Když se řekne etiketa, každý okamžitě ví, o čem je řeč. U elementární slušnosti ale většina z nás netuší, co si vlastně představit.
Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy jsem si před časem neplánovaně ověřila na vlastní kůži.
Je leden. Mrzne, až praští, ale vyrážím do sauny, protože ji miluju. Členství v luxusním health klubu jsem si koupila hlavně kvůli wellness — posilovna je mi fuk. Několik saun, pára, Kneippův chodník, velký bazén, vířivka. Sauny především.
Jedna z nich se nachází na střešní terase. Po ochlazení tak můžete v huňatém županinu relaxovat venku na lehátku, dokud nevychladnete. Každý zkušený saunař ví, že se to s uzavřenou odpočívárnou nedá srovnat. Chodím sem po celý rok a zbytek saun ignoruju.
Dneska večer La Finestra?
Zatímco v létě se terasa hemží ženami předvádějícími nejnovější modely plavek i výtvory plastických chirurgů, v zimě jsem tu většinou sama mezi muži. Zabalím se do prostěradla a při vstupu si všimnu, že po mně jeden chlápek loupne okem. Nevšímám si ho.
Vylezu na horní lavici, zavřu oči a modlím se, aby si nechtěl povídat. Naštěstí má v uších sluchátka a zdá se zabraný do svých věcí. Když se prohřeju, vyjdu na terasu, dám si sprchu a ochladím se v bazénku. Pak se v županu schoulím na lehátku a relaxuju.
Ze snění mě vytrhne hlas. Otočím se a za mnou stojí ten chlápek ze sauny.
„Slečno, mohla byste si prosím posunout to lehátko kousek dál od těch dveří? Takhle vás brzy někdo sestřelí,“ říká starostlivě.
Vypadá docela mile. Usměju se, přikývnu a lehátko posunu. Spokojeně odkráčí k ochlazovacímu bazénku. Po chvíli se vrátí, sedne si kousek ode mě a pozoruje mě.
Znejistím a raději zavřu oči. Když je znovu otevřu, z ničeho nic pronese: „Dneska večer La Finestra?“
Vyplašeně se na něj podívám. Snažím se vzpamatovat, jestli to není jen pokus o vtip. Jsem rudá jako rajče, na sobě mám o několik čísel větší župan a na hlavě ručník.
„Tak teď jste mě teda dostal a vlastně nevím, co na to odpovědět,“ vypadne ze mě.
„No třeba že půjdete.“
„A co když si nebudeme rozumět?“
„Tak si dáme dobrou večeři, láhev vína a už se nikdy neuvidíme.“
Mám ráda nečekané situace. Ten večer nemám nic v plánu a nemusím se nikomu zpovídat, tak souhlasím. Dáme si ještě jedno společné kolo sauny. Zjišťuju, že máme podobný vkus na filmy, takže si minimálně ten večer budeme mít co říct.
Než odejdeme, odehraje se ještě jedna ukázková situace. Jeden pán skočí rovnou ze sauny do ochlazovacího bazénku, aniž by se předtím osprchoval. Moje nová známost to okamžitě rozčíleně okomentuje.
„Proč si lidi předtím do pr… nedají sprchu! To je přece elementární slušnost!“
Nezbývá mi než souhlasit.
Co si ty ženské dnes o sobě myslí?
Mělo mě asi varovat už to, když mi u večeře začal vyprávět o své ženě, se kterou se právě rozváděl. Opustila ho, našla si někoho jiného a on to nechápe. O všechno se prý staral, tak nevěděl, co by ještě chtěla. Najednou jí prý došlo, že už takhle dál žít nechce, a odešla.
„Co si ty ženské dnes o sobě myslí? Že začnou ve 45. nový život?“
Mlčím. V duchu mě napadá, že si na toto téma opravdu nemohl vybrat lepší společnost. Nahlas neřeknu nic, přece ho nebudu soudit po jedné večeři. Jídlo, víno i atmosféra jsou fajn.
V následujících dvou týdnech jsme se párkrát sešli na večeři nebo u něj v hotelu, kde dočasně bydlel. Když se mě po čtrnácti dnech zeptal, jestli bychom se nemohli příště setkat u mě, chvíli jsem váhala. Svůj domov považuju za výsostné území.
Přestože ho bez problémů půjčím kamarádům na víkend, pečlivě si vybírám, koho tam pozvu. Je to pro mě zkrátka příliš intimní. Bohužel více než sex.
Ale vyměkla jsem. Je chudák týden sám v hotelu, chybí mu pocit domova, běhalo mi hlavou.
S rukama v kapsách
V den D jsem nečekala nic výjimečného. Považovala jsem ale za samozřejmé, že když ke mně jde poprvé na návštěvu, přinese víno, kytku, čokoládu nebo něco malého k snědku. Sama nechodím s prázdnou ani k přátelům, které znám mnoho let.
Když zazvonil, pustila jsem ho nahoru. Vyběhl schody a stál přede dveřmi s rukama v kapsách. V tu chvíli jsem věděla, že tohle nedopadne dobře. Vykopnout jsem ho už nemohla. Nasucho jsem polkla a řekla, ať jde dál.
Usadil se na sedačce a já mu nabídla bílé víno. Prý bílé nepije. Musela jsem se držet, abych mu neřekla, že si měl tedy červené přinést sám. Nalila jsem si.
Zbytek večera proběhl vlažně. Vyslechla jsem si, jak toho má hodně v práci i doma. Pořád jsem to nebrala jako omluvenku pro to, že přišel s prázdnou. U sebe jsem ho přespat nenechala.
Když nečekáte Hermès, ale nedostanete ani Žabku
Druhý den přišla smršť zpráv. Ptal se, jestli jsem si večer užila, protože jsem mu nepřišla v dobré náladě, a jestli si to zopakujeme. Napsala jsem velmi slušnou, ale jasnou zprávu.
Vysvětlila jsem mu, že zatímco on považuje za elementární slušnost se po sauně osprchovat, já považuju za elementární slušnost přinést pozornost, když jdu k někomu poprvé domů. Natož k ženě. Nečekala jsem Hermès ani sto růží, šlo o gesto. Přímo před domem mám Žabku, kde se dá koupit prosecco za dvě stě padesát korun.
Jak to dopadlo, je jasné. Nesoudím nikoho, kdo prochází náročným obdobím. Jenže já jsem v té době potřebovala spíš někoho, kdo by tu byl pro mě. Nebyla jsem připravená dělat někomu terapeuta ani záchranáře.
Každý máme svoji slušnost
Když jsem o tom později přemýšlela, došlo mi, jak zvláštní pojem elementární slušnost vlastně je. Etiketu si můžete nastudovat. Existují na ni pravidla, knihy i kurzy. Jenže elementární slušnost nikde přesně sepsaná není.
Každý si pod ní představujeme trochu něco jiného. Většinou zjistíme co až ve chvíli, kdy ji někdo poruší.
Pro něj to bylo osprchovat se před skokem do bazénku, pro mě nepřijít poprvé na návštěvu s rukama v kapsách. Až časem mi došlo, že vlastně vůbec nešlo o láhev prosecca. Šlo o to, co ty prázdné ruce v tu chvíli znamenaly.
Slušnost není o penězích ani perfektně zvládnutých pravidlech etikety. Je to malé gesto, kterým druhému dáváme najevo, že vnímáme i jeho, ne jen sami sebe.
Jsou to už dva roky, ale na jednom jsme se shodli. Elementární slušnost je důležitá. Jenže možná právě v tom je její největší háček. Všichni předpokládáme, že víme, co znamená. Dokud nepotkáme někoho, kdo si pod ní představuje něco úplně jiného.
