Motoristé sobě se na českou politickou scénu přiřítili se stejnou vervou jako jejich čestný prezident Filip Turek do křižovatky na I. P. Pavlova. Od samého počátku se celá strana prezentovala jako skupina drsných alfasamců, kteří nejdou pro ostré slovo daleko, nicméně co fungovalo pro zvolení, začíná působit silně kontraproduktivně v politice jako takové, nadto té vládní.
Počínání předsedy a ministra zahraničí Petra Macinky má k nebojácnému chlapáctví setsakra daleko.
Zákaz vstupu novinářce Zdislavě Pokorné na tiskovou konferenci je spíše něčím, za co by se stydělo i ustrašené děcko.
Někdejší stratég a poradce amerického prezidenta Donalda Trumpa Steve Bannon definoval politické působení v zásadě celého hnutí MAGA dvěma základními tezemi. První z nich zní: „Own the libs", tedy natírejte to liberálům, druhá je ještě explicitnější.
Anglické „Flood the zone with shit" by se dalo přeložit jako „Zaplavte zónu sračkami", čímž Bannon naváděl Trumpovy příznivce a souputníky k tomu, aby nenáviděná mainstreamová média zaplavili co nejvíce nesmysly, trollingem, polopravdami, manipulacemi a jinými dezinformačními výkřiky do tmy.
Tím dojde k paralýze mediálního prostoru, kde bude už jen velmi obtížné rozeznat realitu od fikce vyfabrikované zdivočelými republikány nového střihu.
Když se v České republice o několik let později začala formovat strana Motoristé sobě, řekli si nejspíše Petr Macinka, Filip Turek a spol. okřídlené: „Nač špatně vymýšlet něco nového, když můžeme dobře ukrást něco, co už funguje."
Motoristická sebeprezentace tak vlastně jen kopíruje Bannonovu doktrínu, k níž pro zatraktivnění přidává svět drahých aut, na odiv dávaného luxusu a ostentativního pohrdání všemi a vším, co si dovolí se od oné doktríny odchýlit. To vše vtělené do osoby macho frajírka Filipa Turka, který má všechno na salámu, který libtardům kašle na jejich slabošská pravidla, prohání se městem rychlostí, které běžné auto nedosáhne ani na dálnici, a řídí u toho vozy v ceně menšího rodinného domku. Zabralo to hned dvakrát.
Nejprve se Turek stal europoslancem a posléze nemá cenu zastírat, že hlavně díky němu pronikli Motoristé i do poslanecké sněmovny a potažmo i do vlády.
Po půl roce vládního angažmá se u Motoristů, podobně jako u SPD, ukazuje jedna poměrně zásadní věc. Jakákoliv forma boje proti systému se horko těžko dělá, když se stanete jeho pevnou součástí. Sliby Tomia Okamury o referendu o vystoupení z EU a NATO spadly pod stůl ještě před podpisem koaliční smlouvy, zrušení muniční iniciativy a zakázky na nákup stíhaček F-35 následovalo nedlouho poté, je veřejným tajemstvím, že ministry za SPD si do vlády vybral Andrej Babiš, a už i poněkud pomalejším voličům SPD začíná soudě dle reakcí na sociálních sítích docházet, že radikální Okamurova prohlášení začínají a končí v jeho reelskách na Facebooku a Instagramu, ale reálný „skutek utek".
Motoristé jsou přitom ještě ve svízelnější situaci.
V prvé řadě má Tomio Okamura (opravdu netřeba mluvit o SPD jako celku, protože celá strana je Okamura, kterému sekunduje Radim Fiala a zbytek plní roli komparzu) ten luxus, že už je v politice tak dlouho, že mu stačí si užít poslední volební období v čele poslanecké sněmovny s minimální odpovědností, autem s řidičem a čtvrt milionem měsíčně, a může si užívat zasloužený odpočinek s desítkami milionů na kontě.
Muž číslo dvě SPD Fiala sice nikdy nebyl tak viditelný, ale očividně si dokázal nahrabat ještě více než jeho stranický předseda, takže ho případný odchod do politického důchodu také nerozhodí.
Motoristům ale hrozí, že půjdou spíše ve šlépějích Věcí veřejných, kde fázi velkého očekávání vystřídala fáze ještě většího zklamání, a strana nepřežila ani jedno volební období.
Oproti SPD volil Motoristy o něco duchapřítomnější elektorát. Mnoho voličů jim dokonce ve sněmovních volbách dalo hlas nikoliv díky Turkovu a Macinkovu věčnému trollingu, ale spíše tomuto chování navzdory, protože program sliboval návrat k tradiční pravici.
To se ale ve vládním tělese s rozhazovačným dotačním baronem Babišem v čele a populistickým národním socialistou Okamurou po boku realizuje dosti špatně, a výše popsaná část voličů nejmenší vládní partaje neskrývá rozčarování nad tím, že jediné, co Motoristé umí doručit, je pouze onen trolling, který navíc přestává být vtipný a začíná být spíše směšný.
Je zbytečné rekapitulovat si všechny verbální i faktické přešlapy, kterých se za uplynulých šest měsíců Motoristé a jejich představitelé dopustili, protože by to vydalo na román, během kterého se jim podařilo pozurážet v zásadě kohokoliv, kdo se jim zrovna znelíbil. Zaměřme se na poslední Macinkův počin, spočívající v nevpuštění novinářky Zdislavy Pokorné na tiskovou konferenci ministerstva zahraničních věcí s odůvodněním, že alternativní média a konspirační blogy pozve jindy.
Nejde přitom o ojedinělý exces – ministerstvo Pokorné odepřelo akreditaci už v lednu, a v pátek 31. července k ní přibyla i novinářka Nory Fridrichové, které úřad zamítl žádost s odkazem na zmeškaný deadline, ačkoliv to Deníku N, označenému za „alternativní médium", zjevně nevadilo. Těžko říct, zda je toto chování více arogantní, dětinské nebo jen bytostně trapné, protože ve všech třech kategoriích dosáhl Macinka mezních hodnot. Za žádnou cenu ale nejde o chování jakkoliv chlapácké a drsné, naopak.
Motoristé jako by rezignovali na oslovování kohokoliv jiného než řídnoucího tvrdého jádra incelů, z nichž ty nejvěrnější občas obdrží odměnu v podobě trafiky na ministerstvu životního prostředí.
Prostě to na těchto hlasech nějak s lehce nad pěti procenty preferencí došolíchat do konce volebního období, občas se na sociálních sítích poplácat po ramenou, jak to zase někomu nandali, a pak doufat, že to cinkne i podruhé. Jenže jakkoliv si v kampani politik asi může dovolit (ač to tedy vždy bude působit dosti stupidně) ostentativně pohrdat všemi kromě vlastních voličů, ve vládě už je jeho role odlišná a měl by v prvé řadě sloužit všem občanům bez rozdílu.
Motoristé se ale rozhodli nedělat obyvatelům Česka službu, jako spíše jen ostudu nedobrovolným sledováním jejich obhroublého kabaretu čtvrté cenové kategorie. Petr Macinka a pár jeho věrných si možná myslí, že se dnes zachoval jako nesmlouvavý macho, jenže jeho chování mělo mnohem blíže k ubrečenému frackovi ze školních lavic, který se bojí mladší spolužačky
