Fanoušci moc dobře vědí, která bije. Vedení reprezentace v čele s Pavlem Nedvědem raději „odstoupilo“ trenéra Miroslava Koubka, jen aby se pozornost neupřela na samotného Nedvěda.
Ten přitom jako manažer fatálně selhal. Jeho přístup krizové komunikaci po čerstvém návratu zpackané výpravy z americké katastrofy vejde do dějin public relations jako učebnicový příklad toho, jak se to dělat nemá. Kdyby se to nestalo, museli bychom si takový bizár vymyslet.
Jenže personální chaos je jen špičkou ledovce. Naším největším problémem je fakt, který ignorujeme už příliš dlouho: český nároďák prostě sportovně absolutně nestačí vyspělému fotbalovému světu.
Vlastně už nestačí ani průměrnému fotbalovému světu. Abychom byli spravedliví – stačí, ale prohraje s ním bez větších potíží dva nula.
Čeští reprezentanti dokázali na právě probíhajícím šampionátu za 270 minut vystřelit na branku soupeře všeho všudy pětkrát. Skončili jsme poslední v té nejlehčí možné skupině a byli první doma. Tuhle bídu opravdu nevyřeší mudrování o tom, jak u nás trénujeme mládež, ani debaty, proč spolu na srazech nikdo s nikým nemluví. Tedy s čestnou výjimkou hráčů, kteří to pak v hojném počtu běží vyslepičit sportovním novinářům Podrymu s Vacínem.
Pro jistotu si to shrňme:
- Nemáme trenéra.
- Generální manažer reprezentace je nekompetentní.
- Nároďák neumí kopat do balónu.
- Jakékoliv řešení je v nedohlednu.
- A před námi je podzimní skupina Ligy národů s Chorvatskem, Anglií a Španělskem.
Chorvati jsou fotbalově o dva levely výše. Zbytek naší podzimní skupiny se navíc v těchto dnech v zámoří chystá na semifinále mistrovství světa. Je úplně fuk, kdo nakonec zvedne nad hlavu pohár pro šampiony – naši soupeři patří do nejlepší čtyřky na planetě. Tohle pro Čechy není hratelná skupina. To je jiný vesmír, ve kterém nemáme co pohledávat. Pokud do něj na podzim vstoupíme, nemůže to skončit jinak než dalším gigantickým průserem.
Proto nastal čas připustit si jedinou variantu, která by všechny naše problémy vyřešila jedním šmahem a zachránila zbytky dobrého jména České republiky.
Musíme vystoupit z FIFA
Zamávat Mezinárodní federaci fotbalových asociací jsme měli okamžitě po dohrání skupiny na šampionátu. Podle stanov bychom tak akorát stihli šestiměsíční lhůtu a na konci roku bychom byli volní. Skupině A Ligy národů, ve které na podzim ve Španělsku dostaneme desítku (ať už nás bude trénovat kdokoli a Nedvěd bude vyprávět o skvělé pohodě v kabině cokoliv), bychom se už sice nevyhnuli, ale naše utrpení by skončilo nejrychlejším možným způsobem.,
Uznávám, že je to drsná představa. Znamenalo by to mimo jiné konec našich klubů v evropských pohárech. Ale taková Slavia má peněz dost, a v Lize mistrů si v poslední době vede tak suverénně, že kdybychom vystoupili z UEFA, možná by to nakonec bylo v jejím vlastním zájmu.
Jinak má ale odchod z FIFA už jen samé výhody. Skončí nekonečné utrpení na šampionátech i každoroční modlení se, abychom proboha nepostoupili z kvalifikace. Což bude mimochodem v budoucnu čím dál těžší.
Na příští EURO pojede prakticky každý druhý zájemce a šéf FIFA Gianni Infantino se nedávno nechal slyšet, že pro mistrovství světa v roce 2030 vážně uvažuje o rozšíření turnaje až na 64 týmů. To už je hranice, přes kterou by se mohl nešťastnou náhodou prosmíknout i náš současný výběr. A jet si tak pro další ostudu, u které bude úplně jedno, jak moc sluníčkové máme mezilidské vztahy, když na hřišti neumíme zpracovat balon.
Nemáme peníze, nemáme vizi a nemáme řešení. Just se to nesmí říkat nahlas.
Vystoupení z FIFA je sice brutální a radikální krok. Ale pokud má někdo pro naši reprezentaci v tuhle chvíli lepší plán, sem s ním.
Hlavně se nehlaste všichni.
