V rámci současné vlády Andreje Babiše je poměrně specifickou figurou ministr obrany Jaromír Zůna. Dalo by se říct, že vyčnívá hlavně tím, že nevyčnívá vůbec. Po většinu času Zůna mlčí, s médii takřka nekomunikuje a jeho prezentace na sociálních sítích je také všehovšudy nulová. Když se ohlédneme za těmi pár vzácnými momenty, kdy Zůna i něco řekl, nejde se zbavit pocitu, že spíše než že by mluvit nechtěl, tak mluvit nemá dovoleno.
Stačí se ohlédnout na samotný počátek Zůnova působení v čele rezortu obrany. Platil za jednoho z ministrů, o nichž nikdo moc nevěděl, co vlastně čekat. Nenápadný generál, který rozhodně během své dlouhé kariéry v uniformě nikdy nebyl žádnou „armádní celebritou“.
Nadto byl do vlády nominován SPD, tedy stranou, která v předvolební kampani slibovala referendum o vystoupení z NATO a bojkot nákupu amerických stíhaček F-35, tudíž jisté obavy, s čím vlastně na ministerstvo přijde, byly na místě.
Můžeme říct, že obavy se nejspíše i naplnily, jen to nebyly obavy těch, kteří trnuli, zda oficiální armádní politikou nebude politika SPD, ale spíše obavy Tomio Okamury. Zůna totiž překvapil, když jeho prvním velkým prohlášením ve funkci bylo, že v NATO zůstáváme pevně ukotveni a nákup F-35 je dobrá volba, na níž se nic nemění.
Možná i proto to bylo zároveň jeho poslední velké prohlášení následované ponižujícím videem režírovaným mužem číslo 2 SPD Radimem Fialou, kde byl Zůna nucen vysvětlovat, že to tak vlastně nemyslel.
Stínovým ministrem ve vlastní vládě
Od té doby jako by se po Zůnovi slehla zem a kromě nejnutnějších (a mediálně nejnudnějších) výstupů nastalo ohlušující rádiové ticho. Satirické účty na sociálních sítích komentovaly situaci s mlčícím ministrem tak, že Česko je jedinou zemí na světě, kde stínový ministr sedí přímo ve vládě. Snad jen s tím rozdílem, že stínový ministr se občas i nějak projeví.
Nicméně dočkali jsme se, na přetřes totiž přišlo jmenování nového náčelníka generálního štábu, který ve funkci nahradí končícího Karla Řehku. Ani zde se ale nekonal očekávatelný scénář.
Zůna přišel hned se čtyřmi možnými nominanty. O tom, jak zásadní roli ve výběrovém procesu ministr hraje, nicméně svědčilo to, že se všemi čtyřmi se potkal Tomio Okamura, který si navíc otevřeně pochvaloval, jaký vliv na výběr má. Podotknout se sluší, že Okamura jakožto předseda Poslanecké sněmovny, který není členem vlády, by na výběr reálně neměl mít vliv vůbec žádný.
Seznam jmen byl předložen i prezidentu Petru Pavlovi, který o všech čtyřech prohlásil, že jde o kvalitní kandidáty a se jmenováním žádného z nich by neměl problém. Jenže přišel zádrhel.
Náčelníkem generálního štábu se nestane ani velitel vzdušných sil Petr Čepelka, ani šéf Velitelství pro operace Václav Vlček, ani velitel teritoriálních sil Petr Svoboda a dokonce ani velitel pozemních sil Josef Trojánek, jehož jméno sice nikdy oficiálně nepadlo, ale spekulovalo se o tom, že právě on je čtvrtým z původního Zůnova seznamu, ale Miroslav Hlaváč.
Vlastně ani na tom by nebylo nic zas až tak moc divného. Hlaváč je v současné době druhým nejvýše postaveným mužem v armádě hned po Řehkovi, tak se jeho nástupnictví v zásadě nabízí. Nicméně zároveň jde o člověka, kterého si ve funkci nepřál právě Zůna.
Okamurova standardka
Ministr obrany si jmenování Hlaváče (který mimochodem už od března s Babišem obcházel akce s účastí armády – proč asi?) nepřál do té míry, že když se o Hlaváčovi na vládě hlasovalo, byl ministr obrany jediný, kdo hlasoval proti. To sice Tomio Okamura žoviálně označil za standardní situaci, kdy byl prostě ministr na vládě přehlasován. Zapomněl nicméně dodat, že situace, kdy proti jmenování náčelníka generálního štábu hlasoval jen ministr obrany, je tak moc standardní, že k ní v historii nedošlo doposud vůbec nikdy.
Zůnu v celé záležitosti nechal vykoupat nejen Babiš, který ho úplně obešel a jeho názor zcela ignoroval, ale vlastně i samotný Okamura. Jakkoliv je oficiálním stanoviskem SPD jako celku, že se jmenováním Miroslava Hlaváče nesouhlasí, tak zbývající ministři za SPD Ivan Bednárik a Martin Šebestyán pro něj na vládě ruku zvedli. Kdyby Okamurovi opravdu záleželo na tom, aby se Hlaváč náčelníkem nestal, jistě by tuto informaci doručil všem „svým“ ministrům, což se zjevně nestalo.
Posledním střípkem do mozaiky toho, jak vlastně Zůnu vnímá předseda vlády, jejímž je členem, je vyjádření Andreje Babiše, které by směrem k Zůnovi šlo shrnout do obligátního: „Se s tím smiř.“ Člověk nemusí být žádný politolog nebo expert na obranu, aby pochopil, že Zůna je na ministerstvu spíše jen takovou smutnou formální figurkou, přičemž o věcech reálně rozhodují jiní.
Navíc figurkou, která zjevně nedisponuje přílišnou porcí sebeúcty, protože si nechá líbit i to, když se s ní zachází jako s hadrem na podlahu. K čemu tedy taková figurka je? K ničemu.
V médiích se spekuluje jak o tom, že Zůna sám měl na základě jmenování Hlaváče náčelníkem zvažovat rezignaci, stejně jako o tom, že by měl být v dohledné době ve funkci nahrazen „shora“, což by ostatně asi lépe odpovídalo tomu, jak to na ministerstvu obrany teď funguje. Zůna obě spekulace odmítá a po odmítnutí opětovně přepíná do módu mlčení.
Minimálně do té doby, než se, jak je v Babišových vládních kabinetech dobrým zvykem, někde dočte, že už to vlastně nechce dělat, a tak se v roli ministra obrany promlčí až do hořkého konce. Třeba ale pak teprve bude mít co říct...
