Prvním moderním případem pandí diplomacie byl rok 1941. Sung Mej-ling, manželka tehdejšího čínského vůdce Čankajška, hledala gesto poděkování Spojeným státům za pomoc ve válce s Japonskem a oslovila přírodovědce Davida Crocketta Grahama, který v horách Sečuánu odchytil dvě mladé pandy.
Zvířata putovala přes Hongkong a Filipíny šest týdnů lodí do San Franciska. Cestou ale došlo k útoku na Pearl Harbor, takže na titulní stránky amerických novin se nakonec dostala válka, ne medvědi. Do newyorské Bronx Zoo dorazily 30. prosince 1941 a o jejich jména, Pan-dee a Pan-dah, rozhodla o pět měsíců později celonárodní soutěž, kterou vyhrála jedenáctiletá dívka z Indiany.
Lidová republika techniku později převzala. V letech 1957 až 1983 rozdala jako dar 24 pand devíti zemím, mezi nimi Sovětský svaz, Severní Korea, Francie, Německo, Spojené státy i Velká Británie.
Konec darů, začátek nájmu
Zlomovým okamžikem byla návštěva Richarda Nixona v Pekingu roku 1972. Mao Ce-tung tehdy slíbil dvojici pand pro americkou zoo výměnou za dva pižmoně, které do Číny přivezl Nixon. Premiér Čou En-laj to při setkání s první dámou Pat Nixonovou shrnul stručně: „Já vám nějaké dám.“
Pandy Ling-Ling a Hsing-Hsing přijaly ve Washingtonu davy. První den si je přišlo prohlédnout přes 20 000 lidí, za celý první rok pak 1,1 milionu návštěvníků. Úspěch inspiroval britského premiéra Edwarda Heathe, který si o pandy řekl při návštěvě Číny o dva roky později.
Pár Chia-Chia a Ching-Ching pak zamířil do londýnské zoo a stal se předlohou loga Světového fondu na ochranu přírody. Podobný scénář se odehrál i v Mexiku, kde po státní návštěvě prezidenta Luise Echeverríi dostala v roce 1975 svůj pár zoo v Chapultepecu jako první instituce mimo Čínu, které se pandy podařilo rozmnožit.
Zlom přišel na přelomu osmdesátých let. V roce 1982 Čína zareagovala na mezinárodní tlak na ochranu ohrožených druhů a přestala pandy darovat úplně. O dva roky později, s nástupem Teng Siao-pchinga k moci, zavedla systém nájmů, ve kterém měla část poplatku putovat zpět do ochrany zvířat ve volné přírodě.
První takovou dvojici dostalo Los Angeles během olympijských her, a to za 50 000 dolarů měsíčně za kus. Od roku 1991 pak platí model dlouhodobých nájmů: standardní smlouva trvá deset let, roční poplatek dosahuje až milionu dolarů a všechna mláďata narozená během zápůjčky zůstávají smluvně majetkem Číny bez ohledu na to, kde přijdou na svět.
Obchodní důvěra pod rouškou ochranářství
Od roku 1998, po žalobě organizace WWF, navíc americký úřad pro rybolov a divokou zvěř vyžaduje, aby čínská strana směřovala více než polovinu poplatku zpět do ochrany pand ve volné přírodě.
Oxfordská studie z roku 2013 v tom ale vidí i druhou rovinu. Podle jejích autorů prošla pandí diplomacie třemi fázemi: od čistých darů za Maovy éry přes Tengův nájemní byznys až po fázi, která nastoupila po zemětřesení v Sečuánu v roce 2008. Nové zápůjčky od té doby nápadně kopírují seznam zemí, které Číně dodávají suroviny a technologie, což autoři vidí jako budování obchodní důvěry.
Austrálie je učebnicový příklad. Adelaide zoo dostala první pandy v roce 2009, v období, kdy Čína podle studie odměňovala pandami hlavně země dodávající suroviny a technologie, mimo jiné uran. Když se pak vztahy obou zemí ochladily kvůli clům, o nová zvířata dlouho nebyla řeč, teprve po jejich zrušení v roce 2024 čínský premiér při návštěvě Adelaide osobně oznámil, že se původní pár vrátí domů a nahradí ho mladší dvojice.
Nájem je navíc jen část nákladů. Panda je chovatelsky velmi náročné zvíře, denně sní kolem 40 kilogramů čerstvého bambusu. Edinburská zoo v roce 2011 přiznala roční účet za krmivo ve výši 107 000 dolarů a musela shánět dárce bambusu mezi místními zahrádkáři, zatímco zoo v Calgary kvůli potížím se zásobováním během pandemie covidu-19 poslala své pandy domů dřív, než musela.
Cukr pro Havaj, bič pro Tokio
V polovině července 2026 oznámil starosta Honolulu Rick Blangiardi (79), že město získalo souhlas čínského prezidenta Si Ťin-pchinga (73) hostit dvě pandy v honolulské zoo. Předběhlo tak San Francisco, které o vlastní pár usiluje už od roku 2024, kdy se o ně zasadila tehdejší starostka. Současný starosta Daniel Lurie (49) letos v dubnu cestoval do Číny právě s cílem jednání znovu popohnat.
Jde o klasickou ukázku měkké síly. Peking chce americkou pozornost přesměrovat k něčemu roztomilému a odvést ji od sporů, jako je situace v Jihočínském moři. Panda tu slouží jednoduše jako diplomatický nástroj.
Zato Japonsko o pandy přišlo úplně. Xiao Xiao a Lei Lei, poslední dvě pandy v zemi, se narodily v tokijské zoo Ueno v roce 2021 a v lednu 2026 se vrátily do Číny, tedy zhruba o měsíc dřív, než měla smlouva skončit. Japonsko tak poprvé od roku 1972, kdy s Čínou navázalo diplomatické vztahy, zůstalo bez pandy.
Za odchodem stálo ochlazení vztahů. Japonská premiérka Sanae Takaiči (65) totiž naznačila, že by se Tokio mohlo vojensky zapojit, kdyby Čína zaútočila na Tchaj-wan. Peking na to reagoval i zastavením dovozu mořských plodů z Japonska a omezením vývozu vzácných zemin.
Na poslední prohlídku pand přišly do zoo tisíce lidí, někteří čekali ve frontě přes tři hodiny. Podobný scénář zažily před pár lety i americké zoo: Washington i Atlanta o pandy přišly v letech 2023 a 2024, nové páry ale mezitím dorazily do San Diega a znovu i do Washingtonu.
Kde dnes žijí pandy
Ve volné přírodě žijí pandy jen v horách tří čínských provincií, Sečuánu, Šen-si a Kan-su, kde jim Peking od roku 2021 vyhradil rozlehlý Národní park obřích pand o rozloze přes 20 000 kilometrů čtverečních. Podle posledních čínských odhadů tam dnes žije zhruba 1 900 kusů, zatímco v zajetí po celém světě dalších zhruba 800.
Mimo Čínu dnes pandy chová přibližně šestnáct zemí. Na vrcholu pandí diplomacie v roce 2019 jich bylo jednadvacet, od té doby přišly o svoje pandy třeba Británie, Finsko nebo Japonsko.
Od roku 2016 navíc řadí IUCN pandu mezi zranitelné druhy, o stupeň níž než dřívější klasifikace ohroženého druhu. Ochranářský důvod k výměnám tak formálně platí dál, diplomatická funkce pandy ale očividně funguje bez ohledu na to, kolik jich skutečně zbývá v přírodě.
