Jak se ale říká, každá mince má dvě strany, a samozřejmě přijdou i horší chvíle. Onemocníte, první dny nemůžete téměř vstát z postele a najednou zjistíte, že vám nikdo neuvaří čaj ani nepřinese vývar, natož aby za vás několikrát denně vyvenčil psa nebo odvedl dítě do školy. V takových případech musíte mít záložní síť přátel, kteří vám v nouzi pomohou. Ale někdy se i přesto musíte spolehnout jen sami na sebe a vyhrabat se ven s horečkou.
Svoboda má svou cenu
Single život zní lidem, kteří jsou dlouho v páru, často jako splněný sen. Pro nás, co ho žijeme, je to trochu komplikovanější. Ne že bychom ho neměli rádi, ale bezbřehá svoboda a pocit, že všechno můžete, ale nic nemusíte, mají i svou stinnou stránku. Navíc to, co pro zadané vypadá velmi lákavě – představa, že každý večer popíjíme s někým jiným v jiném baru –, nemá s realitou většinou nic společného. Možná právě proto, že můžeme, to zdaleka tak často neděláme.
Taky už neplatí to, co dřív: že když jste ve čtyřiceti nebo padesáti bez partnera, automaticky se vám v životě něco nepovedlo nebo že jste loser. Může to být zkrátka jen vaše životní cesta.
Podle mých přátel bych měla být každý víkend někde venku a užívat si. Já jsem ale většinu času doma. Uklízím, peru, chodím cvičit, venčím psa, někdy i pracuju, večer si čtu, dívám se na Netflix a občas s přáteli někam vyrazím. Možná vás to překvapí, ale poměr dnů, kdy si někde venku „užívám", a těch, které trávím doma, je tak třicet ku sedmdesáti.
Další poněkud komplikovanou kapitolou jsou dovolené a prázdniny. Protože už má většinou každý nějaký plán s partnerem nebo rodinou, nakonec vám nezbývá než nejet nikam, anebo vyrazit sami. V tom případě počítejte s cenou téměř jako za dva. Velká část turistického byznysu na single lidi stále příliš nemyslí, i když se to rok od roku zlepšuje. Každopádně účet za váš single život bude téměř vždy vyšší.
Máte na to?
Když jsem opouštěla poslední vztah, bylo mi přes čtyřicet. Věděla jsem, že je v zájmu mého duševního zdraví ho ukončit, ale i tak jsem váhala, jestli už přece jen není pozdě a nebylo by lepší to prostě zkousnout, abych na všechno nebyla sama.
Když se s někým rozejdete ve dvaceti pěti nebo ve třiceti, většinou máte stále hodně času i příležitostí. Kolem vás je také spousta lidí, kteří jsou na tom podobně jako vy. Chodíte ven, navazujete nové známosti a vlastně ani nemusíte seznamování nijak zvlášť řešit. Po čtyřicítce je to trochu jiné. Většina lidí už žije ve vztazích, má rodiny a pohybuje se v poměrně uzavřeném okruhu přátel. A pokud nechcete trávit večery na Tinderu nebo jiných seznamovacích aplikacích, nového partnera zkrátka nepotkáte tak snadno jako dřív. Neznamená to samozřejmě, že už nikdy. Jen to většinou nejde tak nějak samo.
A pak je tady realita všedních dní. Single život není jen otázkou toho, jestli umíte být sami, ale také jestli si ho můžete dovolit. Platit nájem, energie a veškeré výdaje v domácnosti znamená, že i když to zvládnete, budete se nejspíš muset uskromnit někde jinde. Pokud jste se tedy nenarodili se zlatou lžičkou v puse nebo se výhodně nerozvedli.
Většina mého single života mě opravdu baví a jsem v něm spokojená. Prostě žiju a říkám si, že jestli to tak má být, někdo se časem přidá. Pak ale přijdou situace jako nemoc, nečekané finanční výdaje, ale i obyčejná ženská marnivost v podobě kabelky, kterou bych už pravděpodobně dávno měla ve skříni, kdybych výdaje dělila dvěma. Takhle častěji zvažuju, jestli nebude lepší peníze investovat do letenky nebo třeba nové matrace na spaní. Letos v létě jsem místo dovolené nechala vymalovat byt.
Město není vesnice
Uvědomuji si, že život v Praze samozřejmě stojí víc než život na malém městě nebo vesnici. Vyjdu ven a na každém rohu je kavárna, bistro nebo restaurace. Odolávat pokaždé pokušení koupit si aspoň kafe, zajít na oběd nebo večer na skleničku je mnohem těžší. Galerie, kina, divadla, kavárny, bary – to všechno mám v pěší vzdálenosti a možností, jak trávit čas, je nespočet. Na vesnici bych za většinou těchto věcí musela vyrážet někam do města, což znamená všechno dopředu plánovat. A to není úplně můj styl.
Velké město má bezpochyby spoustu výhod. Třeba to, že tu nikdo příliš neřeší, jestli jste zadaní, nebo ne. Hodně lidí žije stejně jako vy a nikdo to nepovažuje za téma. U nás v domě je třeba single lidí hned několik. Na menším městě nebo vesnici o sobě lidé přirozeně víc vědí. Bez partnera jste najednou nechtěně viditelnější a okolí vás dokonce může považovat za podivína. S tím může přijít i větší tlak na to, abyste zapadli do tradičnější představy, jak by měl dospělý život vypadat. Zatímco ve městě se v anonymitě ztratíte.
Single neznamená loser
Když se tak rozhlížím, rozhodně nemám pocit, že bych byla nějaká výjimka. Stále mám kolem sebe spoustu nezadaných lidí a řadu z nich dobrovolně. Důvody jsou různé. Někdo toho pravého ještě nenašel, další třeba na čas ano, ale jejich cesty se už rozešly, a někomu to zkrátka takhle vyhovuje. Průzkumy navíc ukazují, že lidí, kteří žijí samostatně, přibývá. Podle Českého statistického úřadu vzrostl za posledních dvacet let podíl jednočlenných domácností v Česku z 23 na téměř 32 procent. To samozřejmě neznamená, že jsou všichni single. Někdo může mít vztah a nebydlet přitom s partnerem. Skutečnost je ale taková, že život o samotě už rozhodně není jen okrajovou záležitostí.
A důvodů je celá řada. Bereme se později, častěji se rozvádíme, dožíváme se vyššího věku a hlavně ženy jsou dnes ekonomicky mnohem soběstačnější. To ostatně pozoruju u svých přátel. Taky už neplatí to, co dřív: že když jste ve čtyřiceti nebo padesáti bez partnera, automaticky se vám v životě něco nepovedlo nebo že jste loser. Může to být zkrátka jen vaše životní cesta.
A co když už nikoho tolik nehledáme?
Občas mě napadne, kolik z nás tenhle stav touží doopravdy změnit. Já osobně to mám tak padesát na padesát. Většinou jsem se svým životem spokojená a nic bych na něm neměnila, ale někdy si říkám, že by bylo fajn mít parťáka. Rozdíl je ale také mezi muži a ženami. Americký Pew Research Center před několika lety zjistil, že mezi single lidmi hledají muži nový vztah nebo randění mnohem častěji než ženy. V jednom z průzkumů chtěla randit nebo navázat vztah polovina single mužů, ale jen zhruba třetina žen.
U těch ve středním a vyšším věku byl rozdíl ještě větší. Tohle můžu potvrdit i z vlastního života. Před nedávnem jsem mluvila s kamarádem, který žije v ne zrovna uspokojivém vztahu, a přesto mi říká: „Prosím tě, tak já už jsem si nějak zvykl, člověk si nakonec zvykne na všechno a stejně ti na každém začne dřív nebo později něco vadit." S tím můžu asi souhlasit. Vzápětí pak dodal: „Nechápu ale, jak můžeš být sama, já bych to vůbec nezvládnul."
Zdá se tedy, že zatímco muži ze vztahu často výrazně těží, ženy dnes zjišťují, že jim může být dobře i bez něj. Single žen po čtyřicítce přibývá a představa, že sedí doma a zoufale vyhlížejí prince na bílém koni, už dávno neplatí. Většinou vědí, že je nikdo nepřijede zachránit a že „princess treatment" může být sexy v pětadvaceti, ale o patnáct nebo dvacet let později už od partnerství čekají trochu víc. A tak se naučí postarat samy o sebe – a jako princezny se čas od času rozmazlí klidně i samy.
Kdyby mě můj single život nebavil a nebyla bych v něm spokojená, pravděpodobně bych s tím něco aktivně dělala. Jenže nedělám. Nemám Tinder, nechodím na organizované seznamovací večery a při každé návštěvě baru nekontroluju, jestli u vedlejšího stolu nesedí nějaký vhodný potenciál. Prostě žiju. To samozřejmě neznamená, že bych už nikdy nechtěla mít vztah. Jen nemám pocit, že je můj život bez něj bezcenný. Ale to jsem ostatně neměla nikdy. Možná je to mým nastavením.
Single neznamená osamělý
Jeden z největších omylů podle mě je, že být single znamená být osamělý. Tohle je úplná blbost. Spousta nezadaných lidí žije mnohem společenštějším a pestřejším životem než v páru, kde mají často především jeden druhého. Stejně tak není vztah automatickou pojistkou proti samotě. Asi nejzajímavější větu mi jednou řekla moje kamarádka, když jsme se na toto téma bavily. Ptala se mě, jaké to je být na všechno sama. Odpověděla jsem jí, že samozřejmě někdy těžké a občas brečím doma do polštáře.
Podívala se na mě a řekla: „Prosím tě, to brečím i já, mám doma muže a tři děti." Osamělost nakonec mnohem víc souvisí s vaším vnitřním životem a ochotou zkoušet nové věci než s tím, kolik lidí vás právě obklopuje. Můžete se cítit sami ve společnosti, ale zároveň velmi naplnění, i když jste sami.
Na všechno nemusí být dva
Když nemáte partnera, o to důležitější jsou přátelé, rodina a lidé, které si kolem sebe během života máte. Ve vztahu je totiž většinou jeden člověk tím prvním, komu zavoláte, když se něco stane. Vyzvedne vás, když potřebujete, jede s vámi na dovolenou nebo přinese vývar ve chvíli, kdy ležíte doma s horečkou. Jako single si tuhle síť musíte poskládat trochu jinak. Z rodiny, přátel, sousedů a když máte štěstí, tak i z bývalých partnerů.
Má to samozřejmě svoje limity. Kamarádce ve dvě ráno nejspíš nezavoláte proto, že nemůžete spát a chcete si povídat, a svému ex už vůbec ne. A ne každý vám s radostí poběží třikrát denně venčit psa, navíc když má práci a rodinu. Na druhou stranu jsem za ty roky zjistila, že život nemusí stát na jednom jediném člověku. Může stát na celé řadě vztahů, z nichž každý funguje trochu jinak. A nakonec se i ty zdánlivě neřešitelné situace vždycky nějak vyřeší.
Čekárna na vztah
Když jsem po čtyřicítce přemýšlela, jestli není lepší v nefungujícím vztahu zůstat, než riskovat, že budu sama, netušila jsem tehdy, jak bude moje budoucnost vypadat, a pochopitelně mě jímala lehká nejistota. Dnes už to vím. Můj život je určitě dražší, občas komplikovanější a někdy by se mi opravdu hodilo, aby někdo vyvenčil psa, zajel na nákup, přivrtal poličku nebo za mě naplánoval dovolenou či prodloužený víkend.
A taky jsou chvíle, kdy bych byla ráda, kdybych nemusela dělat všechna rozhodnutí sama. Na druhou stranu v sobě nenesu žádnou tichou výčitku, že mi někdo jiný podělal život, protože odpovědnost za něj nesu já. K tomu mám klid a svobodu, o kterých by se mi v nefungujícím vztahu mohlo jen zdát.
Možná právě proto je největší změna v tom, jak dnes single život vnímáme. Nemusí to být čekárna mezi dvěma vztahy ani období, které je potřeba co nejrychleji ukončit a někým novým zaplnit. Je to prostě etapa. Pro mě osobně hodně cenná a důležitá a myslím, že alespoň jednou za život by si jí měl projít každý. Hodně se o sobě dozvíte, naučíte a nakonec zjistíte, kolik věcí zvládnete. Třeba zařídit si život po svém, odjet sami na dovolenou, zaplatit účty, postarat se o děti, psa a nakonec obstarat i ten vývar, i když je vám mizerně.
A jestli se jednou někdo přidá, tím lépe. Ideálně někdo, kdo umí uvařit a nebude mít nic proti tomu, když si za ušetřenou polovinu nájmu koupím třeba kabelku.
