Představte si komorní místnost v prestižních kulisách univerzity Yale. Píše se srpen roku 1961. Sedíte za masivním pultem, na kterém svítí otočné knoflíky s označením napětí.
Zákoutími laboratoře se line tichý bzukot přístrojů a vedle vás stojí muž v bílém plášti. Jeho hlas je klidný, chladný a nekompromisní. A ve vedlejší kabině křičí člověk. Prosí, abyste přestali, chytá se za srdce a pláče.
Vy ale musíte otočit dalším spínačem. Dalších třicet voltů navíc. Protože to „výzkum vyžaduje“.
Většina z nás tenhle mrazivý příběh zná. Milgram, sociální a experimentální psycholog a 46. nejcitovanější psycholog 20. století, provedl pokus, který se nesmazatelně zapsal do dějin jako temný důkaz toho, že v každém z nás se skrývá poslušný kat.
Jenže co když je celá tahle slavná legenda tak trochu zjednodušená pohádka? Co když vám ve škole nebo v populárních dokumentech zapomněli říct to nejdůležitější?
Mýtus o jednom pokusu
První zásadní omyl spočívá už v samotném gramatickém čísle. Neexistoval jeden Milgramův experiment. Šlo o rozsáhlou sérii desítek variant a scénářů, kde se výsledek dramaticky měnil podle toho, jaké kulisy Milgram na scénu zrovna instaloval.
V té nejznámější, základní variantě, došlo až na hraničních a potenciálně smrtelných 450 voltů 26 ze 40 účastníků, tedy 65 procent. Číslo, ze kterého mrazí v zádech.
Jenže mince má dvě strany. Stejně tak se můžeme podívat na zbylých 35 procent lidí, kteří se dokázali autoritě postavit do cesty. Odmítli pokračovat, překonali panický strach z konfliktu s uznávaným vědcem a řekli prostě ne.
Poslušnost, nebo vzdor?
Milgramova práce bývá automaticky nálepkována jako studie lidské poslušnosti. Se stejnou logikou bychom ji ale mohli nazvat studií lidského vzdoru a lidskosti.
Jakmile totiž Milgram začal měnit pravidla hry, čísla poslušnosti se zběsile rozsypala. Když figurant, ve skutečnosti najatý herec, neseděl schovaný ve vedlejší kabině, ale přímo vedle účastníka, poslušnost do maxima klesla na 40 procent.
Pokud příkazy k pokračování nedával autoritativní vědec, ale obyčejný přísedící, na nejvyšší šok dosáhla už jen pětina účastníků.
Ve chvíli, kdy byli v místnosti přítomni dva vědci, kteří se začali hádat o to, zda je bezpečné pokračovat, poslušnost klesla na čistou nulu. Nikdo neotočil knoflíkem, pokud samotná autorita nebyla jednotná.
A pokud byli k pultu posazeni tři lidé, z nichž dva byli tajní herci, a ti dva postupně odmítli v mučení pokračovat, na maximální šok dosáhlo jen 10 procent skutečných účastníků. Sledovat někoho, kdo se před autoritou postaví na zadní a odejde, je totiž jedním z nejsilnějších posílení vlastní morální páteře.
Ochota páchat zlo znatelně klesla i poté, co se výzkum přesunul z naleštěných sálů univerzity Yale do oprýskané kanceláře v obyčejném domě – ze 65 na 47,5 procenta. Lidé totiž neselhávali jen kvůli vrozené krutosti, ale i kvůli obrovské důvěře v instituci a vědu.
Byli to bezcitní tyrani? Ani omylem
Když čteme o 65 procentech lidí, kteří otočili spínačem až na hranici smrti, představíme si chladnokrevné psychopaty, kteří u toho usrkávali kávu. Záznamy ze studií ale ukazují úplně jiný obraz.
Lidé u pultu se potili, třásli, koktali, kousali se do rtů a propadali panickým záchvatům smíchu z čistého distresu. Byli v naprosto brutálním vnitřním rozervání. Většina se vědce opakovaně ptala, zda mohou přestat, protestovala a prosila.
Když jim ale chladný hlas zopakoval formální větu: „Experiment vyžaduje, abyste pokračoval,“ podlehli tlaku situace. Nešlo o absenci empatie, ale o neschopnost prolomit sociální konvenci a vzepřít se příkazu.
Milgram navíc scénu pečlivě zrežíroval. Nešlo o čisté pozorování reality, ale o do detailu promyšlený psychologický thriller. Vědec byl vybrán tak, aby působil nepřístupně, přísně a dominantně. Oběť naopak vystupovala jako milý, submisivní a zranitelný chlapík od vedle, u kterého mimochodem hned na začátku „náhodou“ zmínili, že má slabé srdce.
Kde je život člověka?
Příběh Milgramova experimentu bývá rámován jako příběh o tom, co všechno jsou lidé schopni udělat z pouhé poslušnosti. Můžeme se na něj ale dívat i jako na příběh o odvaze konkrétních lidí vzepřít se autoritě.
Jeden z účastníků na připravenou frázi experimentátora, že je pro pokus naprosto nezbytné pokračovat, odpověděl: „Rozumím tomuto výroku, ale nerozumím, proč je experiment umístěn výš než život člověka.“ A odmítl pokračovat.
Milgramův experiment byl navíc poplatný době. Tehdy se věda dělala jinak a lidé byli taky jiní. Dnes by podobný pokus a morální zvěrstvo přes žádnou etickou komisi neprošel ani přes práh kanceláře.
