Zatímco společnost polarizuje krajanské setkání v Brně, stát v tichosti mění pravidla hry. Jiří Padevět v podcastu PALIČKA odkrývá, jak se z nenávisti k sudetským Němcům stal slaměný panák, který má zakrýt neschopnost čelit skutečnému nepříteli a vyrovnat se s vlastní temnou historií.
„Je to téma černé a bílé. Je to téma těch zlých Němců a těch hodných Čechů, kteří v životě nikomu nezkusili vlásek na hlavě," říká Padevět. „A ti, kdo na sociálních sítích píší o sudetských křivdách, jsou podle něj často stejní lidé, kteří si z dějepisu pamatují maximálně to, „že v roce 1969 upálili nacisté Jana Husa".
Krajanské sdružení a kýble nenávisti
Podle Padevěta dostali tihle lidé od části politiků snadnou oběť. „Sudetský Němec je zobrazován v lepším případě v bavorském sáčku, v horším v uniformě Waffen SS, a oni si na něho mohou vylívat ty své kýble nenávisti, které by si jinak vylévali na Ukrajincích nebo na Romech."
Upozorňuje i na to, jak se akci říká. Správný český překlad německého Landsmannschaft je krajanské sdružení. Ti, kdo jsou nejhlasitější opozicí, trvají podle něj na sudetoněmeckém názvu, který mnoho z nich ani nedovede vyslovit správně.
Setkání v Brně navštěvují potomci lidí, které tehdejší Československo považovalo za své spoluobčany. „Znovu a znovu, stejně jako v roce 45, na ně aplikujeme jakousi kolektivní vinu. Teď dokonce přes jedno až dvě kolena a házíme je všechny do jednoho pytle," říká Padevět. Válku přitom nepamatují ani ti, kdo přijíždějí do Brna, ani ti, kdo na ně řvou ze sociálních sítí.
Historická realita byla daleko složitější než příběh o zlých Němcích a hodných Češích. Padevět připomíná například Vincyho Schwarze, pražského Němce, intelektuála a překladatele Karla Čapka do němčiny, popraveného nacisty v Kobylisích v roce 1942.
Sudetští Němci, kteří za války pracovali pro gestapo, měli být po válce vyšetřováni a potrestáni řádným soudem. Místo toho bylo od května do srpna 1945 vyháněno neadresně. Stačilo mluvit německy. Padevět dokumentuje případy, kdy se Žid německého jazyka vrátil z nacistického koncentračního tábora a po několika dnech na svobodě skončil v novém táboře pro Němce.
Organizovaný transfer schválený vítěznými mocnostmi v Postupimi přišel až později. To, co mu předcházelo, byl divoký odsun. Padevět připomíná, že brněnský pochod smrti nebyl výjimka, ale součást širšího vzorce, který probíhal v jižních Čechách, na Chomutovsku, na Děčínsku. Masakr v Postoloprtech, kde bylo v létě 1945 zavražděno přes dvě stě civilistů, svým rozsahem nepřekonala žádná poválečná událost v Evropě až do Srebrenice.
Dekrety a Beneš
Benešovy dekrety jsou v české debatě všudypřítomné, ale většinou nepochopené. Z celkem 143 dekretů se Němců a Maďarů týkají pouhé tři čtvrtiny. Beneš je nevydával po válce, ale již od roku 1940 z londýnského exilu a v roce 1945 je Národní shromáždění uzákonilo jako řádné zákony. Mnohé z nich řeší zcela technické záležitosti jako například ukončení činnosti Německé univerzity v Brně nebo zřizování kárných pracovních oddílů.
Jeden dekret Padevěta znepokojuje zvlášť, a jde paradoxně o ten, který se sudetskými Němci bezprostředně nesouvisí. Beneš jím daroval Sovětskému svazu, jako výraz díků za osvobození, nemovitosti patřící konkrétním lidem.
Majitelé, například rodina Peckových, uprchli před nacisty už v roce 1938 a bez pochyby by jim o tři roky později vlastnictví vzali komunisté. Tento právní akt zanechal v Padevětovi trvalý otisk. „Ten právní akt, kdy vlastně někomu něco seberete, aniž byste se ho ptali, zakládá bohužel v českém právu jakousi tradici." Pozemky a budovy ruské ambasády v Praze stojí na tomto základě dodnes.
Osobnost Edvarda Beneše Padevět rozlišuje na tři etapy: Beneš první republiky, válečný Beneš a poválečný Beneš. Klíčový zlom nastal v roce 1943, kdy Beneš navzdory varováním Winstona Churchilla odjel do Moskvy a podepsal smlouvu o přátelství se Sovětským svazem. „To byly ty první velké dveře, které vpustily ruský bolševismus do československého prostoru," říká Padevět a dodává, že Beneš pochopitelně trpěl mnichovským komplexem, který ho logicky, byť špatně, vedl k Moskvě.
Vlajky Ruské federace jako skutečný problém
Zatímco česká veřejná debata běžela kolem sudetského sjezdu, na oslavách 8. května na Staroměstském náměstí vlály vedle sovětských praporů také vlajky současné Ruské federace. Pro Padevěta je to závažnější věc než cokoliv, co se dělo v Brně. „Byla to Ruská federace, která Českou republiku označila jako nepřítele. Byla to Ruská federace, která už zavraždila dva české občany ve Vrběticích," říká. Vyvěšování vlajky státu, který se vůči ČR vymezuje jako nepřítel, by podle Padevěta mělo být trestným činem.
Politici, kteří přirovnávají prezidenta Pavla k zrádci proto, že udělil záštitu krajanskému sdružení, operují podle Padevěta přesně v logice informační války, kterou Rusko vede proti Evropě. „Lidé s těmito názory jsou ve veřejném prostoru velmi nebezpeční," říká.
Německo investuje obrovské prostředky do výuky o holokaustu a do pamětních míst na místech bývalých koncentračních táborů. „A my se tady hádáme o to, jestli na hřbitově v Postoloprtech má být taková deska nebo taková a co na ní má být napsáno," říká Padevět. Nakonec se na ni dostalo: Všem nevinným obětem jara a léta 45.
Podle Padevěta právě ti, jež dnes nejhlasitěji protestují proti setkání sudetských Němců a aplikují na ně kolektivní vinu, se chovají úplně stejně, jako se chovali členové Sudetoněmecké strany v roce 1935, 36, 37.
Celý rozhovor s Jiřím Padevětem si poslechněte v podcastu PALIČKA! na VLNY.cz.
