Teorie versus realita
Koncem července vyšla studie, kterou by si měli vytisknout všichni lidé, kteří mají potřebu řídit občanům hlavy jako před čtyřiceti lety politbyro ÚV KSČ. Výzkumníci během amerických voleb 2020 odřízli tisíce uživatelů Facebooku a Instagramu od většiny obsahu z opakovaně nedůvěryhodných zdrojů. Politické postoje se jim ani nepohnuly.
Článek vyšel letos. Data a samotný experiment pocházejí z volebního roku 2020. Facebook i Instagram od té doby změnily algoritmy, pravidla i způsob, jakým lidem nabízejí obsah. Výsledek proto nepopisuje sociální sítě v roce 2026 a autoři nic takového netvrdí. Pořád však jde o mimořádně rozsáhlý test jedné velmi rozšířené víry.
Dezinformační nálepka se stala náhradou za argument. Oponent už nestojí na druhé straně politického sporu – sedí před samozvanou komisí, která zkoumá, proč dosud nedošel ke správnému názoru.
Téměř šestnácti tisícům lidí výzkumníci na tři měsíce snížili zobrazování obsahu z opakovaně nedůvěryhodných zdrojů přibližně o sedmdesát procent. Nezměnila se jejich polarizace, důvěra k médiím, vztah k volbám ani hodnocení kandidátů. Stejný výsledek vyšel také u lidí, kteří takového obsahu předtím konzumovali nejvíc.
Problematičtější zdroje navíc netvořily žádnou všeobecnou záplavu – u mediánového uživatele šlo o 1,1 procenta obsahu na Facebooku a desetinu procenta na Instagramu.
Chybí podpora, ne informace
Právě to je pro zdejší veřejnou debatu tak nepříjemné. Člověk si svůj politický názor nevytváří jen podle toho, co mu ráno ukáže telefon. Vstupuje do zájmu o věci veřejné a politické se zkušeností, pamětí, hodnotami, zájmy a vlastní představou dobrého života. Ví, kolik platí za bydlení. Vidí, co se děje v jeho ulici.
Pamatuje si, co mu politici slíbili, jak s ním jednal úřad a zda se země podobá příběhu, který o ní každý večer vyprávějí televizní studia.
Někdy se plete, někdy uvěří úplné pitomosti, někdy hledá pouze potvrzení svého vidění věcí. Sociální sítě jeho omyl zesílí, odmění vztek a každý den mu přivedou další lidi, kteří mu řeknou, že má pravdu. Pořád však často platí, že nespokojenost předcházela pochybnému příspěvku.
Převrat v logice
Bojovníci proti dezinformacím tuto posloupnost obrátili. Najdou nespokojeného člověka, objeví u něj problematický článek a prohlásí jej za příčinu nespokojenosti.
Volič hlasoval jinak, než měl, takže mu někdo musel sáhnout do hlavy. Nemá odlišný názor, leží. Má poruchu. Neprožívá zkušenost, musí být zmanipulovaný. Hodná politika zůstává bez chyby. Léčit se musí občan.
Dezinformace nepochybně existují. Rusko vede velmi sofistikované vlivové operace, Čína buduje vlastní propagandistický aparát a islamisté umějí vraždu, pogrom i náboženský fanatismus převyprávět jako boj utlačovaných.
Falešný účet, podvržené video, smyšlená zpráva o volbách nebo placený propagandista patří do výzbroje našich nepřátel. Demokratický stát se proti nim musí bránit.
Z konkrétního boje proti lži však vyrostl nárok na správu lidského úsudku. Část politiků, médií a expertů už neposuzuje pouze pravdivost tvrzení – kontroluje také, zda člověk ze správných údajů vyvodil správný politický závěr.
Právě debilní představa rádoby demokratů, že správně informovaný člověk s nimi musí na 100 procent souhlasit ve všem, se stala jednou z nejvlivnějších hybridních válek proti standardní politice posledních let.
Dezinformace a názory
Pod slovem dezinformace proto v jedné řadě vedle naprostých plochozemských ptákovin končí kritika nezvládnuté migrace, odpor k identitárnímu bláznovství, spor o klimatickou politiku, pochybnosti o další centralizaci Evropské unie i obava, že stát leze lidem příliš hluboko do života. Ověřitelný údaj se namixuje s politickým názorem a hodnotovým soudem.
Výsledek dostane odborně znějící nálepku a spor může skončit dřív, než vůbec začal.
Tomáši Garrigue Masarykovi se připisuje věta, že „o hranice se nejedná, o hranice se střílí". Dnes by ji část českých expertů bez dlouhého přemýšlení označila za ruský narativ. Úplně by stačilo Masarykovo přesvědčení, že vlast smí být bráněna. To je zásadní, zcela jasná věc a základní úhelný kámen soužití civilizovaných homo sapiens.
Masaryk v době nesnází
Masaryk chápal stát jako závazek. Svoboda pro něj měla konkrétní podobu – vlastní zákony, vlastní hranice a ochotu je bránit. Československo vzniklo díky legiím, diplomacii a lidem, kteří pro něj riskovali život.
Dnes by byl doslova fašista nebo nejkrajnější pravice. Všechno, co se nevejde do levého háku rudozelené mapy světa, se u nás dříve nebo později ocitne pod ruským razítkem. Obrana národního státu nahrává Kremlu. Kritika migrace nahrává Kremlu. Odpor k progresivní kulturní revoluci nahrává Kremlu. Pochybnost o další centralizaci Evropy samozřejmě také.
Kreml je za vším. Je horko – Kreml, je zima – Kreml, prší – Kreml, neprší – Kreml. V lednici Kreml. Připisujeme mu autorství i u myšlenek, které nevymyslel a jejichž nositelé mohou Rusko upřímně nenávidět.
Úplně stačí, že daný názor nesedí do hodného světonázoru levostředoprogresivního světa. Dezinformační nálepka se stala náhradou za argument. Oponent už nestojí na druhé straně politického sporu – sedí před samozvanou komisí, která zkoumá, proč dosud nedošel ke správnému názoru.
Komunistická metoda v demokracii
Takovou metodu by politbyro ÚV KSČ pochopilo okamžitě. Také mělo jediný správný výklad dějin. Odlišný názor pocházel z buržoazních přežitků, imperialistické propagandy nebo nízkého třídního vědomí.
Dnešní provoz působí tak nějak hodněji – nemá okresního tajemníka a na stěně nevisí Husák. Má metodiku, grant, několik správných podcastů a dost politiků, kteří každý levý nesmysl začnou vydávat za jedinou správnou hodnotu. Především má ale žalostně malý rozhled.
Český rádoby demokrat si často představuje, že každý člověk odmítající Andreje Babiše přirozeně touží po STANU. Odpor k Babišovi si spletl s povinným souhlasem se vším, co se samo prohlásilo za demokratický tábor.
Pravicový člověk s jiným názorem na stát, Evropu, migraci nebo svobodu slova v této mapě chybí. Jakmile se objeví, systém ohlásí chybu.
Dotyčný musí být zmatený, zmanipulovaný nebo prostě zlý – a nejspíš nepochopil nic z toho, co si samozvaní arbitři správna osvojili za pokřivenou realitu.
Vzbura bez Kremlu
Jenže lidé mají tu drzost skládat si politické názory sami a bez souhlasu samozvaných majitelů demokracie. Člověk může podporovat Ukrajinu a považovat domácí progleft za stejnou pohromu jako dezoše.
Může odmítat Babiše a nechtít politiku městských pseudoliberálních elit. Může hájit evropskou spolupráci a odmítat další centralizaci. Může respektovat muslimského souseda a požadovat tvrdý postup proti islamismu a nelegální migraci. K ničemu z toho nepotřebuje ruský Telegram.
Tahle představa, že jiný názor musí být výsledkem manipulace, vyrábí přesně ty protivníky, před nimiž nás její hlasatelé každý den varují. Amerika ten proces předvedla v plné nahotě.
Americký precedens
Rodič se zeptal, co se ve škole učí jeho dítě, a stal se podezřelým. Zaměstnanec odmítl firemní katechismus správného myšlení a rázem ohrožoval bezpečné prostředí. Žena trvala na tom, že slovo žena něco znamená, a během jednoho odpoledne se ocitla za hranicí slušné společnosti. Každý zásah dostal laskavé jméno – rovnost, inkluze, ochrana slabších.
Milionům lidí přitom začali cizí lidé určovat, jak smějí mluvit o vlastní rodině, práci, víře a těle.
Když se ozvali, nikdo je neposlouchal. Dostali přednášku. Když odmítli přednášku, dostali diagnózu – rasista, bigot, nevzdělanec, oběť propagandy. Potom přišel Donald Trump (80).
Trump jako beranidlo
Sebestředný, mstivý a chaotický člověk, kterého by příčetný občan za běžných okolností nepustil řídit ani schůzi vlastníků bytových jednotek. Miliony Američanů však nehledaly předsedu schůze – hledaly někoho, kdo vykopne dveře do místnosti, odkud je celé roky vychovávali. Mnozí nevkládali do urny program, vkládali účet za ponížení a připisovali k němu penále.
Trumpova hrubost patřila k objednávce. Každé porušení pravidel slušného chování dokazovalo, že neposlouchá lidi, kteří jeho voličům celé roky vysvětlovali, jaká slova smějí používat. Každý zděšený komentář prestižního média potvrzoval, že rána dopadla na správné místo. Pronajali si beranidlo.
Beranidlo nerozlišuje mezi shnilými dveřmi a nosnou zdí. Trump nese odpovědnost za vlastní činy a jeho voliči za moc, kterou mu svěřili. Svůj díl ale nesou také lidé, kteří celou objednávku vyrobili. Občana několik let neposlouchali, jeho vzpouru označili za důsledek manipulace, a nakonec založili další program na boj s manipulací.
Evropa počítá hlasy
Evropa skládá podobný účet. Podle aktuálního PopuListu dnes přibližně 23 procent evropských voličů hlasuje pro strany, které jeho autoři řadí ke krajní pravici. Je to široká kategorie, do níž by před dvaceti lety v řadě zemí patřila část zcela běžného pravého středu.
Samotný posun výmluvně ukazuje, jak daleko se posunul politický jazyk. Téměř třetina hlasů připadá stranám označovaným jako populistické.
Tyto voliče nevyrobilo jedno ruské video. V jejich rozhodování se potkává ekonomická nejistota, nezvládnutá migrace, pocit ztráty bezpečí, kulturní konflikt a přesvědčení, že tradiční politika přestala hájit lidi, kteří ji celé roky volili. Dezinformační průmysl k tomu přidává další urážku. Člověk vidí problém, instituce mu oznámí, že jej vidí špatně.
Politik, který jeho zkušenost pojmenuje, dostane nálepku extremisty. Samotný občan skončí v tabulce lidí náchylných k radikalizaci.
Po několika takových kolech už nehledá nejrozumnějšího politika – hledá někoho, kdo instituci vyrazí dveře. Extremisté této psychologii rozumějí dokonale. Uznají skutečnou bolest a přibalí k ní vlastní jed – kolektivní vinu, autoritářství, nenávist a opravdové lži. Progresivní strážci veřejného prostoru jim předtím vyklidili jeviště, protože z legitimní debaty vyházeli každého s nepohodlnou otázkou.
Politický střed pak nezmizí kvůli tajemnému algoritmu. Odejde po svých.
Tolkienova alegorie
Nejpodivnější podobu získává toto západní bezvědomí ve vztahu k islamismu. Mordor v Tolkienově obrazu představuje islamismus – totalitní politický a náboženský projekt, který pohrdá svobodným člověkem, rovností mužů a žen, právem změnit víru, žádnou víru nemít i právem vysmát se prorokovi.
Muslimský soused, který respektuje svobodu druhého, patří do stejného světa jako kdokoli z nás. Islamista chce tento svět porazit.
Progresivní levice v tomto příběhu připomíná Sarumana. Saruman znal svět, který zrazoval. Dlouho studoval Mordor a díval se do palantíru, až přestal rozlišovat mezi poznáním protivníka a přijetím jeho logiky. Sauronovu sílu začal považovat za nezvratný proud dějin. Rozumný člověk se podle něj měl přizpůsobit, domluvit a získat místo u stolu nové moci.
Sauron žádné místo u stolu nenabízel. Měl nástroje, poddané a mrtvé. Saruman si namlouval, že sílu Mordoru využije pro vlastní cíle. Mezitím kácel vlastní lesy, vyráběl jeho vojáky a proměnil Železný pas v předměstí nepřátelského světa. Vzdělanost jej nezachránila – dodala mu krásnější věty, jimiž si vlastní zradu vykládal jako projev moudrosti.
Část levice a islamismus
Část progresivní levice uvažuje o islamismu podobně. Sama po něm netouží. Vlastní civilizaci však pokládá za natolik provinilou, že její obranu posuzuje přísněji než nenávist lidí, kteří ji chtějí podřídit.
Hamás dostane celý seminář historického kontextu. Evropskému konzervativci stačí jedna nevhodná věta a letí ze slušné společnosti. Náboženská nenávist se vysvětlí sociálním vyloučením. Obavy Evropanů se přepíšou na předsudek.
Masarykova obrana hranic představuje ruský narativ. Propaganda teroristů otevírá složitý příběh útlaku. Část lidí přichází z rozvrácených zemí do Evropy za bezpečím a blahobytem, který jejich vlastní společnosti nedokázaly vytvořit. Někteří si přinášejí také pravidla, nenávisti a náboženskou nadřazenost, jež se na rozpadu jejich zemí podílely. Evropa jim nabídne dům a oni začnou vytrhávat jeho trámy, protože nenávidí způsob, jakým byl postaven.
Kulturní konflikt nezmizí po změně slovníku. Vždy rozhoduje vztah ke svobodě druhého člověka. Tolerance žije pouze mezi lidmi, kteří si navzájem přiznávají právo existovat. Islamista chápe ústupek jako potvrzení slabosti – přijme jej a vzápětí si řekne o další.
Problém identity a morálky
Příslušnost k menšině nikomu nevydává osvědčení o morální bezúhonnosti. Člověk může být obětí jedné nespravedlnosti a pachatelem jiné. Může nenávidět ženy, Židy, homosexuály i svobodnou společnost. Jeho původ z něj nedělá ani světce, ani nepřítele. Rozhodují činy a vztah ke svobodě druhých.
Právě tady se ukazuje největší paradox dnešních bojovníků proti dezinformacím. Dopoledne chrání západní hodnoty před ruským narativem. Odpoledne lživě šíří dezinformace, že západní civilizace stojí na kolonialismu, patriarchátu a systémovém násilí. Večer odcházejí domů s pocitem, že znovu odpracovali směnu na straně dobra.
Sami přitom šíří velmi hrubý a nepravdivý obraz Západu – jeho dějiny redukují na útlak, trh na vykořisťování, Izrael na zdroj blízkovýchodního zla a člověka Západu na nositele skupinové viny. Ruská propaganda by za podobnou práci děkovala. Nemusí ji ani vyrábět.
Konec demokracie není algoritmus
Pluralitní společnost stojí na schopnosti lidí znát stejná fakta a docházet k rozdílným závěrům. Mají jiné hodnoty, zkušenosti, zájmy i představy o dobrém životě. Západ dal tomuto střetu pravidla, prostor a čas. Díky tomu mohl v posledních desetiletích vlastní chyby opravovat u volebních uren a v parlamentu dřív, než si o slovo řekly barikády, čistky a hřbitovy.
Bojovníci proti dezinformacím tuto pluralitní společnost ničí stejně jako ti, kteří na ní útočí zvenčí. Svobodný člověk může znát stejná fakta jako jeho soused a dojít k opačnému politickému závěru. Když z každého nepohodlného názoru uděláme ruský narativ, Moskvu z veřejné debaty nevytlačíme. Vyrobíme jí zemi, která jí začne věřit.
Moskva vyrábí lži. Domácí arbitři povolených názorů jí vyrábějí publikum.