I když titulek může znít bizarně, je to tak. Jsem z česko-německé rodiny. Děda se narodil v Brně jako rakouský Němec. Jeho máma, moje prababička, byla důležitou hybatelkou německého kulturního života v Brně. Psala dětské německé divadelní hry s množstvím hudby. Jednu takovou jsem přebásnil v rámci seminárky na hudební vědě, kdy jsem se její osobou zabýval. A taky vedla ženský německý brněnský spolek, Frauenbund.
Takový předobraz Barbory Antonové, ředitelky dnešního českého brněnského ženského vzdělávacího spolku Vesna.
Když měl děda v 90. letech mrtvičku, po procitnutí mu naskočila jako první němčina, jeho rodný jazyk. Na češtinu si vzpomněl až pak.
Ve třicátých letech se rodina identifikovala jako Češi. Proč, to ani nevím. Měli Brno strašně rádi, jako multinárodnostní město. Dále chodil děda i jeho sestra do německých škol, prateta sloužila na Hlinkách u Löw-Beerů, ve vile, kam dnes chodí můj starší syn do školy.
Chodila také se židovskými holkami do školy; žádná její spolužačka nepřežila, skončily v plynu. Dědovi spolužáci většinou přežili, byli odvedeni na frontu do Wehrmachtu, po válce odsunuti. Do konce svého života udržovali intenzivní vztahy, každoročně se potkávali na Klassentreffen, jeho bývalí němečtí spolužáci dědu s babičkou podporovali i finančně. V pokoji u dědy a jeho sestry běžela prakticky pořád Vídeň (taky tam dávali Formuli 1, na české ne).
Když měl děda v 90. letech mrtvičku, po procitnutí mu naskočila jako první němčina, jeho rodný jazyk. Na češtinu si vzpomněl až pak.
Město, kde něco chybělo...
Když jsme v roce 2014 kandidovali jako Žít Brno do brněnské politiky, seděli jsme s Michalem Doleželem, dnešním krajským zastupitelem, který řeší paměťovou agendu, na Obilním trhu (kde se v č. p. 3 narodila moje máma) a bavili se o tom, že jestli se nám volby povedou, musíme se na připomínání pravdivé historie, tedy že Brno bylo německé, židovské a české město, soustředit jako na prioritu.
Za dob panování primátora Onderky byla připomínaná historická paměť taková, že jsme se ubránili Švédům, pak v roce 1978 vyhrála Zbrojovka ligu a Franta Kocórek přinesl hantec. Mezi tím zela díra.
Člověk dospíval ve městě, kde evidentně bylo něco násilně přerušeno. To nádherné město, vilové čtvrti, činžáky, továrny moravského Manchesteru, totiž nedýchalo česky. Postavili to Südmähren, rakouští Moravané, a židovští průmyslníci. To byl charakter města, který 2. světová válka násilně přervala.
Za dob panování primátora Onderky byla připomínaná historická paměť taková, že jsme se ubránili Švédům, pak v roce 1978 vyhrála Zbrojovka ligu a Franta Kocórek přinesl hantec. Mezi tím zela díra.
Tak jsme se ji rozhodli zacelit. Další kolega z Žít Brno, Petr Kalousek, přišel s ideou Deklarace smíření. Abychom u příležitosti 70 let od konce války vyjádřili i my, město Brno, lítost nad tím, jak probíhal smrtonosný divoký odsun brněnských Němců. Tedy z naprosté většiny dětí, žen a starců. Muži byli ve Wehrmachtu na frontě nebo v zajetí, nebo mrtví. Žádné město východního bloku do té doby takové gesto neučinilo.
Inspirovalo ho k tomu seznámení se s knihou Kateřiny Tučkové, Vyhnání Gerty Schnirch, která celé toto téma detabuizovala. A tak, jak to umí jen ona, zpřístupnila část naší minulosti. O brněnském Pochodu smrti se do vydání její knihy prakticky nemluvilo. Dnes ten příběh znají všichni, i díky aktuálnímu zfilmování HBO.
Zná to velmi dobře i Jindřich Rajchl. Když huláká ze svého domácího studia o tom, že ho Bernd Posselt nazval pokrytcem a že to není pravda, tak první knížka, kterou má ve své příruční knihovně, aby se k ní mohl často vracet, je: Vyhnání Gerty Schnirch! Takže ten odpor k vysídleným německým krajanům asi nebude tak horký, jak se jeví.
Hledání ztracené historie
81 let po válce už jsou to všechno jenom příběhy. Nikdo z vykonavatelů těch zel už nežije. Žije jen posledních pár, kteří válku vůbec zažili, jako třeba moje nevlastní babička, která mi ji často popisuje. Mimochodem i její rodina byla ještě nedlouho před válkou rakouská, kvůli zániku báňské vysoké školy ve Vídni se přesunuli do Českých zemí a počeštili se. Šlo často prostě o rozhodnutí. Když přišli nacisti, rakouským Němcům, u kterých šla tato stopa vysledovat, nabídli možnost říšského občanství. Z celé širší rodiny to využil jeden nějaký bratranec. Byl oficír, po válce byl odsunut a stal se vysokým úředníkem v Německu.
V Brně se všichni setkáme. Já jsem tam pozval potomky našich bývalých krajanů, kteří si prošli velkou sebereflexí a jsou přesvědčení antifašisté a humanisté.
Pro hledání a dokumentování těchto příběhů jsme si s kolegy založili sdružení Neue Brücken, kde tyto příběhy mapujeme. Jsou to úžasné historie.
Pan Erlbeck, za kterým jsme byli kousek pod Mnichovem na S-Bahnu a který byl celý dlouhý život vysokým státním úředníkem na bavorském Ministerstvu životního prostředí, se narodil ve 41. roce v Krajkové, dříve Gossengrün. Vesničce kousek nad Sokolovem/Falkenau. U stolu kavárny vzpomíná, jak přijeli sovětští vojáci, jak prošel s mámou lágrem v Sokolově, kde čekali na deportaci do Německa. Všude tam tekly po zemi sračky, nefungovaly odpady. Okamura by určitě řekl, že už ve 4 letech to byl zakuklený nacista.
Pan Erlbeck nechal za své peníze spolu s obcí Krajková v minulém desetiletí opravit kapličky v rodné vísce, kolem nichž běhal jako malý klouček.
Pan Harald von Herget už se narodil v Bavorsku. Jeho rodina žila v Českých zemích od Karla IV. Budovali Andělskou Horu na Karlovarsku, pak několik století žili v Praze. Jestli vám něco říká to jméno, pak jste na správné stopě, Hergetova cihelna pochází od jeho předka. Tento Herget byl i významným územním plánovačem, z jeho hlavy pochází první územní plán s čísly popisnými v celé monarchii.
Ve 30. letech si v Karlsbadu postavili modernistický dům Leonhard ve stylu Bauhausu. Dlouho ho neužili. Dnes v něm bydlí staří manželé Mundilovi. Pan Mundil, bývalý hlavní architekt Karlových Varů, se Var dostal po té, co museli po válce utéct z dnes polské Opole, jakožto Němci. Většina rodiny pokračovala do Německa, oni zůstali zde. Opolskými Němci, Prušáky, se rodina stala proto, že jako evangeličtí Češi museli po Bílé hoře České země opustit. Odešli i s Biblí kralickou. A pak o několik světaběhů později utíkali jako Prušáci před Rudou armádou...
Pan Herget dnes provozuje Radio Böhmen a nadaci, ze které platí připomínání Němců v Čechách. Poprvé jsme se s ním takto potkali ve Svatavě u Sokolova, při odhalení pomníku Ernsta Mosche, významného egerlandského kapelníka a svatavského rodáka. Ta slavnost, na kterou se sjely autobusy z celého Německa, byla evidentně největší folklórní akcí od konce války, která se v dnes v ošuntělé Svatavě konala.
Pozdravuj mámu!
A co s tou mojí mámou? Když poprvé přijel Bernd Posselt do Brna, v roce 89 před revolucí, přednášet na zdejší bytovou Podzemní univerzitu, vyzvedávala ho na nádraží a dělala mu šoférku. Byla první člověk, kterého v Brně poznal. Naši se, stejně jako Oslzlí či Zlatuškovi, účastnili disentu.
Bernd to zmiňuje při každém setkání se mnou, ať pozdravuji mámu.
V Brně se všichni setkáme. Já jsem tam pozval potomky našich bývalých krajanů, kteří si prošli velkou sebereflexí a jsou přesvědčení antifašisté a humanisté.
Za Okamurou tam přijede jeho kamarád z FPÖ, Klemens Kofler, mluvčí Svobodných pro vyhnance. O tom, že je potřeba prolomit Benešovy dekrety, řval už na loňské Pouti smíření, kdy se, nikým nezván, prodral k mikrofonu. Letos tento nejbližší spojenec Okamury ohlásil, že přijede zas.
