Zpravodajství Československé televize o Štědrém dnu 1989 neřešilo prakticky nic jiného než vězeňské hladovky. Do kriminálů museli politici jet uklidňovat situaci, kterou celospolečenské změny vyvolaly za mřížemi.
Nepokoje propukly ve všech nápravných zařízeních a pokračovaly i během plošné Havlovy amnestie. A s tragickými důsledky i po ní. Nově nabytá svoboda totiž nemohla být pro všechny.
Amnestie se dotkla většiny, na svobodu se dostaly více než dvě třetiny odsouzených v Československu. Leopoldovské věznice se však tento údaj po propuštění „pouhých“ 652 vězňů ze dvou a půl tisíce netýkal ani vzdáleně.
Varovný supersignál nestačil
Byla tehdy věznicí s nejpřísnějším režimem pro nebezpečné recidivisty, vrahy a násilníky. Ti se s faktem, že se na ně amnestie nevztahovala, nehodlali smířit.
Už 6. ledna 1990 referuje Rudé právo o vzpouře v Leopoldově, kde série hladovek začala. Vězni tehdy napadli stráže, demolovali provozy a vyhnali věznitele z ubytovací části. Protože se situaci povedlo zvládnout, incident zapadl v překotné atmosféře celospolečenských změn.
V edukativním vláknu autora na síti X je možné si přečíst text z „Ruďase“, který tříkrálovou akci popisuje. Zpětně je zarážející, že takové varování nestačilo a nikdo tuto „vzpouru“ nevnímal jako varovný signál. Větší či menší divočina se tehdy odehrávala všude, kde napjaté očekávání střídalo zklamání těch, co museli zůstat.
Věznici navštívil federální ministr vnitra Richard Sacher a další činitelé, kteří mluvili s nespokojenci v čele s charismatickým recidivistou Albertem Černým. Odjížděli s pocitem, že nejhorší je zažehnáno. To si myslel i aparát, který nad vězeňstvím bděl. Byla to chyba, která měla za následek armagedon, jenž nastal v polovině března po pečlivých přípravách ze strany odsouzených.
Pozdější vyšetřování v ruinách ukázalo, že poměry na vnitřním černém trhu umožnily organizátorům sofistikované akce připomínající filmový scénář. Za všechny uveďme cílené rozšíření alkoholu a drog těsně před vypuknutím vzpoury. Vězni pak další narkotika sami vyráběli a vyrabovali sklady léčiv. Množství nalezené v požářištích ohromilo a dalo jen tušit, jaké poměry za zdmi panovaly dříve.
Bod zlomu
Patnáctého března 1990 ráno to mělo vypadat jako odšpuntování další, „obyčejné“ hladovky. Skupina zhruba 215 radikálních vězňů však zabarikádovala vchody a s nečekanou razancí vytlačila dozorce.
Tentokrát to neznamenalo bod, kdy se opět začne z věží střílet do vzduchu a debatovat přes dveře. Neskutečně živelné události byly do puntíku předem plánované a vězni při nich projevili nevšední akceschopnost.
Během několika desítek minut ovládli vnitřní trakt pevnosti. Žalářníkům zbyl jen vnější ochoz, ze kterého byli rádi, že zabrání masovému útěku.
Vězňové demolovali zařízení, zapalovali sklady a při ničení dílen Tatrasvitu přesně věděli, které stroje nechat netknuté pro výrobu zbraní. Kromě průmyslových nástrojů a chemikálií získali přístup ke skladům potravin za 1,5 milionu tehdejších korun.
Likvidovali vozový park a těšili se z cisteren s benzínem. Dílenské provozy proměnili v sofistikovanou továrnu na zbraně a laboratoře na výbušniny.
Souběžně probíhala rychlá selekce na ty, co „jdou s námi“, a na ty ostatní, kterých bylo z celkové více než tisícovky odsouzených 150. Často staří, odsouzení za méně závažné delikty, kteří „dohlédli“ konce zkráceného trestu, a slabší povahy. Vzbouřenci je v kinosále svázali, polili benzínem a u dveří hlídkovali se zapálenou pochodní pro případ okamžité nutnosti ještě přitvrdit pohrůžkou masakru. Zbytek rozpoutal dlouho pečlivě připravované peklo.
Tibor Polgári, nebezpečný psychopat a představitel nejbrutálnější vězeňské garnitury, které se amnestie dotknout nemohla, bleskově využil situace.
Jako násilníci, recidivisté a vrazi, kterým amnestie tresty „jen“ trochu zkrátila, neměli často ve svém vidění co ztratit, a podle toho to vypadalo uvnitř i venku, kde nikdo nevěděl, jak hasit nastalou katastrofu. Odpoledne opustil areál poslední člen ostrahy a žádný další se už dovnitř nedostal. Vězni okamžitě uvedli do chodu výrobu od nožů a seker po funkční plamenomet.
Diktát místo vyjednávání
Stát venku mezitím vstřebal prvotní šok. Nezbývalo než konstatovat, že čelí bezpečnostnímu problému, který neměl v celoevropském kontextu obdoby. Leopoldovská pevnost, přeměněná v roce 1845 v káznici, má svá specifika. Například nebyla nikdy v historii dobyta. Vše se v prvních dnech upínalo k jedinému plánu, pokud nemělo dojít k brutálnímu krveprolití. Tím bylo vyjednávání, které svým průběhem rovněž vešlo do učebnic.
Chvíli to vypadalo, že za vězně bude mluvit zmíněný romský aktivista Černý určený původními organizátory. Než se ti však vzpamatovali, byl pánem situace někdo úplně jiný. Tibor Polgári, nebezpečný psychopat a představitel nejbrutálnější vězeňské garnitury, které se amnestie dotknout nemohla, bleskově využil situace.
Odstranil slabší kusy z vedení, prohlásil se „ředitelem věznice“ a pomocí absolutního teroru koncentroval moc do svých rukou.
Federální prokurátor Tibor Böhm a slovenský ministr vnitra Vladimír Mečiar byli těžké váhy, ale to platilo jen venku. Polgári před ně předstoupil z pozice síly coby samozvaný šéf nezávislého území, který pouze diktuje.
Žádal věci, které protistrana z principu nemohla splnit: okamžité plošné propuštění všech vězňů včetně vrahů, písemné záruky beztrestnosti za škody a zajištění koridoru pro volný odchod. Že Polgári pouze natahuje čas, došlo vyjednavačům ve chvíli, kdy vězni ani po týdnu nepřistoupili na jakoukoli diskusi o korekci svých požadavků.
Šílený „ředitel věznice“ mezitím s devíti stovkami svých „vojáků“ pokračoval v tom, s čím od začátku počítal, že se musí dít, aby neprohrál. S přípravami na válku.
Na život a na smrt
Vězni se na nevyhnutelný střet s armádou a policií připravovali s brutalitou a vynalézavostí, která zaskočila i zkušené stratégy.
Díky zásobám ocelových plátů a tyčí z dílen Tatrasvitu vyřezali a nabrousili stovky mačet, sekáčů a dlouhých nožů. Další stovky hrotů, pilníků a tlustých hřebíků navařovali na tyče, což mělo udržet útočníky v bezpečné vzdálenosti. Zbytek provozu chrlil těžké bojové palice a zkracoval průmyslové řetězy, které vězňům připadaly praktické jako biče.
To byly ale jen hračky proti síle, která měla teprve přijít. Tu mělo odrážet masivní nasazení hořlavin a chemikálií. Produkci Molotovových koktejlů doplňovaly kbelíky plné koncentrovaných chemikálií z galvanovny a čistíren, které nechal Polgári vytahat na střechy s myšlenkou „poleptat obličejové masky ozbrojenců, na které budou ze střechy chemikálie lít při střetu“.
Onen zmíněný funkční plamenomet vzešel jako rarita z produkce zápalných zařízení. Soustředěním desítek propan-butanových lahví a kyslíkových bomb vytvořili zbraň, která dokázala chrlit metrové proudy ohně.
Při výsleších navíc vyšly najevo vážně míněné plány použít část lahví jako barikádové miny. Hlavní brány a vchody do budov zavařili autogenem a zablokovali vozidly, případně tam za cenu nesmírné námahy přemístili těžké obráběcí stroje a panely.
Odborníci na válečné stavitelství zpětně obdivovali, jak vězni budovali pevnost v pevnosti. Chodby propletli ostnatým drátem a naskládali do nich zdemolovaný nábytek politý naftou, připravený k okamžitému zapálení. Ti, co tvrz obléhali, z vrtulníků zděšeně sledovali chráněné pozice na střechách, kam trestanci navozili stovky kilogramů betonových dlaždic, traverz a cihel, aby měli co házet dolů.
Venku už mezitím věděli, že se s nimi nedohodnou. Když Polgári za neustálého stupňování agresivity dvanáctý den vzpoury zopakoval totožné požadavky s tím, že v kině drží dost rukojmí, jejichž zabití nebo zapálení celého objektu přivede protistranu k rozumu, bylo rozhodnuto.
Po zlém
Na místě bylo koncentrováno vše, co bylo v Československu v rámci zdrojů armády a policie k mání: 62 bojovníků Útvaru rychlého nasazení, 350 příslušníků Sboru nápravné výchovy, stejný počet vojáků, 150 výsadkářů, 80 psovodů a tisíc pohraničníků! Vzniklo zázemí pro 200 zdravotníků. Z Prahy vezla auta výbušniny, které nesměly do vrtulníků.
Při útoku se počítalo s průlomem bran pomocí těžké vojenské techniky, následovat měla URNA. Protože se daly očekávat nástražné systémy, co nejdříve měli s armádou postupovat hasiči.
Pro URNU, očekávající boj muže proti muži, bylo zásadní probojovat se co nejrychleji ke kinu s rukojmími. Podle vzpomínek Vladimíra Mečiara nakonec vydal povel k útoku jeho náměstek generál Andrej Sámel, který měl celou operaci „pod palcem“ až na základě politického rozhodnutí svého šéfa.
Mečiar později prohlásil o taktickém mozku akce Sámelovi, že prý váhal. Hodina H tedy nastala 28. března v 6:00. Čas byl zvolen z čistě vojenského důvodu – čekalo se na rozednění, aby vrtulníky mohly bezpečně vysadit komanda na hořící střechy.
Záběry „ótéčka“, které proráží vjezdovou bránu do věznice, obletěly svět. Vězni reagovali zapálením střechy kina a dalších objektů, celou scénu ohlušovaly vrtulníky, které měly psychologicky působit na obránce střech.
Útvar rychlého nasazení zpětně vyhodnotil jako kritický moment ten, kdy se od hlavní skupiny oddělilo desetičlenné komando, které mělo vpadnout obráncům kina do zad. Bylo však rychlejší než hlavní sled a na otevřeném prostranství proti němu vyrazila stovka vězňů s mačetami. Situaci vyřešila okamžitá střelba do vzduchu, která útočníky přiměla k ústupu. Následovalo osvobození rukojmí a čištění budov, z nichž polovina hořela a zbytek vězni zapalovali místnost po místnosti.
Skupinky trestanců byly nacházeny v šachtách, odkud byly připraveny vyrazit k protiútoku. Leopoldovská pevnost byla poprvé ve své historii dobyta po bezmála dvou a půl hodinách. Zajištěno bylo všech 1008 vězňů uvnitř.
Na straně vzbouřenců bylo středně a těžce zraněno 29 osob, stát měl takto zraněných 11 mužů. V jednom z podkroví byla nalezena mrtvola vězně, kterého zabila neopatrná manipulace s vlastnoručně vyrobenou výbušninou. Devastace areálu byla tak masivní, že věznice prakticky přestala existovat.
Zcela vyhořelo 5 z 11 budov. Škoda byla tehdy odhadnuta na 30 milionů korun, což zdaleka nebylo konečné číslo. Jen soudní proces, který celou věc po dvou letech dohrával, stál další 3,5 milionu Kčs.
Tečka bez Polgáriho
Odsouzeno za podíl na vzpouře bylo nakonec 61 ze 73 obžalovaných. Krajský soud v Bratislavě jim 21. dubna 1993 dohromady rozdal 345 let a 10 měsíců. Několik vězňů odešlo s rokem a půl, nejvyšší rozsudek zněl na 14,5 roku.
Útěk plný běsnění a zmatků skončil po dvaceti hodinách v polích u Piešťan poté, co celá zfetovaná a opilá skupina nasedla do špatného vlaku, který ji vezl zpět směrem, odkud utíkala.
Tibor Polgári u toho nebyl. Z nakonec zrekonstruované věznice dokázal v listopadu 1991 se šesti kumpány utéct. Při nejkrvavějším útěku v dosavadní historii zemřelo pět dozorců. Útěk plný běsnění a zmatků skončil po dvaceti hodinách v polích u Piešťan poté, co celá zfetovaná a opilá skupina nasedla do špatného vlaku, který ji vezl zpět směrem, odkud utíkala.
Kromě pěti zavražděných dozorců byl těžce zraněn sám Polgári, který se v bezvýchodné situaci pokusil tasit ukradený samopal, načež byl střelen do břicha. Soudit jej za původní vzpouru z roku 1990 proto bylo bezpředmětné. Dostal jedno ze dvou doživotí, která byla u skupiny vynesena. Nikdy svých činů nelitoval.
V roce 2023 marně žádal o podmínečné propuštění, a vzhledem k tomu, že katr za ním zapadl už v roce 1984, je dnes nejdéle nepřetržitě vězněnou osobou na Slovensku.
Z vojenského a taktického hlediska byl březnový zásah mezinárodními experty hodnocen jako stoprocentní úspěch, protože se podařilo bleskově eliminovat obrovské množství zabarikádovaných vězňů s minimálními ztrátami na životech. Nechválilo se však doma v Československu, kde rezonovaly názory liberálních novinářů a politiků, podle kterých byl zákrok příliš brutální.
Memento Leopoldova
Záběry vyváděných nahých vězňů prý neodpovídaly „polistopadové humanitě“, což nakonec stálo místo generála Andreje Sámela, který akci z pozice náměstka velel. Spolu s ním odneslo systémové selhání kompletní vedení věznice.
Útěk Polgáriho skupiny a jejich vražedné běsnění byly následně přičítány nedůslednosti, s jakou se systém se vzpourou vypořádal, což vedlo k mnohem tvrdší vlně politických rezignací a okamžitému suspendování nového vedení leopoldovské věznice. Události z března 1990 a listopadu 1991 jsou dnes považovány za šokovou terapii, která odstartovala hluboké reformy.
Václav Havel zamýšlel tehdejší plošnou amnestii jako čistý akt humanity při celkové změně systému. Jako disident byl sám opakovaně vězněn a kriminály vnímal jako zvrácený nástroj totality. Plošná amnestie byla v jeho době běžným politickým gestem, dnes je však dávno tabu.
V jejich přímém důsledku byla zavedena přísná diferenciace a izolace vrahů, aby nebezpeční psychopati a recidivisté nesdíleli prostory s ostatními odsouzenými, což se ukázalo jako fatální chyba někdejšího systému nápravných skupin.
Tibor Polgári naučil kriminologii chápat, jak rychle dokážou nejagresivnější jedinci ovládnout kompletní vězeňské osazenstvo pomocí teroru.
Okamžitě byly zrušeny velkokapacitní cely, které za minulého režimu připomínaly spíše sály. Učebnice kriminologie dnes detailně rozebírají, jak fatální vliv měly na průběh vzpoury, usnadňovaly utváření bojůvek a obecně znemožňovaly kontrolu. Moderní architektura věznic proto sází na cely pro dva až čtyři lidi a komunitní systém oddílů, což riziko nepokojů dramaticky snižuje.
Memento z Leopoldova vedlo ke vzniku specializovaných zásahových jednotek Vězeňské služby cvičených na boj v uzavřených prostorách a také k příchodu armády diagnostiků, psychologů a sociologů za mříže. I přes odsouzení k pouhému tříměsíčnímu trestu byl autor tohoto článku hluboce psychologicky profilován ohledně agresivity, sklonů k útěku či schopnosti podrobit se autoritám. S důsledností, které by při dřívějším studiu kriminologie nevěřil, nezažít ji na vlastní kůži.
Václav Havel zamýšlel tehdejší plošnou amnestii jako čistý akt humanity při celkové změně systému. Jako disident byl sám opakovaně vězněn a kriminály vnímal jako zvrácený nástroj totality. Plošná amnestie byla v jeho době běžným politickým gestem, dnes je však dávno tabu.
I přesto – nebo možná právě proto – tehdejší dění v Leopoldově a jeho dalekosáhlé dopady zkoumá kriminologie dodnes.
