„Jedeme na výlet,“ zahlásí kamarád. Bez rozmýšlení naházím věci do batohu, sbalím žrádlo a misku pro psa a čekám, až mě vyzvedne autem. Cestou se zastavíme na benzince. Kupuju si párek v rohlíku.
Udiveně se na mě koukne a řekne: „To bych do tebe teda neřekl, že budeš jíst takové prasárny.“ Opáčím, že to přece není žádná prasárna a navíc jsem to jedla celé dětství. Bez mrknutí oka k tomu přihodí chipsy, kolu a Tatranku. Můžeme vyrazit.
Psychologové se shodují, že první roky života nevytvářejí jen vzpomínky, ale i jakýsi vnitřní manuál, podle kterého později posuzujeme svět. Co je normální. Co je bezpečné. Co je správné a co ne. Právě proto nás prostředí, ve kterém vyrůstáme, ovlivňuje mnohem víc, než jsme si sami ochotni připustit. A pokud existuje něco, na čem je to ukázkově vidět, je to podle mě jídlo.
Rituály, které si zabalíme s sebou
Možná si stejně jako já myslíte, že už dávno žijete svůj život a vymanili jste se z rodinných pout. Je vám dvacet, třicet, čtyřicet či padesát a vlastně je to úplně jedno, protože jakmile za sebou jednou provždy zabouchnete dveře rodinného hnízda, získáte pomyslný odznak svobody a samostatnosti.
Snadno pak nabydete dojmu, že dospělost začíná právě ve chvíli, kdy se odstěhujete od rodičů. Jenže zmizet z domova je možná mnohem jednodušší než se zbavit vlastních návyků. Ty si totiž balíme s sebou.
Štrůdl s rozinkami na druhém konci světa
Můžete procestovat půl světa, ochutnat všechno možné, naučit se jíst hůlkami, zamilovat se do francouzské, indické či italské kuchyně. Přesto se nakonec často vrátíte k tomu, co vám kdysi servírovala máma nebo babička.
Já jsem třeba v Austrálii pekla štrůdl, na což se chodili zvídavě dívat sousedi. Strouhat jablka, namáčet rozinky v rumu a sekat ořechy tam asi do té doby nikoho neviděli. A i teď po letech samostatného života mám pořád raději buřty než ústřice.
A víte co? Jsem s tím úplně v pohodě. Jen si čím dál víc uvědomuju, že jsme si tyhle chutě možná nevybrali tak úplně sami. Jak jinak si vysvětlit, že zatímco se někteří z nás každé léto těší na buřty a langoš na koupališti, jiní dávají přednost úplně jiným chutím?
Zaplatit tisíce za ochutnávku cizího dětství
Když začnete žít svůj dospělý život, zjistíte, že to, co vás doma naučili jíst, není žádná banalita. Já jsem třeba vyrůstala v době, kdy jsem ústřice a kaviár znala víceméně jen ze zahraničních filmů. K obědu se běžně servírovalo maso a brambory, případně rýže, a nikdy samozřejmě nechyběla polívka.
Večer u vína byl náš „tapas talíř“ obložený domácí klobásou, hermelínem a anglickou slaninou a zeleninu často suplovaly zavařené okurky. Dezert? To byla kynutá buchta od babičky. Na Moravě je tomu ostatně tak dodnes.
Lidé z různých koutů země sem ale často jezdí a za tuhle obyčejnou rutinu platí astronomické částky, protože jim to dává pocit autenticity a starých časů. Co je pro jednoho všední pondělní večeře, je pro druhého zážitek, za který je ochotný zaplatit tisíce korun. Není nakonec autenticita často jen cizí dětství, které jsme sami nezažili?
Gothaj z papíru, nebo tříchodové menu
Mé chuťové buňky se každopádně za léta, co jsem opustila rodinné hnízdo, už hodně vytříbily. Přesto všechno jsem ale nedokázala některé návyky překonat a zůstaly ve mně hluboce zakořeněné. Anebo je překonat nechci?
Jak jinak si mám vysvětlit, že kdykoli jdeme do francouzské vinárny, nikdy si k vychlazenému crémantu neobjednám ústřice, ale talíř s klobásou, sušenou šunkou a sýry. Nepohrdnu samozřejmě ani foie gras. Stejný vztah mám ostatně i k rybám.
Můj děda byl celý život vášnivý rybář, takže v létě jsme jako děti měli ryb opravdu hodně. Kapr, candát nebo sumec byli tenkrát na denním pořádku. K těm mořským, pokud jste neodjeli do zahraničí, se tenkrát však dostávalo jen těžko.
Dnes si dobrou rybu s chutí dám, ale musím přiznat, že nejlepší mi stejně přijde na dovolené u moře, kde mi ji číšník těsně před přípravou přinese ještě ukázat. Pokud mám pak ale během roku v Praze možnost volby mezi dobře propečeným steakem a rybou, většinou to vyhraje kus krávy.
Stejně tak miluju smažený sýr, tatarku a hranolky, nad čímž většina „gastro guru“ obrací oči v sloup. Bohužel, to je moje dětství. Zkrátka jsem na to byla naprogramovaná.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že prostředí, ve kterém vyrůstáme, nás neučí jen to, co máme rádi. Učí nás i to, co považujeme za normální. A právě to bývá možná ten největší paradox. Pro někoho je zážitek rohlík a gothaj z mastného papíru u linky na stojáka, druhý potřebuje ke štěstí menu o třech chodech a dokonale prostřený stůl.
Igelitka vs. rautový stůl
Nedávno jsme byli s přáteli na chalupě. Stylová idylka na překrásném místě. Protože je moje kamarádka vášnivá kuchařka a především velká gurmánka, stůl se každý večer prohýbal pod grilovanými rybami, perfektně připravenými steaky, pečenými paprikami, kuřetem naloženým v jogurtu s rozmarýnem, rozpečenými sýry, několika druhy zeleninových salátů, focacciou a vínem.
Vyrůstala na statku, a přestože nebyla ze zámožné rodiny, měli doma díky vlastním zdrojům vždy plný stůl, u kterého se celá rodina scházela a dlouho hodovala. A přesně tak to má ráda i dnes.
Můj bratranec, který s ní už léta žije, si ale stejně každý večer pokoutně přitáhl vlastní igelitku plnou piv, obyčejných rohlíků a slaniny. A to přesto, že s námi každý večer normálně stoloval. Ta igelitka naplněná jeho dětstvím mu zkrátka dávala pocit jistoty. Jistoty, že i kdyby se přejedl všeho, co rautový stůl nabízel, může se vždycky vrátit k tomu, co zná a co ho nikdy nezklame.
Ostatně jejich hádky o tom, jestli budou k večeři krevety, nebo bůček, jsou už legendární. A přesto jsou spolu třináct let.
Napadá mě, že možná právě v tom spočívá dospělost. Ne, že se za každou cenu odstřihneme od všeho, co jsme si přinesli z domova. Ale že poznáme, co jsme převzali nevědomky a co si dnes vybíráme vědomě. Některé vzorce totiž stojí za to opustit. Jiné si naopak můžeme nechat – třeba proto, že nám pořád chutnají. A není na tom vůbec nic špatného.
