jde o statusový symbol. Za „totáče“ byla Tatra „šestsettřináctka“ jasným signálem: „Pozor, jede funkcionář, kliďte se z cesty.“ Instinkt, co v lidech zůstal. Když dnes politik kličkuje v koloně s majáčkem, aby stihl večeři, nebo když si objednává limuzínu s vyhřívaným volantem z peněz lidí, kteří jezdí 20 let starou ojetinou, vytváří to propast mezi elitou a občany.
Co s tím? Na západě jim to dávno došlo a vědí si rady. Moderní trendy, zejména ve Skandinávii a Nizozemsku, ukazují cestu. Jezdí se prostě na kole nebo hromadnou dopravou. A to i v případě nejvyšších ústavních činitelů.
U nás se tento model zatím příliš neuchytil – částečně, ehm, ehm, kvůli bezpečnostním protokolům, ale hlavně kvůli mentalitě. Dokud bude auto vnímáno jako odznak moci, a ne jako pracovní nástroj, budou kauzy „papalášských limuzín“ plnit přední strany novin dál.