Před pár dny Poláci zvedli stíhačky, protože Rusák zase poslal rakety a drony na ukrajinská města kousek od jejich hranic. O pár dní dřív ruský dron trefil vlak dva kilometry od Polska, Varšava mezitím opevňuje hraniční přechody a v Litvě alianční stíhačka sestřelila další ruský dron. Tohle všechno se děje pár set kilometrů od nás, v Evropě roku 2026, ve které už snad jen úplný idiot může věřit, že nelidští bandité z východu, které do války proti civilizaci a člověku vede „stepní Hitler“ Putin, si řeknou – ok, tohle stačilo.
Svět nebyl od druhé světové války tak „těhotný“ průserem. A právě v tuto dobu má Česká republika v čele Poslanecké sněmovny vůdce koalice komerčních kolaborantů (SPD, Svobodní, Trikolora, PRO) Tomia Okamuru, jeho SPD dostala ministerstvo obrany, a to všechno ve vládě Andreje Babiše a jeho politické divize ANO. Okamurova léta otevřeně protičeská politika založená na šíření ruské propagandy nikoho nepřekvapuje. Mnohem víc ale příčetného člověka děsí geopolitická negramotnost premiéra, který rozhoduje o bezpečnosti mojí země a pořád zřejmě nechápe, s čím si hraje.
A píšu to z Mošnova, přímo z Dnů NATO. Kolem mě technika a vojáci zemí, které tvoří nejbezpečnější a nejbohatší část planety, nad hlavou stíhačky, na stojánkách německé, americké, nizozemské, české stroje, všude lidé, kteří velmi dobře vědí, proč tu jsou. Člověk tady skoro fyzicky cítí, co znamená patřit na Západ. Ne jako frázi z projevu, ale jako skutečnost.
Jsme uvnitř rodiny zemí, které mají sílu, technologie, průmysl, armády, a hlavně vůli bránit prostor, ve kterém můžeme svobodně žít. A přesně ve chvíli, kdy se tahle rodina připravuje na svět, který je čím dál nebezpečnější, český premiér rozdává moc lidem, kteří její základní principy celé roky sabotují.
Okamura nikdy nic neskrýval
Tomio Okamura není nějaký pomatený strejda od piva, který jednou naletěl na ruský řetězový mail. Je to zkušený politik, který celé roky naprosto vědomě staví svou politiku na argumentech výhodných pro Moskvu a podkopávající naše národní zájmy a bezpečnost. Když Rusko obsadilo Krym, vysvětloval jeho „zájmy“. Když NATO posilovalo východní křídlo, vadili mu čeští vojáci v Pobaltí. Když se Putin chystal napadnout Ukrajinu, vadily mu české zbraně pro Ukrajince. Když Rusové skutečně vtrhli přes hranice, měl opět plnou hubu keců o Majdanu a Západu, který hodné Rusko provokuje.
České firmy vydělávají na tom, že Evropa po letech bezpečnostního spánku konečně pochopila, že granát, radar nebo dron nejsou nějakým fetišem generálů, ale zbožím, bez kterého se suverénní stát v nebezpečném světě neobejde.
A dnes, po letech vraždění dětí, bombardování obytných domů a otevřené ruské války proti Evropě, jeho kolaborantské hnutí odmítá další pomoc Ukrajině a chce brzdit peníze na naši vlastní obranu. Tohle není omyl. Tohle není neznalost. Tohle je konzistentní politická práce ve prospěch země, která chce vraždit také české děti. Aniž bych se pouštěl do úvah trestněprávních, je Tomio Okamura přímo ztělesněním vlastizrádce v původním smyslu toho slova.
A je to proto, že v českém prostoru našel těch svých cca 6–8 % lidí s podobnou geopolitickou a historickou negramotností, případně charakterovým deficitem, kteří jsou schopni blábolit o zemi chlastu, zmaru, smrti a bordelu – tedy teroristickém Rusku – jako o nějaké snad slovanské bratrské entitě.
Kdyby u nás bylo cca 6–8 % islamistů, Okamura by klidně chodil v hidžábu, hulákal Alláhu akbar a obcoval s ovcemi.
Okamura přitom nikoho nepodvedl. Jeho postoje k Rusku, NATO, Ukrajině i české obraně byly veřejné dávno před volbami a Andrej Babiš je znal stejně dobře jako kdokoli, kdo posledních deset let alespoň občas otevřel noviny. Přesto mu pomohl do čela Poslanecké sněmovny a SPD přenechal ministerstvo obrany. Nešlo o nějakou nešťastnou personální shodu náhod, kterou premiér zdědil po předchůdcích. Byla to součást jeho vlastního mocenského uspořádání země. Okamura potřeboval svou část kořisti na svobodné demokratické republice. Prodavač hrnců zla a vodič plyšáků po světě – což je jeho jediná opravdová kvalifikace – prostě potřebuje za svoje šíření nenávisti proti České republice a civilizaci miliony za mandáty, aby mohl stavět Takeshiho hrad, kupovat nová fára a tahat kikinky do vířivky.
Když Babiš chce, rozhoduje
Že přitom žádným Okamurovým rukojmím není, umí ukázat – pokud se tak rozhodne. Když ministr obrany Jaromír Zůna prosazoval jiné kandidáty na nového náčelníka generálního štábu, vláda proti jeho vůli navrhla Miroslava Hlaváče. Zůna jako jediný hlasoval proti a zase ze sebe udělal naprostého kašpara. Babiš tehdy veřejně vysvětloval, proč považuje Hlaváče za přirozenou volbu, a svůj názor prostě prosadil. Rozhoduje on. Nikdo z vlády se mu nepostaví – jen nechápe, že teď se všechno dostává do takového stavu, že je prostě životu nebezpečné přehlížet drzé vlastizrádné kecy Okamury a jeho protičeské bandy.
Moc tedy Babiš má a ve chvíli, kdy pokládá věc za dost důležitou, neváhá ji použít. Tím je jeho odpovědnost ještě větší. Pokud premiér ví, že když bouchne do stolu, prosadí si i v resortu obrany, co se mu zlíbí, těžko může současně tvrdit, že s politickými důsledky přenechání obrany SPD nemá nic společného.
Český premiér navíc nemůže používat výmluvu obyčejného člověka, který si večer na Facebooku přečetl rusácký nesmysl a uvěřil mu. Sedí v čele vlády, Bezpečnostní rady státu, dostává informace od armády, diplomacie i bezpečnostních služeb a jedná se spojenci, kteří už dávno vědí, čeho je stepní říše zla schopná. Sám letos v červenci po jednání evropských lídrů prosazoval společný projekt protivzdušné obrany a jednal o českém zapojení do koalice pro obranu proti balistickým střelám. Nemůže tedy nevědět, v jakém světě jeho vláda existuje. O to podivnější je politická konstrukce, ve které na jedné straně mluví o evropské protivzdušné obraně a na druhé straně drží na ministerstvu obrany stranu, která Česko, civilizaci a NATO zrazuje pro zájmy masových vrahů z Moskvy.
Babišova domácí politická schopnost je přitom nesporná. (Proboha – pro ty, kdo mě okamžitě začnou obviňovat z toho, že pomáhám ANO: mluvím o jeho politických schopnostech, ne o vlastních sympatiích.) Málokdo v Česku tak dobře rozumí průzkumům, slabostem soupeřů, momentální náladě společnosti a čisté aritmetice moci. Jenže právě tahle schopnost může být ve světě zahraniční a bezpečnostní politiky velkým průserem, protože když k obraně země přistupuješ jako hokynář z Marrákeše, nemůže to dobře dopadnout. Tady nejde problém uhandlovat, přehlasovat ani překrýt průzkumem. Rozhodnutí, která dnes vypadají draze, nepopulárně nebo zbytečně, se mohou za pár let ukázat jako ta jediná, která rozhodovala o tom, jestli má stát čím bránit svoje lidi.
Vláda se stává ohrožením národní bezpečnosti a života každého českého občana.
Obrana není jen účet. Je to taky byznys
Přitom člověk by řekl, že Babiš, který řeší primárně ekonomické zájmy, pochopí, že vojenská spolupráce a obranné výdaje jsou sekundárně obrovským přínosem české ekonomice. Jsme zbrojařská velmoc. Možná, kdyby sám vlastnil zbrojovku, dáváme na obranu ne sotva 2, ale třeba 8 %. Ale teď to prostě Bábovi neteče do kapsy, tak nechává řádit kremloboty.
Každý, kdo umí do pěti napočítat, ví, že kromě vojenské a jiné pomoci, kterou dodáváme Ukrajině z našich prostředků, u nás Ukrajina zbraně také nakupuje. Ty prostředky jdou do naší ekonomiky, dávají práci lidem, a přitom jsou eticky zcela čisté. Vyzbrojovat oběť zločinecké agrese – tedy Ukrajinu – je absolutní dobro v jakémkoli ohledu a také jedinou cestou, jak dosáhnout míru. Redefinice národních priorit probíhala – a ve zbytku Evropy probíhá – od napadení Ukrajiny v podstatě stále a zvýšený zájem o bezpečnost vojenskou i energetickou kvituji s povděkem. Bylo tomu tak i u nás, než Babiš koaličně upřednostnil svoje zájmy v zemědělství a zdravotnictví před bezpečností vlasti.
Stačí se přitom podívat na čísla. Přibližně devadesát procent produkce českého obranného průmyslu míří na export, sektor roste, táhne vývoj, nové technologie a výrobu s vysokou přidanou hodnotou. Babišova vlastní vláda letos přesunula jeho agendu pod ministerstvo průmyslu právě proto, aby ho víc propojila s českou ekonomikou. České firmy vydělávají na tom, že Evropa po letech bezpečnostního spánku konečně pochopila, že granát, radar nebo dron nejsou nějakým fetišem generálů, ale zbožím, bez kterého se suverénní stát v nebezpečném světě neobejde.
Český majstrštyk – muniční iniciativa – je přece absolutně skvělou ukázkou stejné věci. V roce 2024 přes ni Česko pomohlo zajistit Ukrajině zhruba 1,5 milionu kusů velkorážové munice, přičemž stovky milionů eur dodávali zahraniční partneři. Kanada, Nizozemsko, Dánsko a další státy platily, česká strana dodávky hledala a koordinovala a vojenský export na Ukrajinu rostl. Stát pomáhá zemi bránící se agresi, posiluje vlastní průmysl, buduje si jméno u spojenců a současně se ruská technika ničí stovky kilometrů od našich hranic. Jestli někdo i z tohoto dokáže udělat českou nevýhodu, je naprostý plochozemec.
Mír podle SPD vždycky zaplatí napadený
Vládní SPD si ještě před volbami napsala do programu „aktivní mírovou politiku místo slepého podřizování se NATO a EU“ a odmítání „masivních výdajů na zbrojení a podporu Ukrajiny“. Slovo mír je v české kremlofilní debatě jenom tupé alibi pro zbabělost. Čím víc Rusko vraždí, tím hlasitěji Okamura a jeho okolí požadují méně zbraní pro Ukrajinu, méně peněz na obranu a větší ohled na Moskvu. Putin pošle raketu do obytného domu a problémem má být raketa, která ji sestřelí. Rusko zabere cizí území a „realističtější“ má být napadený. Moskva rozpoutá válku a „eskalaci“ má brzdit Západ.
Jejich mír má vždycky stejného plátce. Ukrajinec zaplatí územím, domovem nebo životem, Evropa vlastní bezpečností a agresor nedá nic. Rusko nemusí ustoupit ani o metr, stáhnout jediného vojáka nebo změnit jediný svůj cíl. Stačí, aby se přestali bránit ostatní.
Není to pacifismus, jak by se podle frekvence lží o míru mohlo zdát. Je to přímá podpora nepřátelské země.
Z facebookového videa rovnou ke státní moci
Ještě před volbami šel Okamura vypnout křížkem v rohu facebookového videa. Dnes vede Poslaneckou sněmovnu a jeho strana drží ministerstvo obrany. To je proti minulým rokům kvalitativně úplně jiná situace. Jeho politika už není jen hluk z opozičních lavic, ale součást státní moci. Lidé vybraní SPD sedí uvnitř aparátu, který rozhoduje o české armádě, spojeneckých vztazích a obranné politice v době, kdy pár set kilometrů od nás létají ruské rakety.
A přesně sem je pustil Andrej Babiš.
Od té chvíle už se nebavíme jen o Okamurových videích, výrocích nebo volebních heslech. Ministerstvo obrany rozhoduje v horizontech, které dalece přesahují jedno volební období. Co armáda nakoupí, jaké schopnosti vybuduje, co bude mít ve skladech, jak rychle dokáže doplňovat munici, jak ochrání naše nebe a jak bude fungovat se spojenci. Chyby v těchto věcech se často projeví až s odstupem několika let. Jenže v bezpečnosti už pak nemusí být co napravovat.
Polsko, Pobaltí, Finsko nebo Švédsko se podle nové reality zařídily dávno. Evropa zvyšuje výrobu munice, nakupuje protivzdušnou obranu, rozšiřuje armády a vrací se k věcem, které třicet let považovala za zbytečně drahé dědictví studené války. Rusko nám mezitím každý den vysvětluje, proč to dělá správně. Nechci se vracet k tomu, kdo mohl za téměř devastaci obranného průmyslu. Ten teď jede a je to dobře. „Si vis pacem, para bellum“ platí dnes stejně jako před tisíci lety.
Rusko je nepřítel. Český stát to ví
Česká republika má přitom v otázce, kdo je nepřátelská entita, zcela jasno. Každý v tom má jasno a kdo ne, je idiot nebo kolaborant. Není třetí cesta. Naše Bezpečnostní strategie označuje Rusko za největší bezprostřední i dlouhodobou přímou hrozbu evropské bezpečnosti. Popisuje jeho snahu rozkládat demokratické instituce, oslabovat soudržnost společnosti a působit proti státům, které považuje za součást prostoru svého mocenského zájmu. My jako země, kterou Sovětský svaz ovládal skrze své komoušské soudruhy desítky let, to musíme vědět všichni. Opakuji, všichni.
Ten dokument nevznikl v nějaké nevládce ani na twitterovém účtu člověka posedlého Putinem. Je to oficiální popis bezpečnostního prostředí České republiky.
Má proto zcela praktický význam, kdo zemi v takové chvíli řídí a koho pustí k její obraně.
NATO není samoobslužná pojistka
NATO samozřejmě není samoobslužná pojistka. My se sice léta chováme jako černý pasažér, ale to nemění nic na tom, že jsme součástí největšího a nejsilnějšího vojenského paktu na světě. Ovšem náš premiér a jemu podobní mají za to, že česká bezpečnost je otázkou „těch silných“ a „oni to majú řešiť“. Jenže ona stojí na vzájemné důvěře států, které se zavázaly, že útok na jednoho bude problémem všech. Český voják v Pobaltí proto nebrání nějaký abstraktní geopolitický princip. Brání systém, díky kterému případný útok na Českou republiku nebude jen českým problémem.
A tenhle systém potřebuje kromě zbraní ještě jednu věc. Politickou důvěryhodnost.
Spojenci potřebují vědět, že česká zahraniční a bezpečnostní politika není položka, kterou po každých volbách přepíšeme podle toho, kdo zrovna drží několik rozhodujících mandátů. Že máme jasno, koho považujeme za spojence, odkud přichází hrozba a co jsme ochotni pro vlastní bezpečnost udělat. Že ani hokynářský premiér nesvěří bezpečnostní otázky proticivilizačním rusáckým lokajům.
Rusko totiž nesleduje jen počty tanků, letadel a granátů. Sleduje také politickou vůli. Veřejnou debatu. Ochotu investovat do obrany. Důvěru ve spojence. Každou domácí hádku o tom, zda NATO náhodou moc provokuje, jestli Ukrajina nestojí příliš peněz a zda bychom se neměli hlavně starat sami o sebe. Rusák přece desítky let dělá to samé – skrze tzv. „hybridní“ operace podrývá důvěru ve standardní demokratickou politiku.
Moskva potřebuje české hlasy
Proto je naše pátá kolona reprezentovaná dnes třetím nejvyšším ústavním činitelem, pro Moskvu tak výhodná. Dělá lepší práci než ruská státní televize.
Nemusí dostávat obálky z Kremlu ani milovat Putina. Úplně stačí, když dlouhodobě prosazuje kroky, které Rusku pomáhají. Omezit pomoc Ukrajině. Zpochybnit výdaje na obranu. Nalomit důvěru v NATO. Vysvětlovat lidem, že spojenci nás zatahují do cizí války a že největším nebezpečím není země, která napadla souseda, ale státy, které napadenému posílají zbraně.
To je ten praktický obsah kolaborace, o kterém píšu. Ne trestní paragraf, ne historická rekvizita, a ne pátrání po tom, jestli má někdo doma Putinovu fotografii. Politické jednání se dá posuzovat i podle toho, komu jeho důsledky pomáhají.
A Rusko má z podobné politiky velmi konkrétní prospěch.
Každý granát, který Ukrajina nedostane, je pro něj dobrá zpráva. Každá evropská armáda, která odloží investici, také. Každá země, ve které začne polovina společnosti považovat NATO za podezřelý podnik, je pro něj bezpečnější než země sebevědomá, vyzbrojená a pevně ukotvená mezi spojenci.
Ten čas nám kupují Ukrajinci
Evropa má pořád čas svoje chyby napravovat. Rusko už několik let spotřebovává obrovské množství lidí, techniky, peněz a výrobních kapacit na Ukrajině. Mezitím se evropské zbrojovky rozšiřují, státy nakupují techniku a obranné rozpočty rostou.
Ten čas ale platí někdo jiný.
Platí ho Ukrajina mrtvými vojáky, zabitými civilisty, zničenými městy a lidmi, kteří přišli o domov. Každý měsíc, který Ukrajinci vydrží, je zároveň měsíc, kdy Poláci stavějí další obranné kapacity, Němci objednávají munici, Skandinávci posilují armády a my můžeme dělat totéž.
Byla by mimořádná pitomost tuhle možnost promarnit.
Česko má přitom skoro ideální výchozí pozici. Jsme uvnitř NATO, kolem sebe máme spojence, máme velmi silný obranný průmysl, schopné firmy, know-how a geograficky nejsme první zemí, na kterou by případná další ruská expanze narazila. Nemusíme dohánět všechno z nuly a nemusíme ani vymýšlet nic převratného. Stačí využít několik příštích let k tomu, aby česká armáda byla silnější než dnes a aby nikdo nepochyboval, kam Česká republika patří.
Armádu nezapnete, až začne být zle
Právě proto mohou být malé politické ústupky v obraně nakonec mnohem dražší, než v okamžiku rozhodnutí vypadají.
Zakázka se posune o rok. Některá schopnost armády dostane menší prioritu. Pomoc Ukrajině se omezí, protože už toho přece bylo dost. Výdaje na obranu se začnou znovu poměřovat s každou školkou, nemocnicí a důchodem. Jeden rusácký výrok předsedy Sněmovny se přejde jako jeho obvyklý folklór. Pak druhý. Pak pátý.
Nic z toho samo o sobě Českou republiku nezničí.
Jenže za několik let se všechny tyhle věci sečtou.
Armáda není abstraktní instituce, kterou lze zapnout ve chvíli, kdy začne být opravdu zle. Vojáka musíte vycvičit. Letadlo objednat. Munici vyrobit. Radar postavit. Sklady naplnit. Logistiku nacvičit. Spojenecké jednotky se musí znát dávno předtím, než spolu půjdou do skutečného boje.
Sedím pořád v Mošnově a kolem mě je toho plné letiště. České, polské, německé, americké a další uniformy. Stroje, jejichž vývoj trval roky a jejichž provoz stojí obrovské peníze. Lidé, kteří spolu cvičí právě proto, aby případná válka nebyla jejich první společnou akcí. Naprosto fantastický pocit, že všechno tohle je NATO. Že to jsou partneři, spojenci. Že statisíce lidí v celém civilizovaném světě chrání zadek i takovým šmejdům, kteří jejich snahu sabotují a volí kolaboranty.
Pro malou středoevropskou zemi je tohle obrovská výhoda. Patříme do vojenského a ekonomického prostoru, jehož síla je ve srovnání s Ruskem násobně větší. Máme spojence, technologie, průmysl a peníze.
Potřebujeme ještě vůli s tím vším něco dělat.
A tu žádná F-35 nepřiveze.
Jestli chceme, aby v případě průseru Polák, Němec nebo Američan bral obranu České republiky jako svoji věc, musíme úplně stejně přistupovat k obraně Polska, Německa nebo Pobaltí. Právě z toho vyrůstá naše bezpečnost. Ne z neutrálního ostrůvku uprostřed Evropy, o kterém sní různí pomatenci, ale ze společenství zemí, které případnému agresorovi předem sdělují, že proti jedné z nich bude bojovat se všemi.
Nejlepší válka je ta, která nezačne.
A nezačne nejspíš tehdy, když Putin nebo kdokoli po něm dojde k závěru, že útok proti NATO nemůže vyhrát a zaplatil by za něj cenu, kterou neunese.
Tohle je smysl zbrojení, aliančních závazků, českých vojáků v Pobaltí, muniční iniciativy i techniky, kterou dnes vidím v Mošnově.
Chránit mír silou, kterou nebude potřeba použít.
Ministerstvo obrany nebylo na rozdávání
Andrej Babiš předal ministerstvo obrany straně, která šla do voleb s odporem k vyšším výdajům na zbrojení, s útoky na podporu Ukrajiny, a s léta pěstovanou nedůvěrou k NATO. Udělal to ve chvíli, kdy Rusko vede válku v Evropě, Polsko zbrojí tempem, jaké jsme desítky let neviděli, a zbytek kontinentu dohání zanedbanou obranu. Tohle rozhodnutí není žádná vedlejší položka koaliční smlouvy. Je to jedna z nejvážnějších věcí, které může předseda vlády udělat.
Okamura svoje postoje nikdy neskrýval. Babiš přesně věděl, koho pouští k moci, a stejně to udělal. Pokud tím Česká republika ztratí čas, schopnosti, peníze nebo důvěru spojenců, nebude možné za pár let tvrdit, že to nikdo nemohl čekat.
Odpovědnost za tuhle sabotáž českých národních zájmů a bezpečnosti naší vlasti má totiž jediný člověk. Premiér Babiš.
