Ve slavném alegorickém díle Danteho Alighieriho Božská komedie je peklo rozděleno na devět kruhů. Podle toho, jakých hříchů a v jaké intenzitě se dopouštěli za života jejich nedobrovolní obyvatelé. Sedmý kruh pak mimo jiné patří těm, kteří spáchali zločin proti bohu. Pokud bychom si takto chtěli rozdělit internet, toto temné rouhavé místo nalezneme tam, kde by ho asi nikdo nečekal. V sekci mateřských webů.
Nad bránu pekla Dante umístil nápis: „Zanech vší naděje ty, kdo vcházíš.“
A právě toto varování by mělo na uživatele internetu vyskočit vedle obligátního souhlasu s používáním cookies, pokud nějakým nedopatřením zavítají na weby jako Mimibazar, eMimino a jim podobné.
Když si pomůžeme ještě jednou pekelnou metaforou, konkrétně tou, že i cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly, tak se dostaneme k tomu, že on i ten nápad udělat server pro těhotné ženy a maminky je vlastně docela fajn. Jenže výsledek je zhruba tak stejně fajn jako lobotomie. Jasně, nikdo nerozporuje, že ženy na mateřské do jisté míry vypadnou z běžného sociálního života. A díky internetu (díky?) mají alespoň nějakou možnost kompenzace, navíc v okruhu dalších žen ve stejné situaci. Zkušenější maminky mohou poradit těm, pro které je vše nové, malé oblečení po odrostlejších dětech si mohou výhodně koupit matky menších dětí, aniž by musely zbytečně utrácet, a tak dále. Ono to skutečně zní jako takové milé a pozitivní místo, kterých je v digitálním prostoru poskrovnu. Jenže reálný přínos mateřských serverů je z kategorie neuvěřitelný bizár. Kapitola sama pro sebe je užívaný slang. Manžel je manža, přítel příťa, dítě mimísek. Žena v domácnosti je bydlenka, žena usilující o otěhotnění je snažilka, přičemž samotný akt plození dětí je nazýván tuleníčkem.
A pokud jste opravdu otrlí, tak si na vlastní nebezpečí najděte, co je to oteplouch nebo prstíčková metoda. Pak si ale rámci léčby posttraumatické stresové poruchy nestěžujte, že jste nebyli varováni. Čeština zde zažívá frontální útok, proti němuž habsburské snahy o násilnou germanizaci národa byly vlastně humánní a bohulibé. Vrcholem pekelného Olympu je kulinářská sekce mateřských webů. Zde už nejde zdaleka jen o frontální útok, ale o vyloženou genocidu gastronomie páchanou mimořádně nelidskými prostředky, porušující jak ženevské konvence, tak přírodní zákony.
Zdeňku Pohlreichovi by při pouhém pohledu na jakýkoliv z místních receptů explodoval mozek a Jiří Babica je oproti autorkám těchto receptů, tzv. vařilkám, trojhvězdičkovým michelinským kuchařem. Místní pokrmy, lze li to tak vůbec nazvat, by měly být pro svou nebezpečnost zakázány nebo minimálně regulovány. Případně hromadně odprodány farmakologické společnosti vyvíjející nejsilnější projímadlo s okamžitým nástupem, na který není protilék.
Závěrem si můžeme obohatit zážitek fúzí výše uvedeného. Tedy parodie na češtinu a parodie na jídlo. A odprezentovat malý mimibazárkový (či spíše mimibizárkový) gastronomický slovník.
Má to tu výhodu, že pokud chcete zažít nevolnost, ušetříte na nákupu surovin a nemusíte ani vařit. Stačí si to jen přečíst a i otrlému strávníkovi se začne navalovat.
Třeba takový brgul neboli bramborový guláš, případně hráškulajda neboli hrachová polévka. To si příťa bude čvachtat (a prdět). No a pokud chcete z příti udělat manžu, stačí vzít trochu prdopeče (prášek do pečiva) a upéct mu kozodort případně kundort (ano, je to to, co myslíte). Po zaručeném tuleníčku dojde i na žádost o ruku. Pokud se toho tedy daný nešťastník dožije...
