Ne všechny vlny jsou tak cool jako VLNY.cz. Některé, ty na širém oceánu, se objevují znenadání, udeří brutální silou a stejně rychle zmizí.
Šílená hříčka přírody, která jako by se vysmívala fyzikálním poučkám, platí po staletí za noční můru mořeplavců. Když se stovky lodí v dávných dobách nevysvětlitelně ztrácely v modrých hlubinách bez jediného signálu SOS, námořníci v přístavních putykách měli jasno. „Dělá je obří mořská příšera, stačí, když mávne ocasem,“ šeptávali si u piva a polohlasem se křižovali. Vědecká smetánka se jim ale vysmívala.
Tenkrát před 200 lety
Když v roce 1826 francouzský mořeplavec Jules Dumont d'Urville prohlásil, že na vlastní kůži přežil vlnu vysokou 33 metrů, fyzik François Arago ho i s jeho svědky veřejně zesměšnil. Podle tehdejších matematických modelů se totiž taková vlna mohla objevit maximálně jednou za 10 000 let.
Ještě v polovině 20. století oceánografové nad podobnými historkami mávali rukou. Jenže teoretici se přepočítali. A oceán mezitím sbíral své oběti.
Když se lodní obr nakloní na bok
Historie je plná událostí, které měly akademiky probudit ze snu o bezpečné matematice.
Září 1901: mohutná stěna vody podle dobových záznamů poškodila příď německého parníku SS Kronprinz Wilhelm.
Prosinec 1942: obří vlna zasáhla plovoucí město RMS Queen Mary. Loď se naklonila o 52 stupňů – chybělo pouhé tři stupně k tomu, aby se převrátila a šla ke dnu.
Rok 1952: parník SS Flying Enterprise neustál náraz vodní masy a po dnech marného boje o záchranu se potopil. Kapitán Kurt Carlsen zůstal na palubě do poslední chvíle, dokud ho vážný náklon nedonutil loď opustit.
Rok 1966: luxusní zaoceánská loď Michelangelo dorazila do New Yorku s poškozenou přídí poté, co ji na cestě přes Atlantik zasáhla obří vlna, která rozbila skla vysoko nad hladinou a připravila o život tři lidi.
Tenhle nemilosrdný zabiják si netroufal jen na lodě. V únoru 1982 poslal ke dnu i masivní vrtnou plošinu Ocean Ranger u kanadského pobřeží. Vědecká komunita ale dál váhala.
Důkaz z ropné plošiny
Bod zlomu přišel s nástupem moderních technologií. Už v roce 1980 vyfotografoval první důstojník Philippe Lijour na francouzském supertankeru Esso Languedoc u jihoafrického Durbanu gigantickou vlnu, která se převalila přes stěžeň stojící 25 metrů nad hladinou.
Skutečně nezvratný důkaz ale vědci dostali až na Nový rok 1995. Na norské plošině Draupner zaznamenal laserový senzor solitérní vlnu o výšce 25,6 metru.
Teprve tehdy vědcům spadly brýle a začali zpětně zkoumat staré vraky. Analýza lodních katastrof mezi lety 1969 a 1994 ukázala, že více než třetinu všech nevysvětlitelných potopení měly na svědomí právě tyto tulácké vlny.
Radarová data z ropné plošiny Goma v Severním moři pak zachytila za dvanáct let přes 460 tuláckých vln vyšších než 20 metrů. Nezávisle na tom satelity ERS v rámci projektu MaxWave objevily jen během tří týdnů v roce 2001 přes deset vln vyšších než 25 metrů po celém světě.
„V každém jediném okamžiku jich ve světových oceánech existuje přibližně deset,“ shrnul australský profesor Nail Akhmediev z Australian National University. „Nejde přitom o nejvyšší možné vlny obecně, ale o extrémní výkyvy pro daný stav moře.“
Tlak jako v průmyslovém lisu
Zapomeňte na tsunami. Pro lodní dopravu na otevřeném moři představují tulácké vlny nesrovnatelně větší hrozbu. Tsunami totiž na volném oceánu téměř neucítíte – nebezpečnou se stává až u mělkých břehů.
Tulácké vlny naopak vraždí hluboko na širém moři, bez varování a s brutalitou hydraulického lisu. Běžná loď je dimenzována tak, aby odolala tlaku kolem 15 tun na metr čtvereční.
Jenže když do trupu vrazí 30metrová tulácká stěna, vyvine tlak až 100 tun na metr čtvereční – dvojnásobek výkonu průmyslových lisů. Ocelové pláty se ohýbají jako papír, skla pukají a loď nabírá vodu během několika sekund.
Co přesně je spouští?
Fyzika ukazuje na několik scénářů. Prvním je fázové překrývání – rychlejší vlna dohání pomalejší a pohltí ji, čímž násobně naroste její energie.
Druhým jsou mořské proudy. Náraz vlny do protiproudu, nebo naopak vlnění v silném proudu běžícím stejným směrem, funguje jako obří zesilovač.
Třetím jsou mělčiny a překážky – náhlé změny mořského dna dokážou vygenerovat ničivou vlnovou anomálii.
Pravděpodobně nejznámějším hřištěm těchto fenoménů je Agulhaský proud u jižní Afriky nebo legendární Golfský proud, který protíná i obávaný Bermudský trojúhelník. Je dost možné, že za tajemnými mizeními lodí v téhle oblasti nestojí mimozemšťané, ale právě tyto fyzikální monolity.
Není to jen záležitost oceánů
Tulácké vlny se neomezují výhradně na slanou vodu. V listopadu 1975 je odborníci řadí mezi možné příčiny potopení nákladní lodi Edmund Fitzgerald na sladkovodním Hořejším jezeře – vinu podle jedné z teorií nese fenomén zvaný „tři sestry“, tedy tři obří vlny jdoucí těsně za sebou.
Fyzikové navíc v posledních letech zjišťují, že tulácké anomálie nejsou vlastností pouze vodního prostředí. Stejný matematický vzorec nelineárního chování objevili i v optických vláknech nebo při šíření rádiových vln. Příroda tak ukazuje, že když se energie rozhodne utrhnout ze řetězu, pravidla bezpečnosti prostě neplatí.
