Anatolij Karpov (75) se narodil v květnu 1951 v uralském Zlatoustu a od dětství patřil mezi nejnadanější žáky sovětské šachové školy. Mistrem světa se stal v roce 1975, aniž by musel odehrát jedinou partii. Obhajobu titulu totiž odmítl Bobby Fischer, který o tři roky dřív porazil Spasského a stal se pro Západ symbolem toho, že jde prolomit sovětskou šachovou nadvládu. Karpov tak sice měl korunu, ale chyběl mu soupeř, proti kterému by ji obhájil se ctí.
Viktor Korčnoj byl o dvacet let starší, čtyřnásobný mistr Sovětského svazu a podle mnoha nejsilnější hráč, který se nikdy nestal světovým šampionem. V roce 1974 s Karpovem prohrál finále turnaje kandidátů a nezískal tak možnost vyzvat Fischera o titul. Cítil se sovětskými funkcionáři dlouhodobě poškozený.
V červenci 1976 hrál turnaj v Amsterdamu a nenastoupil na let zpátky do Sovětského svazu. Zamířil na policejní stanici a požádal o politický azyl v Nizozemsku. Usadil se nakonec ve Švýcarsku. Po jeho emigraci zmizelo jméno Korčnoje ze sovětského šachového tisku, jako by nikdy neexistovalo.
V lednu 1979 přišel Korčnoj o sovětské občanství i o všechny tituly a vyznamenání a Sovětský svaz se ho navíc snažil mezinárodně bojkotovat, což se ale prosadit nepodařilo. Do zápasu o titul v roce 1978 postoupil jako Karpovův vyzyvatel poté, co v kandidátských duelech vyřadil bývalé mistry světa Tigrana Petrosjana a Borise Spasského.
Korčnoj Karpova popisoval jako ukázkového sovětského vzorného žáka, kterého si režim vybral schválně, protože byl mladý, ruský a poslušný, a kterému při každé partii asistoval prakticky celý stranický aparát.
Jogurt jako kód, pohled jako zbraň
Zápas se odehrál ve filipínském Baguiu, horském letovisku severně od Manily. Diktátor Ferdinand Marcos zde nechal narychlo postavit kongresové centrum za čtyři miliony dolarů, jen aby stihlo zahájení v červenci 1978. Karpov do něj přijel jako favorit, Korčnoj jako outsider, který o sobě suše prohlásil, že soupeři byly pouhé čtyři roky, když se on sám stal velmistrem.
Spory začaly hned při zahajovacím ceremoniálu. Karpov měl nastoupit pod sovětskou vlajkou a hymnou, jenže Korčnoj jako člověk bez občanství žádnou vlastní hymnu neměl. Navrhoval, ať se místo ní zahraje závěrečná věta Beethovenovy Deváté symfonie, a napětí kolem vlajek se táhlo ještě několik týdnů po zahájení.
Ještě podivnější byla přítomnost Vladimira Zuchara, parapsychologa v Karpovově týmu, který během partií sedával v první řadě hlediště a hodiny nehnutě zíral přímo na Korčnoje. Korčnoj byl přesvědčený, že se ho Zuchar snaží hypnotizovat nebo narušit mu myšlenkové pochody, a opakovaně žádal o jeho přesazení. Rozhodčí mu nakonec vyhověli jen částečně.
Korčnoj se bránil po svém. Na partie si nasadil zrcadlová sluneční brýle, aby mu Zuchar ani Karpov neviděli do očí, a od osmnácté hry si na pomoc přivedl dva členy náboženského hnutí Ánanda Márga, kteří mu měli před zápasy pomáhat s meditací. Potíž byla v tom, že oba muži byli na Filipínách odsouzeni za pokus o vraždu indického diplomata a z vězení je pustili jen na kauci. Před rozhodující 32. partií jim organizátoři účast na zápase zakázali, Zuchara naopak posadili zpátky do první řady.
K hypnóze se přidal ještě spor o jogurt. Karpovovi ho během jedné z partií přinesli, aniž by si ho vyžádal, a Korčnojův tým okamžitě podezíral, že barva jogurtu skrývá zakódovaný signál od trenérů. Rozhodčí komise se tím musela zabývat vážně a nakonec nařídila, že Karpovovi smí nosit jogurt jen jeden konkrétní číšník a jen v předem daný čas.
Podobně skončila i žádost o prověření Korčnojovy židle za 1300 dolarů. Nechali ji rozebrat a rentgenovat v místní nemocnici, jestli v ní není ukrytý nějaký přístroj, ale nic nenašli. Spor pokračoval dál, tentokrát kvůli tomu, že se Karpov na židli příliš otáčel. Na stížnost odpověděl, že se otáčet přestane, jakmile si Korčnoj sundá brýle.
Celkově se hrálo na šest vítězných partií a celý zápas se táhl přes tři měsíce, od poloviny července do poloviny října. Karpov si postupně vybudoval jasný náskok a dostal se až na vedení 5:2, takže se zdálo, že je o vítězi prakticky rozhodnuto. Pak přišel nečekaný obrat, který se stal legendou – Korčnoj ve čtyřech kolech, hrách 28 až 31, třikrát zvítězil.
Rozhodnout tak měla až 32. partie, ve které ale Korčnoj ztratil koncentraci a prohrál. Konečné skóre znělo 6:5 pro Karpova. Kombinace politiky, parapsychologie a čisté šachové bitvy vynesla duelu přezdívku „bagujská aféra".
Rodina jako rukojmí
Zatímco se v Baguiu řešily jogurty a sluneční brýle, v Sovětském svazu zůstávala Korčnojova první manželka Bella a syn Igor jako fakticky rukojmí režimu. Igor dostal po otcově emigraci povolávací rozkaz k vojenské službě a byl vyloučen z vysoké školy, aby jako student s přístupem k „vojenským tajemstvím" nemohl vycestovat. Když nástup k vojsku odmítl, skončil v táboře nucených prací na Sibiři, kde nakonec strávil dva roky.
Korčnoj se snažil rodinu dostat ven diplomatickým tlakem. Psal dopisy generálnímu tajemníkovi Brežněvovi, americkému prezidentovi Carterovi, papeži Janu Pavlu II. i senátoru Kennedymu s prosbou o pomoc. V roce 1982 osobně lobboval ve Washingtonu, kde manželku a syna veřejně označoval za rukojmí sovětské politiky.
Řež v Meranu
Do odvety si Korčnoj musel znovu vybojovat cestu přes kandidátské zápasy, kde postupně na cestě do finále porazil elitu sovětského šachu. Ve finále se utkal se západoněmeckým Robertem Hübnerem, který zápas po deseti partiích vzdal.
Karpov s Korčnojem se o titul utkali podruhé na podzim 1981 v lázeňském městečku Merano v italských Alpách. Politické pozadí zůstalo stejně tíživé jako v Baguiu. Korčnojova žena Bella a syn Igor byli v době zápasu stále v Sovětském svazu. Krátce hrozilo, že Korčnoj hrát odmítne, dokud rodinu nepustí, ale pod tlakem sovětské reakce od hrozby ustoupil.
Napětí nezmizelo ani u šachovnice – Korčnoj Karpovovi za otáčení židle na jednom z tahů vmetl ostrou nadávku, kterou museli řešit i rozhodčí. Tentokrát to ale už nebyl vyrovnaný boj, Karpov zvítězil jednoznačně 6:2.
Nečekané smíření
Korčnojova rodina se ven nakonec dostala v červnu 1982, necelý rok po prohraném zápase v Meranu a šest let po Korčnojově emigraci. Korčnoj zemřel v červnu 2016 ve švýcarském Wohlenu ve věku pětaosmdesáti let a aktivně hrál na turnajích téměř do konce svého života.
Karpov poté dále sbíral tituly a obhájil i post mistra světa. O ten pak přišel v roce 1985, když v odvetě prohrál s Garry Kasparovem (63). Po rozpadu Sovětského svazu vstoupil do politiky a dodnes zasedá za stranu Jednotné Rusko ve Státní dumě.
Nejpřekvapivější kapitola jejich vztahu přišla až ve stáří. Podle pozdějších vzpomínek si oba muži, dřív symboly nesmiřitelné nenávisti, později padli do oka při partiích bridže a nějakou dobu spolu dokonce spolupracovali.
