Zákon č. 140/1961 Sb. byl přelomový v mnoha jiných ohledech než byly tajné směrnice a rozkazy, které jej interně provázely. Komunisté si už od sedmapadesátého bezpečně uvědomovali, že něco dělají blbě.
„Dřívější výkon absolutního trestu se vykonával v zásadách a tradicích vycházejících z minulého století, což neodpovídalo současným podmínkám a vznikala kvůli tomu řada obtíží.“
Od usnesení politického byra KSČ z února 1957 uběhly čtyři roky a spolu s novým, revolučním zákonem (trest smrti přestává být u vybraných činů povinný), letí na Pankrác i tajný rozkaz ministra vnitra, resp. vyhláška, která doslova křičí, že katům i odsouzeným je potřeba poněkud upravit režim popravování.
Zítra tě popravíme? Ne, dnes!
Titulek je trochu nadnesený, ale v zásadě popisuje klíčovou změnu. Dosud platilo, že odsouzený byl předveden do kanceláře, kde je mu po opakovaném čtení rozsudku sděleno, že žádost o milost byla zamítnuta a trest bude vykonán za úsvitu. Tato „příprava“ na popravu, tak aby měl odsouzený čas to všechno nějak pobrat a „vyřídit si“, co je třeba a možno, se soudruhům nezdál.
Odsouzený byl dotazován na poslední přání. Spočívalo často v návštěvě blízkých, kteří ale měli od telefonátu z vězení jen nějakých 18 hodin, aby dorazili. Docházelo k situacím, kdy to nestihli a následným nepříjemnostem.
Podobných problémů bylo více, a tak došlo k úpravám. Propříště žádné poslední návštěvy, informace o samotném výkonu se omezí „dopředně“ na desítky minut.
Končí se také s popravováním na osvětleném dvoře, odkud na místo dokonce v případě Pankráce vidí obyvatelé nejvyšších pater domů v sousedství. Propojovací chodba věznice s vrchním soudem nabízí podzemní prostory vhodnější.
Odteď přísně tajné!
Vhodnější pro hlavní záměr, který se zrodil po nepodařených produkcích spojených často s příběhem šíleného, opileckého kata Františka Netáhlo a samotným „pruským způsobem“ popravy (škrcení na prknech spíše než lámání vazu pomocí hlubokého propadla) se jeví záměr popravovat odteď tajně.
Po zrušení pankrácké sekyrárny a údobí padesátých let, kdy se popravovalo na onom dvoře, a v nových časech tajného popravování, které v šedesátých mělo být humánnější, alespoň, co se posledních hodin týče, teprve začalo být „veselo“.
Výjevy, které se ve sklepních prostorách odehrávaly, byly drastické.
Zatímco političtí vězni v 50. letech přijímali smrt často s odevzdaností nebo tichým odporem, kriminální recidivisté (mezi lety 1961-1989 popravilo ČSSR 89 lidí a z toho byli 88 vrazi či vražedkyně) reagovali na „novinku“ v podobě často jen hodinu před výkonem oznámené popravy pudovou agresí, případně naprostým psychickým zhroucením.
Vlečení k šibenici a somatické reakce
Největší problém pro dozorce, kteří dostali popravu na starost, spočíval v nejčastějším excesu – aktivním odporu odsouzeného v posledních minutách života. Cela smrti byla od popravčí místnosti vzdálená jen desítky metrů. Po nové vyhlášce, která měla jejich trápení v extrémním stresu z blížící se popravy zkrátit, nastal pravý opak, protože se otevřely dveře, vstoupil prokurátor s oznámením o zamítnutí milosti. Nebohý odsouzený pochopil, že má před sebou maximálně čtvrthodinu života.
Dochovalo se toho hodně málo, ale z toho, co ano, je zjevné, že docházelo ke scénám přímo v cele, kde se delikventi často zabarikádovali postelí, odmítali vyjít, útočili pěstmi, často se snažili hlavou narážet do zdi, způsobit si zranění a tím oddálit popravu.
Dozorci museli často používat hrubé násilí. Odsouzené museli pod oprátku dovléci ve vodorovné poloze, nebo je naopak smýkali po zemi, přičemž se odsouzený nekontrolovatelně bránil a prosil o život.
Protokoly zásadně zmiňují tohle všechno jako „problémy při úkonu“, tedy se některé horší věci dostaly na světlo až po roce 1989. Autor má na mysli například nejodpudivější část práce personálu věznice, kdy bylo třeba popasovat se aspektem somatické reakce a znečištění.
Vlivem extrémního strachu docházelo u popravovaných k okamžité ztrátě kontroly nad svěrači, a ti se pokáleli a pomočili a často k tomu i rovnou pozvraceli. Když se toto nedělo před popravou, docházelo k tomu často během samotného uškrcení. Není náhodou, že budoucí bachaři a bachařky se dodnes učí oběšence odvazovat zezadu, protože uškrcený člověk i posmrtně po uvolnění smyčky může zvracet.
Doslova traumatizující byly pro katy další aspekty metodou popravování udušení vlastní váhou, která byla skoro stoprocentní. „Venku“ byla občas alespoň šance za zlomení vazu pádem. V popravčí místnosti, kde bylo propadliště hluboké ani ne 50 cm, skoro ne.
Pokud nebyl odsouzený skutečně obézní, případně pokud se smyčka zasekla o čelist místo aby stiskla krčnici, nastávalo dlouhé chrčení provázené křečemi. Existují svědectví o tom, že v takových případech musel často jeden z pomocníků kata přistoupit a zatáhnout odsouzeného za nohy nebo mu dokonce stoupnout na ramena, aby se proces urychlil.
Hroutili se i dozorci
Není se co divit, že se psychické zhroucení nakonec dotýkalo i personálu i přesto, že ten „už věděl“ a navíc měl dovoleno chlastat.
Jiří Šatava, bývalý dlouholetý dozorce a později náčelník oddělení výkonu trestu v pankrácké věznici, napsal po převratu knihu, ve které popisuje problémy některých dozorců, kteří u výše uvedeného asistovali. Od třesu rukou, neschopnosti koncentrace a alkoholismu došli někteří až k fatálním obtížím nejhrubšího zrna, které končívají na psychiatrii.
Jeden z jeho podřízených například po popravě brutálního vraha, který se na šibenici neustále pokoušel mluvit a „chrčel prosby“, nebyl schopen týdny promluvit se svou ženou, protože v „každém ženském hlase slyšel onen smrtelný chropot.
I o dalších symptomech, které dnes známe jako posttraumatickou stresovou poruchu, se v archivech StB nebo SNV mluví jen v náznacích. Nejčastěji jde o nespavost a noční děsy, kdy členové popravčích čet popisovali představy, ve kterých slyší kroky odsouzených na chodbě, případně i jejich křik, případně paranoiu, která vzešla právě z utajení celého procesu. Zaměstnanci popisovali strach z pomsty nebo jenom z toho, že se o jejich identitě dozví veřejnost. Tedy o strach, že ho „na ulici někdo pozná“.
Přes veškeré výše popsané obtíže už se režim posledních hodin odsouzených v přízemí na Pankráci ani samotný způsob popravování nezměnil až do zrušení trestu smrti v Československu v roce 1990.
