Brexit místo prosperity odstartoval dekádu brutální politické nestability, během níž se v Downing Street vystřídalo už šest premiérů. Ani labourista Keir Starmer nedokázal zemi uklidnit a jeho vláda právě teď končí.
Sliby z červeného autobusu se rozplynuly
Zastánci odchodu v roce 2016 malovali zářivý obraz Británie, která se po vystoupení z unijních struktur znovu nadechne. Slibovali vlastní lukrativní obchodní dohody a růst tempem, které prý Brusel do té doby svazoval.
Slavný červený autobus tehdejší kampaně navíc lákal na to, že stát pošle 350 milionů liber týdně navíc do kolabující národní zdravotní služby (NHS). Tyto peníze však do zdravotnictví nikdy nepřitekly.
Částka totiž záměrně vycházela z hrubého příspěvku Británie do rozpočtu EU a ignorovala britskou slevu i prostředky vracející se zpět. Přestože rozpočet NHS nakonec rostl, nešlo o zásluhu brexitu, ale o krizová politická rozhodnutí britských vlád.
Naopak se potvrdily černé scénáře z terénu. Z britských nemocnic zmizely tisíce sester a lékařů z unijních zemí, které musel Londýn složitě nahrazovat nákladným náborem ze zemí mimo Evropu. Z původní vize tak zůstal hlavně dlouhý seznam nečekaných nákladů.
Bilionová sekera za deset let
Ekonomická realita po deseti letech je neúprosná. Úřad pro rozpočtovou odpovědnost odhaduje dlouhodobou ztrátu britského HDP kvůli brexitu na zhruba čtyři procenta. Jiné nezávislé studie ji kladou dokonce k šesti až osmi procentům na obyvatele.
Institut pro vládnutí spočítal, že i ta nejopatrnější čísla znamenají za uplynulé desetiletí přes bilion liber ušlých příležitostí. Brexit zkrátka funguje jako pozvolný, kumulativní a neustálý tlak na obchod, investice i produktivitu.
Čerstvá analýza Centra pro evropskou reformu z června 2026 ukazuje, že britský vývoz do EU klesl o dvanáct procent a dovoz o šestnáct. Drtivou většinu této rány přitom vyvolal odchod z jednotného trhu, nikoli z celní unie.
Nejhůř dopadl export potravin, který se propadl o astronomických 29 procent. Finanční služby, které byly chloubou Londýna, odepsaly čtvrtinu svého tehdejšího výkonu – konkrétně klesly o 24 procent.
Papírová válka drtí byznys
Za suchými procenty stojí komplikace konkrétních firem. Například německý technologický gigant Bosch dnes musí přes svou britskou pobočku vyřizovat deset tisíc dovozních transakcí ročně. Před brexitem jich přitom dělal čtyřicet tisíc.
Menší britští podnikatelé, kteří byli existenčně závislí na evropském trhu, považují pobrexitovou dohodu za absolutní katastrofu. Předseda rozpočtového úřadu Richard Hughes přitom už v roce 2021 varoval, že v dlouhodobém horizontu uškodí brexit ekonomice víc než celá pandemie covidu.
Zastánci odchodu samozřejmě namítají, že brexit nelze poměřovat na krátké vzdálenosti, a část ukazatelů jim dává argumenty. Vývoz služeb dál roste, Británie zůstává jejich druhým největším exportérem na světě a obávaný hromadný exodus bankéřů z londýnského City se nakonec nekonal. Spor se tak dnes vede hlavně o to, jak vysoká ekonomická cena je pro zemi ještě únosná.
Exodus bankéřů z londýnského City se nakonec nekonal. Spor se tak dnes vede hlavně o to, jak vysoká ekonomická cena je pro zemi ještě únosná.
Kontrola hranic, která se obrátila v paradox
Hlavní politické heslo „Take back control“ (Vezměte si zpět kontrolu) mířilo především na imigraci. Konec volného pohybu osob měl Británii vrátit stoprocentní vládu nad tím, kdo do země přichází. Právě v tomto bodě však brexit dopadl nejparadoxněji.
Čistá migrace se po zavedení nového bodového systému v roce 2021 vyšplhala na průměrných 550 tisíc lidí ročně, což je více než dvojnásobek oproti předchozímu desetiletí, kdy se pohybovala kolem 250 tisíc. V roce 2023 pak dosáhla rekordních téměř 950 tisíc lidí.
Zásadně se ale změnila její struktura. Místo občanů EU dnes do země proudí lidé ze zemí mimo Unii. Jde často o důsledek vízových pravidel, která musela zavést sama konzervativní vláda, aby pokryla kritický nedostatek pracovních sil například v péči o seniory.
Fiasko se Rwandou a naštvaní voliči
Veřejnost navíc migraci vnímá jako fatální problém kvůli uprchlickým člunům přeplouvajícím Lamanšský průliv – v roce 2022 jich dorazilo zhruba 46 tisíc. Zoufalá toryovská vláda se pokusila situaci řešit kontroverzním plánem na deportace žadatelů o azyl do Rwandy.
Celé schéma Johnsonovy vlády z roku 2022, které stálo daňové poplatníky stovky milionů liber, ale skončilo absolutním fiaskem. První let měl odletět v červnu 2022, na poslední chvíli ho ale zastavil zásah Evropského soudu pro lidská práva a v listopadu 2023 označil britský Nejvyšší soud celý plán za protiprávní.
Do Rwandy nakonec dobrovolně odcestovali pouzí čtyři lidé. Keir Starmer projekt hned po svém nástupu v roce 2024 zrušil.
Nejvýmluvnější je však postoj samotných voličů brexitu. V průzkumu Evropské rady pro zahraniční vztahy z května 2026 celých 58 procent z nich uvedlo, že brexit nelegální migraci naopak zhoršil. Hlavní motiv celé kampaně se tak v očích jejích vlastních příznivců obrátil naruby.
Politické pohřebiště v Downing Street
Daň v podobě politické nestability ilustruje šílená rychlost, s jakou se v Downing Street střídají premiéři. David Cameron referendum vyhlásil a po porážce rezignoval. Theresa Mayová se utopila v marných pokusech prosadit rozlukovou dohodu v parlamentu a po opakovaných porážkách odstoupila.
Boris Johnson brexit sice formálně dokončil a v roce 2019 dovedl konzervativce k výraznému volebnímu vítězství, jeho kabinet ale následně pohřbila série skandálů. Liz Trussová udržela úřad dokonce pouhých 49 dní, než její amatérský ekonomický program způsobil paniku na finančních trzích.
Rishi Sunak sice poměry stabilizoval a pokusil se zlepšit vztahy s EU, pád konzervativců ale nezastavil. Toryové po čtrnácti letech utrpěli historický debakl ve volbách roku 2024.
Ani vítěz těchto voleb, labourista Keir Starmer, však nedokázal obnovit důvěru veřejnosti. Po rostoucím tlaku uvnitř vlastní strany dnes oznámil rezignaci na funkci premiéra i předsedy strany. Tradiční politické formace erodují, čehož v průzkumech bleskově využívá silně pravicová a euroskeptická Reform UK vedená Nigelem Faragem, která se dostává do čela preferencí.
Skotský tlak na rozpad království
Brexit navíc otevřel hlubokou geopolitickou trhlinu uvnitř samotného království. Skotsko v roce 2016 hlasovalo jasným poměrem 62 ku 38 pro setrvání v EU. Skotští nacionalisté (SNP) od té doby úspěšně staví rétoriku na tom, že Londýn vytrhl Skotsko z Evropy proti vůli jeho občanů.
SNP letos v květnu vyhrála už páté skotské volby v řadě a tamním parlamentem prošel poměrem 72 ku 55 návrh požadující pravomoc uspořádat nové referendum o nezávislosti. Skotský premiér John Swinney otevřeně mluví o „skutečně katastrofálním“ dopadu brexitu na sever země.
Většina Britů by hlasovala pro návrat
Dnešní verdikt britské veřejnosti je zdrcující. Podle průzkumu Best for Britain a YouGov ze září 2025 vidí brexit jako úspěch pouhých 11 procent Britů, zatímco 62 procent ho označuje za vyložený neúspěch. Když se sociologové ptají na hlavní přínos odchodu, nejčastější odpovědí je „nevím“ nebo „nic z uvedeného“.
Mezi lidmi naopak dramaticky roste chuť vrátit se zpět. Červnové průzkumy z roku 2026 ukazují, že zhruba 55 procent Britů by dnes hlasovalo pro návrat do EU. A zájem je oboustranný – podle šetření Evropské rady pro zahraniční vztahy z června 2026 by dvě třetiny občanů Unie Británii v evropském bloku okamžitě uvítaly zpět.
„Vážně nám chybíte, potřebujeme britský hlas v Evropě,“ nechal se slyšet finský prezident Alexander Stubb. Francouzský prezident Emmanuel Macron opakovaně potvrzuje, že dveře do Bruselu zůstávají otevřené.
Cesta zpátky ale bude extrémně složitá. Labouristická vláda návrat do EU i na jednotný trh výslovně vyloučila a Starmerův pravděpodobný nástupce Andy Burnham už během kampaně zdůrazňoval, že výsledek referenda z roku 2016 musí politická reprezentace plně respektovat.
