Po výhře Alternativy pro Německo v Sasku-Anhaltsku triumfovala protestní krajně pravicová AfD i ve volbách ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. V hlavním městě Německa Berlíně naopak slaví strana z opačné části krajního politického spektra v podobě ultralevicové die Linke.
Zatímco úspěchy AfD většinou v mediálním prostoru provází zděšení a pobouření, triumf strany, která je přímým pokračovatelem honeckerovských komunistů, nechává novináře povětšinou klidnými. Zároveň se ukázalo, že kancléři Friedrichu Merzovi, jehož CDU zažívá historický propad, zcela chybí sebereflexe. Poučit bychom se z toho měli i v Česku.
Německo je ekonomicky nejsilnější zemí Evropské unie, zároveň je i jejím nejlidnatějším státem. Z pohledu Česka jde nejen o našeho západního souseda, ale hlavně o zemi, na kterou je navázána podstatná část naší ekonomiky. Přesto toho ale o tamní politice víme žalostně málo a zajímá nás v zásadě jen před „velkými" volbami do spolkového sněmu, na které se většinou pokoušíme naroubovat českou optiku, což příliš nefunguje. Když se volí v jednotlivých spolkových zemích, povětšinou to skončí tím, že to nikoho příliš nezajímá, protože kromě Bavorska a Saska nikdo příliš netuší, kde přesně v Německu ony spolkové země vlastně jsou. Přesto ale poslední dvoje volby v Sasku-Anhaltsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku doputovaly i do českého mediálního prostoru.
Řekněme si na rovinu, že dvojice výše zmíněných spolkových zemí není vlastně nijak zásadní ani pro Německo, natož pak pro Česko. Jediným důvodem, proč se k nim upíná naše pozornost, je fakt, že se zde poprvé v historii povedlo zvítězit ve volebním klání Alternativě pro Německo. Česká optika zde funguje, ale jen částečně. Obě spolkové země patří k těm chudším, obě byly součástí bývalé NDR a v obou, stejně jako v chudších regionech Česka obecně, frustrovaní voliči naslouchají protestním hlasům víc než v bohatých částech republiky. Nicméně, jak už bylo řečeno, vzestup AfD je potřeba vnímat mnohem komplexněji.
Krajně pravicová Alternativa pro Německo nemá v Česku obdoby a nelze ji srovnat s hnutím ANO, které je oproti ní v zásadě ideově neukotvené a spoléhá na prostý populismus. AfD vlastně není srovnatelná ani s českou SPD, byť jsou si v mnoha ohledech rétoricky k nerozeznání blízké (jen je teda nesmíte nechat bavit se o Benešových dekretech). AfD staví hlavně na frustraci obyvatel už zdaleka nejen bývalé NDR, kteří mají – obzvlášť ve spolkových zemích typu Meklenburska-Předního Pomořanska a Saska-Anhaltska – do značné míry oprávněný pocit, že se na ně jaksi zapomnělo a ze sjednocení Německa neprofitovali tak, jak si představovali (a hlavně jak jim to bylo politiky před pětatřiceti lety prezentováno).
Voliči Alternativy mají prostě a jednoduše pocit, že na ně stávající politická reprezentace kašlala a jejich problémy nejenže vůbec neřešila, ale ještě přispěla k jejich zhoršení. Do tohoto mixu přidejme v rámci Německa reálně nebezpečnou formu nacionalismu a inklinaci k Rusku a máme na stole opravdu velký problém. AfD nejvíce vyrostla během uprchlické krize, z čehož těží dodnes, protože i průměrnému Němci dojde, že památné „Wir schaffen das" nedopadlo zvládnutím situace, ale naopak naprostým fiaskem.
Z Česka může sice působit paradoxně, že tento problém nejvíc pálí voliče v regionech, které nejsou zdaleka tak uprchlickou krizí zasažené, ale asi nikoho nebaví deset let v kuse poslouchat o násilnostech v přistěhovaleckých komunitách, které vládnoucí politici neřeší a navíc je bagatelizují.
Vůči Alternativě pro Německo se dlouho dařilo uplatňovat takzvaný sanitární kordon, tedy ctít výsledky voleb, respektovat, že část voličů AfD volí, ale stranu reálně k ničemu nepustit, často za cenu ideově naprosto nesourodých vládních koalic. Což je jen druhá strana téhož kamene úrazu. Jedna věc je AfD vymlčet, druhá je nabídnout „alternativu k Alternativě" a voličům ukázat, že nemusí volit extremisty.
A právě v tom zbytek německého politického spektra hrubě selhal, přičemž situace zjevně dospěla do bodu, kdy dřív nebo později dojde k tomu, že AfD už objektivně obcházet nepůjde. Zdaleka nestačí se nad současnými volebními úspěchy AfD pohoršit a jedním dechem dodat, že jde „jen" o dvě malé spolkové země. Protože právě tenhle přístup je součástí receptu AfD na vítězství.
Na spolkovém kancléři Friedrichu Merzovi bylo jak před volbami, tak hlavně bezprostředně po nich vidět, že vlastně nic nepochopil a nejen on sám, ale celá jeho Křesťanskodemokratická unie jsou součástí problému. Sice už opatrně uznává, že jeho předchůdkyně jak v čele strany, tak v čele Německa, Angela Merkelová, v mnoha ohledech pochybila, ale to je zhruba tak vše, co alespoň připomíná něco jako sebereflexi.
Nejenže se neuměl poučit z jejích chyb, ale nepoučil se ani z chyb vlastních, které zčásti opakovaly přesně to, co teď Merkelové vytýká, a zčásti navršily nové problémy. Takový politik je vždy předurčen k debaklu. A skutečně – v Meklenbursku-Předním Pomořansku se poprvé CDU do zemského sněmu ani nedostala, a nad samotným Merzem visí Damoklův meč, protože je čím dál nejistější, zda vůbec v kancléřské a předsednické funkci setrvá. Pokud ano, bude to jen proto, že CDU vlastně ani jiný plán nemá a nikdy neměla.
Volby se nicméně konaly také v Berlíně, na němž si můžeme demonstrovat druhou stranu téže mince, kterou ale ani Němci, ani my v Česku často nechceme vidět. Pomiňme, že i v hlavním městě se AfD dařilo nad rámec toho, co by člověk v přirozeně liberální metropoli očekával. Zdejší volby vyhrála strana die Linke, do češtiny překládaná jako Levice. Jenže je třeba si uvědomit, že nejde o nějakou moderní sociálně demokratickou liberální levici, ale o přímého pokračovatele komunistické Sjednocené socialistické strany Německa, která se od své minulosti nijak nedistancuje – naopak je na ni hrdá a její představitelé oslavují nejen bolševického vůdce NDR Ericha Honeckera a jeho předchůdce, ale poslední dobou se nestydí otevřeně oslavovat i rudé masové vrahy Josefa Stalina nebo Mao Ce-tunga.
Programem die Linke je pak protkán marxistický třídní boj, znárodňování a nenávist ke kapitalismu. Zjevně ale stačí přihodit pár „moderních" levicových témat jako podpora LGBT a uprchlíků, a část německých voličů na volání po novém, lepším komunismu uslyší.
Levicový extremismus je úplně stejný problém jako ten pravicový. Ale zatímco před AfD všichni varují, nad die Linke jak německý, tak i český mediální mainstream přivírá oči a zrůdnou totalitní podstatu strany ostentativně ignoruje. Zatímco AfD bývá označována takřka výhradně za ultrapravicovou, die Linke je prostě jen „levicová". O extremismu a radikalismu ani slovo.
Středová cesta podle levice
Nadstavbou téhle selektivní slepoty pak bývá to, že die Linke bývá ještě považována za cestu k porážce AfD, což už je naprosté popření reality. Nejenže tu můžeme zopakovat dobře známé přísloví o vytloukání klínu klínem a říct si, že extremismus nejde porazit jiným extremismem, ale navíc můžeme konstatovat, že právě naprostá ignorace, a mnohdy i hájení radikalizace na levé straně spektra, je další z nezbytných součástí úspěchu radikální pravice v podobě AfD.
Krásně to bylo vidět na tom, jak o volbách v Berlíně reportovala Česká televize, kde zpravodajka ČT v Berlíně Helena Truchlá ve vysílání uvedla, že v německém hlavním městě se rýsuje koalice středolevých stran, čímž mínila die Linke, Zelené a Sociální demokraty. Následně se na Twitteru opravila, že vlastně chtěla říct, že koalice nebude složená ze středolevých stran, ale že bude „středo-levá", což je sice méně špatně, ale pořád špatně. Středová strana totiž v tomhle trojlístku není ani jedna, standardní levicí jsou jen Sociální demokraté, die Linke je podle všech objektivních politologických kritérií extrémní levicí, a co se Zelených týče, jejich německá verze je minimálně krajně levicová, když už ne extrémně, a místo Stalina s Leninem adoruje „jen" Karla Marxe.
Co si tedy z trojice aktuálních volebních klání v Německu máme odnést my v Česku? Především to, že extremisty nejde jen ignorovat a spoléhat na to, že se problém bez dalšího sám vyřeší. Tedy takhle, on se vyřeší, ale tak, že extremisté budou dál sílit a dopracují to do bodu, kdy to budou oni, kdo bude rozhodovat o tom, koho k moci pustí a nepustí. Druhé ponaučení je, že bychom extremismu měli měřit jedním metrem a odsuzovat stejně jak pravicový, tak levicový, protože jde o stejný odpad.
Ne, opravdu není ultralevice „hodnější sestrou" ultrapravice jen proto, že na rozdíl od ní uprchlíky nenenávidí, ale miluje. A třetí ponaučení směřuje hlavně k reprezentantům naší současné opozice. Extrém neporazíte jen tím, že budete říkat, že je to extrém. Extrém porazíte tím, že za něj vyřešíte to, proč k němu lidé vlastně inklinují, že si přiznáte, že jste často dělali chyby, a tyto chyby napravíte. Protože bez sebereflexe skončíte v propadlišti dějin, oprávněně hodnoceni nejen jako neúspěšní, ale hlavně jako ti, kdo pomohli extremistům k moci svou neschopností.
