Státní bezpečnost rozhodně nepovažovala Zdenka Svěráka za prominenta, a už vůbec ne za symbol politického zřízení socialistického Československa.
V souvislosti s Divadlem Járy Cimrmana, jehož symbolem Svěrák rozhodně byl už tehdy, dokonce StB realizovala na osmdesátá léta poněkud málo vídanou akci i na své poměry – v rámci akce „SPRCHA“ docílila zákazu hry Lijavec.
Na celé realizaci tzv. „profylaktického opatření“ (konání s cílem zamezit/omezit osobu/osoby v činnosti či šíření čehokoli, co bylo režimu nemilé, resp. protistátní činnosti jakéhokoli rozsahu) je pěkně vidět, jak moc měl režim Zdenka Svěráka a jeho tvorbu „rád“.
Divadlo jako protistátní spiklenecké centrum
Hra Lijavec, novinka „Cimrmanů“ původně na sezónu 1980, byla ráda, že se po dvou letech od napsání dočkala schvalovací komise (bez „schvalovačky“ v těch dobách nebylo možné něco takového uvést) až v listopadu 1981. A cenzorům se hra více než nelíbila.
Milovníci všeho kolem Svěráka ty výjevy dobře znají z filmu Nejistá sezóna, kterým se po pár letech dvojice Zdeněk Svěrák-Ladislav Smoljak s touto érou vyrovnávala.
Z komise, která se dostavila na schvalovací projekci, se smála jen Jiřina Švorcová s kamarádkou. Řešila se řada často absurdních připomínek. Pro bližší představu si některá řešení můžete prostudovat v přiložené koláži.
Hra nakonec dostane zelenou a v lednu 1982 je premiéra. Sranda skončí v dubnu téhož roku, kdy se Státní bezpečnosti svěří jedna ze spolupracovnic, že viděla „protistátní hru“ a následně se v divadle protočí zástup konfidentů.
V Lijavci je spatřována řada „dvojsmyslných narážek“, některá udání hovoří dokonce o celé hře jako o celku, který má cíleně ironizovat nejen socialistické zřízení, ale dokonce konkrétně Státní bezpečnost. A začínají se dít věci, které autorská dvojice Svěrák-Smoljak plně pochopí až roky po převratu, kdy si prostuduje svazek k samotné akci.
II. oddělení X správy StB, které má na starosti kulturu, vědu a sdělovací prostředky, se s Lijavcem a Divadlem Járy Cimrmana jako „centrem ideologické diverze“ rozhodne nemazat a všemi prostředky dělá na tom, aby hra byla stažena.
Úkol zněl jasně: odposlouchávat a zakázat!
Estébáci rozehrají hru, ve které se „ze všech stran“ kupí stížnosti na hru. Pod tlak se dostává Pražské kulturní středisko, které „Cimrmany“ zastřešuje, a to dostává pod tlak autory, kteří musí čelit situaci, o které netuší, že ji „pouhým“ dalším proškrtáváním scénáře Lijavce stejně nevyřeší.
Signální svazek byl typ spisu, co měl do 6 měsíců prověřit podezření na protistátní činnost. Rodil se na základě udání veřejnosti, anonymu, ale vznikaly také během jiného vyšetřování. V našem případě v rámci akce „SPRCHA“.
Na Zdeňka Svěráka jsou nasazeni dva tajní agenti „DLOUHÝ" a „STŘÍŽ", je realizován „ZTÚ PŘESTAVBA" aneb „zpravodajský technický úkon“. „PŘESTAVBA“ byl ve slovníku StB telefonní odposlech. Nařízena prověrka CELÉ rodiny, echo na víza a pasy, šetří se v rámci Filmového studia Barrandov a tak dále a tak dále.
Tlak na agenturu i divadlo, které je vyhazováno z budovy v Braníku, kde hraje pro plánovanou (a samozřejmě fiktivní, resp. nikdy neuskutečněnou) rekonstrukci, se stupňuje.
Estébáci si mezitím zjara '83 ve spisu rozdělují další úkoly. Zarazit hru fyzicky má postupně za úkol vedení agentury, v Československé televizi a v Rozhlase udělají utrum další ohledně samotného divadla jako takového. V Supraphonu v tichosti zařízeno nevydání Lijavce na LP.
Sledovačky a derniéra
Svěrák je celé léto sem tam sledován a imrvére odposloucháván nejen v Praze, ale dokonce na chatě.
Rok a půl po premiéře, v září 1983, je Svěrákovi se Smoljakem sděleno, že na hru chodí mnoho stížností. Naočkovaný ředitel PKS Němec nakonec navlékne zvonící hranu hry Lijavec přes vtipy o policajtech, „které na jeviště nepatří“. Schůzka končí titěrnou nadějí na velkou korekci, ale je to chiméra. Svěrák se Smoljakem vyhází ze hry prakticky všechno. Zoufale telefonují Švorcové. Vše marné a ještě hůř.
Jejich snaha sehnat přímluvu u Švorcové, která ředitele Němce skutečně „proprudí“, se otočí proti nim. Ale je to stejně fuk. Všude kolem je StB. 8. října 1983 má Lijavec derniéru v Brněnské Redutě. Divadlo Járy Cimrmana už v té době hraje na Solidaritě na Praze 10.
Období, kdy se nesmí hrát Lijavec, je ale zase plodné na filmy. Jak bylo zmíněno, jedním z nich, Nejistou sezónou, Svěrák se Smoljakem se zákazem Lijavce zúčtují. Konec zákazu hry nakonec přijde ještě před Listopadem. Hra se nesmí hrát tři a půl roku. Hraje se dodnes. Má přes 900 repríz. Za její znovupovolení mohly tající ledy a zásadní škrty, určitě ne to, že by Zdeněk Svěrák byl symbolem minulého režimu.
