V politice nic netrvá věčně, natož velká přátelství. Jeden den se hřejete v něčí přízni a druhý den ten samý člověk dělá, že vás v životě neviděl.
Pokud se kamarádíte s Andrejem Babišem (72), můžete vzít jed na to, že vřelá objetí dříve či později vystřídá chladné zapomnění. Své o tom ví dosluhující francouzský prezident Emmanuel Macron (48), na kterého si dnes Babiš ani nevzpomene.
Ještě tvrdší rána stihla bývalého maďarského premiéra Viktora Orbána (63). Tomu jeho někdejší spojenec vrazil dýku do zad v přímém přenosu, když bez mrknutí oka prohlásil, že vlastně žádnými přáteli nikdy nebyli.
Zlatá pravidla politické nenávisti
„Když máš kamaráda a ten tě podrazí, náladu máš mizernou,“ zpívá se ve známé rockové odrhovačce od kapely Katapult. Konec spojenectví bývá v reálném světě trapnou událostí se zjitřenými emocemi.
Zatímco v běžném životě některá přátelství vydrží desetiletí, ve vysoké politice by takový úkaz hraničil se zázrakem. Do Strakovy akademie ani do Bruselu se nechodí hledat kamarády na život a na smrt.
Staré politické pořekadlo přesně popisuje hierarchii nepřátel. Žebříček začíná opozicí, nad ní stojí koaliční partner a na samém vrcholu číhá vlastní spolustraník. Přesto se čas od času zrodí spojenectví překračující hranice jednoho státu.
Už aparátčíci za minulého režimu věděli, že nic netrumfne poctivou internacionální družbu. Babiš sice dávno není tím mužem, který čile obchodoval v Maroku a dodnes se soudí o svou minulost v StB, ale láska k mezinárodnímu družení mu zůstala.
Macron posloužil, Macron může jít
Problém nastává pro ty, kteří stojí na opačném konci stolu. Přízeň šéfa ANO funguje jako reflektor, který na jedno místo nikdy nesvítí příliš dlouho. Je úplně jedno, jak významný státník zrovna jste, spojenectví s ním má neúprosnou expirační dobu.
Není to tak dávno, co se Babiš chlubil tím, jak blízkým spojencem je mu francouzský prezident. Sociální sítě přetékaly vysmátými momentkami z Elysejského paláce, europoslanci za ANO seděli ve stejné liberální frakci a český premiér hýřil historkami o tom, co všechno s „přítelom Makrónom“ vyřešil.
Jenže časy se změnily. Liberální frakci v europarlamentu vyměnil za národovce a Macronovi v prezidentském křesle zbývá už jen pár měsíců. Pro Babiše přestal být užitečný, a tím pádem pro něj přestal existovat.
Mezi Prahou a Paříží navíc nastala ideová propast. Zatímco Macron zůstal eurooptimistickým liberálem, Babiš zamířil do kalnějších vod tvrdého populismu. Role nejlepšího evropského přítele tak plynule přešla na Viktora Orbána. K němu měl vždy blíž, protože kdo jiný najde větší pochopení pro oligarchu než jiný oligarcha.
Dýka do zad pro Viktora
Orbán představoval pro Babiše nejen politického partnera, ale především inspiraci. Kde babišizace Česka narážela na instituce, tam orbánizace Maďarska jela na plné obrátky jako promazaný stroj.
Jenže i ten nejpevnější stroj se jednoho dne zadře. Před maďarskými volbami Babiš ještě stihl natočit komparz v předvolebním klipu Fideszu a hrdě parťáka podpořit. Když však Orbánův režim padl, padlo i celé velké přátelství.
Do Prahy dorazil nový maďarský premiér Péter Magyar (45). Během oficiální audience bez váhání označil Orbána za mafiánského bosse. Babiš to přešel s kamennou tváří a rovnou dodal, že žádné velké kamarádství s Orbánem neexistovalo a šlo jen o mediální konstrukt.
Zrada byla dokonána. Chybělo už jen dodat, že dotyčného pána v životě neviděl a ona částka také nesouhlasí. Viktor Orbán i Emmanuel Macron se přitom neprovinili ničím osobním. Jen zkrátka ztratili moc.
Kdo půjde přes palubu příště?
Na seznamu zbývajících přátel zůstávají poslední dvě jména: Robert Fico (62) a Donald Trump (80). Jenže i slovenského premiéra čeká těžký volební test, který pro něj může skončit stejně neslavně jako maďarský debakl.
Babiš navíc zjišťuje, že radikální proruská rétorika jeho slovenského kolegy začíná nebezpečně splývat s postoji SPD. Běžným voličům ANO přitom extremistický tón dvakrát nevoní, protože jim k radosti stačí vyšší důchod a dostupnější nákupní košík. Konec tohoto bratrství může přijít podstatně dřív, než se otevřou volební místnosti.
Zbývá Donald Trump za oceánem. Babiš se jím sice stále rád ohání, ale červené kšiltovky už pro jistotu uklidil do skříně. Sám velmi dobře tuší, že v Mar-a-Lago představuje jen položku na okraji zájmu.
V nejlepším případě si ho šéf Bílého domu pamatuje jako onoho boháče ze země své zesnulé exmanželky. Pokud nadcházející americké volby oslabí i Trumpa, bude muset český premiér znovu přehodit výhybku. Otázkou zůstává, zda o něj na mezinárodní scéně ještě vůbec někdo bude stát.
