Vzory v nadživotní velikosti
Václavu Klausovi se nedá upřít, že je jednou z nejvýraznějších tváří moderní české historie. Výčet jeho úspěchů je pozoruhodný – byl šéfem nejsilnější strany, premiérem i prezidentem. V tom se mu sice vyrovná Miloš Zeman, ale Klaus má navrch v jedné věci: aktuálně jsou u moci lidé, kteří se k němu otevřeně hlásí jako ke svému vzoru.
Zemanův návrat ke kormidlu spočíval v úspěchu v přímé volbě, ale jeho stranický projekt SPOZ skončil fiaskem. Ukázalo se, že jakmile se nevolí přímo Zeman, značka nestačí. S něčím podobným bojoval i Klaus, jehož hnutí Hlavu vzhůru propadlo kdysi ještě hlouběji.
Pyrrhovo vítězství na zadním sedadle
Štěstí se na Klause usmálo až s projektem Motoristé sobě. Strana vedená jeho asistentem Petrem Macinkou a Filipem Turkem vsadila na jepičí paměť voličů a personální mix ex-členů ODS Borise Šťastného a Jana Zahradila. Tento koktejl jim stačil k tomu, aby se probojovali do sněmovny a následně i do vlády.
Jenže pro samotného Klause je to spíše Pyrrhovo vítězství. Volební výsledek Motoristů byl totiž, Klausovým slovníkem řečeno, nevýhra. Ve sněmovně i ve vládě hrají roli otloukánků a užitečných idiotů.
Andrej Babiš si lepšího juniorního partnera nemohl přát. Kdykoli Motoristé vypustí z úst nějaký úlet, Babiš má klid na práci. Sám šéf ANO se nechal slyšet, že Motoristé sice nejsou bůhvíjak kompetentní, ale aspoň jsou loajální.
Fanklub Václava Klause tak nese spíše odkaz Macinky jakožto celoživotní podržtašky než Klause jako obratného taktika.
Rozpočet jako zrezavělý cedník
Iluze o té pravé klausovské pravici navíc padla s podpisem koaliční smlouvy. Vedení Motoristů se sice může holedbat bojem za vyrovnané rozpočty, ve finále ale Babišovi spolupodepisují sekery děravější než zrezavělý cedník. Místo volného trhu tak jen hlídají stabilní přísun miliardových dotací pro Agrofert.
Z toho by devadesátkový Václav Klaus rozhodně radost neměl. A to nás přivádí k jádru pudla: tehdejší Klaus by neměl radost na prvním místě ze svého dnešního já. Nabízí se tu mrazivá historická paralela s Edvardem Benešem.
Dva odlišní lidé se stejným jménem
Při studiu historie se nelze zbavit dojmu, že prvorepublikový Beneš a Beneš z konce 40. let byli dva úplně odlišní politici. Kdyby ten první potkal toho druhého, pravděpodobně by mu dal ránu pěstí.
Velmi podobné hodnocení zřejmě čeká i Václava Klause. Na jedné straně stojí člověk, který v 90. letech budoval český kapitalismus, na straně druhé stařec, jehož uctívači pomáhají dotačními tituly budovat impérium jednoho oligarchy.
Jeden Klaus nás po letech komunistické nadvlády rval mezi vyspělé západní demokracie.
Druhý dnes ochotně šíří kremelskou propagandu a otáčí kormidlo směrem k Moskvě. Nesledujeme renesanci otce zakladatele, ale pošlapávání všeho, co kdysi vybudoval. V čele tohoto spolčení hlupců přitom stojí sám Václav Klaus – muž, kterého nakonec úplně pozřelo jeho vlastní ego.
