Někdy prostě jen chceme lépe poznat člověka, který se k nám dostal blíž. Zjistit, jak přemýšlí a jestli se dokáže zastavit i u věcí, které baví nás.
Už několik let naprosto nevědomě používám jednu zvláštní metodu. Lidem, o kterých chci vědět víc, dávám stále tutéž knihu.
Ne tu, která zrovna okupuje žebříčky bestsellerů, ani lehký román do metra. Dávám jim titul, který silně rezonuje se mnou.
Zajímá mě totiž jejich reakce. Nejde mi o to, jestli knížku dočtou za dva dny. Zajímá mě, jestli se jich v ní něco dotkne. Jestli po přečtení budou chtít pokračovat v rozhovoru, který jsem předáním té konkrétní knížky vlastně teprve začala.
Moje osobní měřítko
Mimochodem, je to záležitost filozofická. Což je v mém případě docela ironické. Když jsem začala studovat publicistiku, s filozofií jsem do té doby téměř nepřišla do styku. Byla jsem obyčejná holka z obchodní akademie, která se mezi spolužáky z gymnázií snažila především nevypadat, že ví podstatně míň než oni. To, že vím míň, ale rychle pochopili všichni – spolužáci i profesoři.
O to větší překvapení pro mě bylo, když profesor filozofie moji esej vyzdvihl jako jednu z nejlepších.
Tenkrát jsem psala úvahu o tom, jak se během obyčejného dne můžeme zamýšlet nad věcmi, kterým jinak nevěnujeme jedinou myšlenku. Třeba nad obyčejnou propiskou nebo sklenicí vody.
Tehdy mi to připadalo jako úplné plácání. Nakonec jsem se sice kousla a udělala absolutorium, ale filozofická dvířka jsem za sebou zase na několik let zavřela a odešla pracovat jako lektorka tance.
Znovu mi je otevřel až jeden známý český psycholog, se kterým jsem dělala svůj vůbec první rozhovor pro ženský časopis. Pomohl mi v mnoha věcech a jednou mi doporučil publikaci Vědění pro nejisté časy. Jejím autorem je britský filozof a spisovatel Alan Watts, slavný bouřlivák a mystik, který jako jeden z prvních dokázal západnímu světu srozumitelně a s humorem předat východní myšlenky.
Když jsem ji četla poprvé, nerozuměla jsem jí vůbec. A strašně mě to rozčilovalo. Nechtěla jsem ji ale odložit s tím, že je příliš složitá. Chtěla jsem pochopit, proč ji někdo, koho si vážím, považuje za důležitou. Snažila jsem se proniknout do způsobu, jakým Watts přemýšlel o nejistotě, strachu, přítomném okamžiku i naší urputné potřebě mít život pod kontrolou.
Dnes tohle dílo beru jako osobní měřítko vlastní proměny. Každý rok se k němu vracím a pokaždé v něm nacházím něco, co jsem předtím neviděla. Neproto, že by se změnilo ono, ale protože jsem se mezitím změnila já.
Máme stejný pohled na svět?
A možná právě proto ji dávám lidem, kteří ve mně zanechají stopu. Není to zkouška a neexistuje jedna univerzální, správná odpověď. Čekám jen, jestli se něco stane. Jestli mi po několika dnech napíšou jednu větu, nebo si svazek bez jediné odezvy založí do knihovny. Nebo se mnou naopak začnou mluvit o věcech, o kterých jsme se předtím bavit neuměli.
Stránky totiž někdy o člověku neprozradí tolik tím, že je prostě přečte. Mnohem víc prozradí to, co v něm zanechají.
Darovat knihu znamená otevřít dveře do vlastního světa a čekat, jestli ten druhý vstoupí dál. Pokud se právě s někým seznamujete, možná mu místo další univerzální lahve šampaňského věnujte text, který je důležitý pro vás.
Ne proto, abyste zjistili, jestli je dotyčný dostatečně chytrý. Ale abyste viděli, jestli se dokáže přiblížit tomu, co mu jejím prostřednictvím ze sebe ukazujete. Ta hlavní otázka, kterou mu s tou knížkou v ruce vlastně bezeslovně pokládáte, totiž nezní: „Líbila se ti?“
Sama pro sebe tím testujete mnohem důležitější věc: „Díváme se na svět stejnýma očima?“
