Český člověk potřebuje k rozsudku tři věci. Titulek, fotografii policejní kukly a připojení k internetu. Pak se přepne z módu „expert na fotbal, hokej, politiku, vakcinaci, bitcoin“ na experta trestního práva.
Spis nečetl. Skutkovou podstatu nezná. Obvinění, obžalobu a pravomocný rozsudek považuje za různě dlouhá slova pro totéž. Ráno se dozví, že policie někoho obvinila, v poledne už bezpečně ví, že je to gauner, a večer vysvětluje soudci, kolik let mu měl napařit.
Celé trestní řízení zvládne během jednoho pracovního dne.
Přesně. To jsem jim připsal cizí uniformu. Takhle:
Velká část hodných lidiček, bojovníků s dezinfem a morálních majáků je v tomhle k nerozeznání od absolventů vysoké školy života. Naskakují nekriticky na všechno, co jim naservírují oblíbená média. Jen mají lepší slovní zásobu a vlastní předsudky vydávají za hodnotový postoj.¨
České soudnictví navíc dokázalo uložit podmínku otčímovi, který svou nevlastní dceru skoro rok a půl nutil k sexu až pětkrát týdně, natočil ji a vyráběl dětskou pornografii.
Média ochotně pomohou. Policie napíše, že se člověk určitého jednání mohl dopustit. Ve spise stojí, že něco udělat mohl. V titulku už to udělal. Redakce vypustila pomocné sloveso a spolu s ním i soud.
Česko pak vypadá jako země prolezlá zločinem, v níž se spravedlnost fláká a kriminály zejí prázdnotou. Čísla vyprávějí přesný opak.
Policie za rok 2025 evidovala 59 dokonaných vražd a 13 752 násilných trestných činů. Celková kriminalita klesla a hospodářská se dostala na historicky nejnižší úroveň. Žijeme v mimořádně bezpečné zemi.
Současně u nás v roce 2024 připadalo 178 vězňů na sto tisíc obyvatel. Průměr Evropské unie činil 113. Vyšší podíl měly jen Maďarsko, Polsko a Lotyšsko. Česko tedy zavírá skoro o šedesát procent více lidí než Unie jako celek.
Málo násilí. Hodně vězňů.
Mezi těmito dvěma čísly leží česká trestací porucha.
Bolševik měl v téhle věci jasno. Socialistický majetek dostal v trestních sazbách skoro cenu lidského života a člověk se směl rozemlít ve jménu vyššího dobra. Rudou knížku už k podobnému uvažování dávno nepotřebujeme.
Represivní moc patří na řetěz
Trestní právo je nejtvrdší nástroj, který demokratický stát drží proti vlastnímu občanovi. Smí mu odposlouchávat telefon, prohledat byt, obstavit majetek, odvést jej před očima dětí a nakonec mu vzít osobní svobodu.
Taková síla potřebuje víc než přesvědčení policisty, pohoršený komentář a špatnou pověst obviněného.
Právní stát začíná nedůvěrou státu k sobě samému, protože moc, která smí člověku vzít svobodu, musí být ze všech nejdřív podezřelá sama sobě.
Policie proto musí shánět zákonné důkazy. Státní zástupce musí unést důkazní břemeno. Soudce musí popsat, proč člověku bere roky života. Moc vleče řetěz povinností a občas ji pěkně řeže do kotníku.
Výborně. Přesně k tomu ten řetěz máme.
Jedna ze základních zásad trestního práva se jmenuje ultima ratio. Doslova poslední prostředek. Policie a žalobce mají přijít na řadu až tehdy, když ostatní právo nestačí. Český represivní aparát však často začíná právě tam, kde by měl končit. Z obchodního sporu udělá trestní kauzu, z úředního pochybení úmyslný zločin a z nevýhodné smlouvy po několika letech vyšetřování plán na rozkradení státu.
Trestní zákoník nemá paragraf na každý průser. Drahý omyl, zpackaná investice ani politická dohoda – u toho je to asi nejtupější – nejsou samy o sobě trestným činem. Zločinem prostě není všechno, co se někomu nelíbí.
Klientelismus je český mor. Politik může být arogantní hovado, úředník rozhodnout špatně za miliardu a firma na veřejné zakázce vydělat marži, kterou žádný příčetný člověk neobhájí. K trestní odpovědnosti pořád potřebujeme konkrétní jednání, konkrétní zavinění a všechny znaky konkrétního trestného činu.
Trestný čin má formální a materiální stránku. Nestačí odškrtnout znaky skutkové podstaty. Jednání musí být natolik společensky škodlivé, že jiné prostředky odpovědnosti nestačí. Miliardová chyba úředníka může být katastrofa, důvod k vyhazovu i povinnost nahradit škodu. Pokud zůstává chybou, její společenská škodlivost jako trestného činu je přesně nula. Deset let v policejním spise z ní zločin neudělá.
Úmysl se nedopočítá z výše škody. Prospěch třetí osoby nedělá spolupachatele z každého, kdo se na rozhodnutí podílel. Osobní známost není organizovaná zločinecká skupina.
In dubio pro reo znamená v pochybnostech ve prospěch obviněného. Stát měl vyšetřovatele, znalce, laboratoře, odposlechy, domovní prohlídky a několik let času. Vinu přesto spolehlivě neprokázal.
Jeho problém.
Občan nemá povinnost dokazovat, že policejní román s jeho jménem na obálce je fikce.
Evropa do těch několika latinských vět uložila staletou zkušenost se státy, které vždycky přesně věděly, koho je potřeba zavřít. Důkazy se potom nějak doplnily.
Hydra má tiskový odbor
Politický Východ miluje prokurátora, moc, represi. Potřebuje mocného člověka, který ukáže prstem, oznámí zločin a současně vyrobí pachatele. Obhajoba znamená drzost. Mlčení přiznání. Zproštění podezřelou slabost soudu.
Český hodnotový Západ si z tohoto orientálního popření svobodného člověka udělal v trestních věcech deviantní mantru. V profilu ukrajinská vlajka, na klopě Tibet a pod článkem výzva k okamžitému zavření člověka, jehož spis nikdo z diskutujících nikdy neviděl.
Nic není západnímu myšlení vzdálenější.
Česká média zacházejí s trestním řízením jako s pytlem volně zaměnitelných slov. Prověřovaný, podezřelý, obviněný, obžalovaný a odsouzený označují úplně odlišná procesní postavení. V titulku se celá cesta smrskne na policejní fotografii.
Usnesení o zahájení trestního stíhání je jednostranný procesní dokument. Policejní verze příběhu. Není to evangelium podle svatého NCOZ.
Živé spisy přesto pravidelně tečou do redakcí. Je to nezákonné. Čtenář dostane vybrané odposlechy, kusy výpovědí a věty vyříznuté z tisíců stran. Netuší, kdo materiál vybral, co zůstalo pod stolem a které důkazy policejní příběh rozbíjejí. A netuší, kdo má zájem na tom, aby to „investigativec“ napsal právě takhle.
Novinář získá exkluzivní obsah. Represivní aparát veřejný zesilovač. Ovšem cenu platí bezúhonný občan, jehož pověst právě oba společně utratili.
Zásahy speciálních policejních útvarů mají palcové titulky, videa, novináře na místě dříve, než o tom vědí advokáti. Zproštění po deseti letech často nemá ani fotografa. Původní titulek zůstane ve vyhledávači navždy a očištěný člověk dostane několik odstavců vedle předpovědi počasí.
Vlasta Parkanová byla stíhána více než devět let. Politická kariéra skončila, společenský život se jí rozpadl a přišly vážné zdravotní problémy. Nakonec byla pravomocně zproštěna. Odvolací soud označil konstrukci obžaloby za „neudržitelnou až absurdní“. Nejvyšší soud v roce 2025 napsal, že stíhání bylo od počátku zjevně nedůvodné a jeho dopad byl devastující.
Devět let života za obžalobu, kterou soud nakonec označil za neudržitelnou až absurdní.
Generálu Vladimíru Halenkovi stíhání odneslo vojenskou kariéru, než bylo po sedmi letech zastaveno pro nedostatek důkazů. Soud mu později nepravomocně přiznal odškodnění a rentu, protože bez stíhání by s vysokou pravděpodobností obsadil místo zástupce náčelníka generálního štábu.
Rozhodnutí o penězích se může změnit v odvolání. Zničená kariéra se odvolat nedá.
Parkanová a Halenka jsou známí, proto hydra po sobě zanechala veřejně čitelnou stopu. Kolik bezejmenných lidí semlela v okresním vydání téhož příběhu, neví nikdo.
Kdysi pronesl tehdejší policejní prezident Jiří Kolář o odposleších památnou větu. Když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.
Nemůže.
Státu do našich rozhovorů nic není. Soukromí není prémie za vzorné chování. Fízlofašismus přichází právě v uhlazené hodné větě, že slušný člověk se přece nemá čeho bát.
Má se bát státu, který považuje vlastní podezření za důkaz. Prokurátorské umanutosti, jež raději desetkrát vrátí případ na začátek, než aby připustila omyl. Médií, která z živého spisu vyrobí jeho životopis.
Miliarda má vlastní přitažlivost
Za názvem Bečvářův statek se skrývá jeden z největších restitučních průšvihů polistopadového Česka.
Lidé, kteří mohli odvozovat nárok od sourozenců velkostatkáře Jana Marie Bečváře, byli uznáni také za dědice samotného Bečváře. Za nevydané nemovitosti získali lukrativní náhradní pozemky. Soudy vyčíslily škodu nejméně na 1,4 miliardy korun. Přes další obchody vydělali lidé z pražského podnikatelského zákulisí včetně Tomáše Hrdličky a Romana Janouška. Pozemky jim zůstaly a trest je nečeká. Příběh v červnu 2026 podrobně zmapovali Reportéři ČT.
Do vězení zamířili úředníci.
Řadový referent Jan Horák v podkladech nesprávně označil Emilii Bednářovou za Bečvářovu neteř. K pochybením se přiznal, úmysl způsobit škodu odmítal. Z celé operace se neobohatil a spojení s lidmi, kteří na pozemcích vydělali, prokázáno nebylo. Jeho nadřízená Eva Benešová ze zpackané restituce podle Reportérů ČT také nic neměla. Přesto oba dostali pět let vězení.
Právní názory během let poskakovaly od osvobození přes nedbalostní trestný čin a podmínku až po zneužití pravomoci a pět let natvrdo. Původní odvolací senát pokládal pětiletou spodní hranici sazby za nepřiměřenou. Nakonec byl případ přidělen jinému senátu a v květnu 2026 padlo pět let.
Jestliže se právní posouzení pohybovalo mezi osvobozením a pětiletým vězením, případ obsahuje mnohem víc pochybností, než připouští prokurátorská jistota. Jestliže na výsledku vydělají lidé z mocného zákulisí a do cely nastoupí úředníci, kteří z něj nic neměli, právní stát se musí ptát, koho vlastně dokázal potrestat.
Tento případ jsem popisoval zde a považuji všechny, kteří se na jeho odsouzení podíleli, za zločince.
Miliardová škoda působí jako rána mezi oči. Přitáhne k sobě úmysl, vinu i chuť k exemplárnímu trestu. Trestní soud však nesoudí částku vytištěnou tučně v titulku. Před ním stojí člověk a jeho vlastní jednání.
Desetileté trestní řízení mu mezitím obstaví život. Platí advokáty, stárne a každé ráno vstává jako obžalovaný v miliardové kauze. Rozsudek nosí napsaný na čele dávno předtím, než jej soud skutečně vyhlásí.
Úředníci si z podobného příběhu odnesou dokonale praktickou lekci. Nejbezpečnější rozhodnutí je žádné rozhodnutí. Pak se tatáž média podivují, proč český stát nic nepostaví, nic nerozhodne a všechno mu trvá.
Je to sabotáž fungování státu ze strany represivních složek.
Osm let za hrnec masti
Petr Bogar trpí artrózou obou kolen, degenerativním onemocněním páteře a dalšími zdravotními problémy. Úlevu mu přinášelo konopí, z něhož vyráběl především masti. Věděl, že pěstováním porušuje zákon. Tvrdil, že nic neprodával. Prodej ani distribuci mu soud skutečně neprokázal.
Při domovní prohlídce se našly kelímky s mastí, tinktury a barely nasekaného konopí. Chyběly běžné stopy drogového obchodu. Soud přesto z množství 22,67 kilogramu rostlinné hmoty a dalších okolností dovodil zištný úmysl.
Osm let ve věznici s ostrahou.
V hrnci, ve kterém Bogar vařil mast, se podle jeho výpovědi spotřebovalo osm až deset kilogramů. Policejní váha hrnce nezná. Zná kilogramy. Sazba udělá zbytek.
Od ledna 2026 české právo postih části konopných deliktů výrazně zmírnilo. Bogarova někdejší advokátka odhaduje, že dnes by obdobný případ pravděpodobně skončil podmínkou. Stejný stát dál požaduje osm let jeho života za jednání, které nyní sám hodnotí podstatně mírněji. Celý případ popsal HlídacíPes.org.
Tatáž advokátka zastupovala ženu, kterou známá mlátila tyčí do hlavy a následně pobodala. Oběť přežila díky tomu, že předstírala smrt. Útočnice dostala šest a půl roku.
Osm let za konopí bez prokázaného prodeje. Šest a půl roku za tyč, nůž a téměř mrtvou ženu.
Každý případ má jiné okolnosti, právní kvalifikaci a důkazní situaci. Právě proto vynikne naše porouchaná hierarchie tak ostře. U násilí na konkrétním člověku umíme dlouze hledat individualizaci a cestu k mírnějšímu trestu. U konopí nastoupí váha, kalkulačka a paragrafová teologie.
Dvacet let patří násilníkům
Český stát šetří největší tresty na lidi, kteří sáhli na jeho tabulky. Měl by je šetřit na ty, kteří sáhli na dítě.
Za opakované znásilňování dětí, dlouhodobé sexuální zneužívání a brutální domácí násilí mají padat tresty v řádu desítek let. Klidně dvacet. Člověk, který promění domov v soukromou mučírnu, zneužívá právě místo, kde se jeho oběť nedokáže bránit a často nemá kam utéct. Ona si svůj rozsudek odnáší v těle a hlavě dávno po tom, co soudce zaklapne desky.
České soudnictví navíc dokázalo uložit podmínku otčímovi, který svou nevlastní dceru skoro rok a půl nutil k sexu až pětkrát týdně, natočil ji a vyráběl dětskou pornografii. Nejvyšší soud později konstatoval, že trest byl nepřiměřeně mírný. Ústavní soud shledal porušení práv dívky. Pachatel zůstal na svobodě, protože pravomocný rozsudek už změnit nešlo.
Soud porušil zákon. Dívce porušil základní práva. Pachatel dál vykonává podmínku.
Tři skutečnosti, které se navzájem fackují.
Poctivost velí dodat i čísla, která se do snadného rozhořčení nevejdou. Analýza dat z let 2015 až 2022 ukázala, že pachatelé znásilnění dostávali po pachatelích vražd jedny z nejpřísnějších trestů. Studie Jakuba Drápala je důležitá a její závěry nemá smysl okřikovat.
Statistickým průměrem nevysvětlíte, proč člověk za opakované znásilňování dítěte nešel do vězení.
Úředník, který se neobohatil a jehož úmysl soudy deset let skládají z okolností, dostane pět let. Pěstitel konopí bez prokázaného prodeje osm. Muž, který soustavně znásilňuje nezletilou dívku, odejde domů.
Za člověka jsme ochotni udělit podmínku. Za porušení posvátného pořádku chceme kriminál, až zčerná.
Korupce, která znamená všechno
Korupce je zločin. Skutečný úplatek, koupené rozhodnutí a veřejné peníze převedené za protislužbu do soukromé kapsy patří před soud.
Právě proto potřebujeme tomu slovu vrátit obsah.
Česká protikorupční obsese z něj vyrobil univerzální nadávku pro všechno, co se někomu nelíbí na nakládání s veřejnými prostředky. Nevýhodná smlouva je korupce. Politická dohoda je korupce. Úřední chyba, dražší zakázka nebo prostá lidská blbost se vloží do pomatených policejních konstrukcí a ven vypadne organizovaná skupina.
Slovo, které znamená všechno, neznamená nic.
Úplatek se musí prokázat. Pletichy u veřejné zakázky mají zákonné znaky. Zneužití pravomoci vyžaduje úmysl. Žalobce nemůže prázdné místo ve skutkové podstatě zalepit výrazem klientelismus a očekávat potlesk.
Od akce Čisté ruce přes falešnou protikorupční revoluci až po dnešní tiskovkové manévry se politik i úředník změnili ve sprosté podezřelé. Rozhodnutí se svázala do tabulek, veřejná správa se naučila bát a státní zástupci získali společenské postavení nositelů pravdy. V civilizované zemi je zcela nepřijatelné, aby vrchní prokurátorka chodila blábolit do médií, jak by si představovala trestní předpisy. Ona má jen a pouze naplňovat trestní politiku státu, kterou definuje politická reprezentace.
Funkční stát mezitím stojí v rohu a prosí, zda smí podepsat smlouvu, aby se rozvoj země úplně nezastavil.
Svoboda obtěžuje. Musí
Touha trestat se totiž výborně prodává. Politik vypadá rozhodně, policie potřebně, státní zástupce neústupně a novinář má kauzu. Účet zaplatí obviněný, jeho rodina a nakonec všichni daňoví poplatníci.
Seriózní stát tvrdě trestá vraždy, znásilnění, zneužívání dětí a domácí násilí. Vlastní ruku musí zastavit ve chvíli, kdy v ní drží domněnku, morální pohoršení nebo obchodní spor převlečený za organizovaný zločin.
Ukrajinská vlajka v profilu z nikoho člověka Západu neudělá. O příslušnosti k západní civilizaci se rozhoduje ve výslechové místnosti, u vazebního zasedání a před soudem. Právě tam musí stát respektovat práva člověka, kterého veřejnost nenávidí a média už odepsala.
Práva oblíbených žádnou velkou civilizaci nepotřebují. Zkouška přichází s člověkem osamělým, obviněným a veřejně popraveným ještě před rozsudkem.
Kdo vědomě volá po zavření člověka jen proto, že ho politicky nesnáší, je zmrd. Právnický slovník nabízí řadu uhlazenějších výrazů. Žádný není přesnější. V listopadu 1989 jsme necinkali klíči proto, aby se pouze vyměnili lidé a mohli jsme do Německa na nákupy. Chtěli jsme stát, který nenechá řádit represivní složky bez kontroly. Který má na prvním místě člověka.
Po sedmatřiceti letech jsme svévoli represivních orgánů vybavili tiskovým odborem, přímou linkou do redakce a hodnotovým bannerem. Občan se znovu ocitl v roli sprostého podezřelého. Svoboda dělá státu potíže. Zdržuje policii, žalobce, soudce, redaktora i rozzuřený dav.
Musí.
Stát, který tuhle potíž unese, dovolí člověku zůstat člověkem i ve chvíli, kdy jej všichni ostatní chtějí vidět jako pachatele.
Ten, který ji neunese, nevyměnil civilizaci. Jen uniformy, hlavičkový papír a vlajky za řečnickým pultem.
