Nalijme si čistého vína.
Když 20. června 2001 sjela z linky v Kvasinách úplně poslední tmavě modrá Felicia Combi, nekončila žádná technologická revoluce. Končil spotřební rituál devadesátek. Felicia nebyla v jádru ničím jiným, než hluboce zmodernizovaným Favoritem.
Tomu dali v koncernu Volkswagen poněkud kulatější tvary, lepší plasty a donutili mladoboleslavské inženýry, aby ty plechy lícovaly o něco lépe než za hlubokého socialismu.
Ale pro tehdejší Česko to byl absolutní vrchol luxusu a symbol, že už definitivně nepatříme na Východ.
A byl to také sňatek z rozumu. Automobilka tehdy potřebovala překlenout propast mezi starým světem a příchodem moderní Octavie a Fabie. Felicia ten úkol splnila dokonale. Lidi stáli fronty na verze s motorem od Volkswagenu, s příplatkovým posilovačem řízení nebo s tehdy nevídaným luxusem – klimatizací.
Že tomu autu kvetly páté dveře už v autosalonu a bezpečnostní zónou byl při nárazu sám řidič, tehdy nikdo neřešil. Bylo to naše první „západní“ auto, které si průměrný Čech dokázal koupit z platu a o víkendu si na něm sám vyměnil olej.
Uběhlo pětadvacet let a z Felicie je dnes buď nostalgický veterán, nebo totální vrak na dojetí. Její konec v červnu 2001, kdy ji z linek definitivně vytlačila chladná a drahá Fabia, vlastně symbolizoval konec jedné éry české mentality. Skončila doba kutilů a levných lidových aut.
Od té doby už jen bohatneme, dlužíme na leasingy a v servisech platíme za diagnostiku počítačů, místo abychom vzali do ruky šroubovák.
