Pavel Kohout: 310 miliard schodku. A proč je to horší zpráva, než se zdá
Pavel Kohout
Schodek 310 miliard korun je hlavním číslem rozpočtu na rok 2026, který schválila Poslanecká sněmovna. Samotné číslo ale podle ekonoma Pavla Kohouta nevystihuje podstatu problému. V komentáři rozebírá, co rozpočet skutečně říká o stavu českých veřejných financí.
Poslanecká sněmovna schválila státní rozpočet na rok 2026 se schodkem 310 miliard korun. Stát má hospodařit s příjmy 2 118 mld. Kč a s výdaji 2 428 mld. Kč. Původní návrh Fialovy vlády počítal s deficitem 286 mld. Kč. Nová vláda Andreje Babiše návrh přepracovala a výsledný deficit vzrostl o 24 mld. Kč.
Největší výdajové kapitoly: Ministerstvo práce a sociálních věcí zůstává zdaleka největší kapitolou s 994 mld. Kč. Následuje ministerstvo školství s 269 miliardami, ministerstvo obrany (155 mld.), ministerstvo dopravy (129 mld.), ministerstvo vnitra (115 mld.) a dluhová služba s téměř 110 miliardami — nárůst o 10 procent oproti roku 2025. Klíčovými prioritami rozpočtu jsou obrana (nárůst o 24 mld. Kč) a dopravní infrastruktura. Pro rozpočet hlasovalo 103 poslanců vládní koalice, proti bylo 88 poslanců opozice.
Tolik stručný souhrn. Na tomto místě by mohla následovat diskuse, zda výše příjmů a výdajů je adekvátní, případně jaké kapitoly by mohly být posíleny nebo zkráceny. Jenže taková diskuse je v zásadě zbytečná. Vláda totiž téměř o ničem ve skutečnosti nerozhoduje. Proč?
Mandatorní výdaje: 93 procent rozpočtu
Zhruba 93 % celkových výdajů tvoří ze zákona povinné neboli mandatorní výdaje. Největší položky jsou následující:
Důchody — na penze je vyčleněno 740 miliard Kč. K tomu je třeba přičíst dalších asi 17 mld. Kč, které nová vláda přidala oproti původnímu návrhu.
Ostatní sociální transfery — přes 200 miliard Kč. Nemocenské dávky, příspěvek na péči, podpora v nezaměstnanosti a od října 2025 nová dávka státní sociální pomoci, která nahradila příspěvek na bydlení, přídavek na dítě a další dávky.
Dluhová služba — 110 miliard Kč. Nesplácet úroky znamená platební neschopnost státu.
Platy ve veřejném sektoru — kvazimandatorní výdaje, kde by teoreticky bylo možné šetřit, ovšem pouze za předpokladu propouštění.
Výdaje na obranu — od roku 2025 zákonně mandatorní ve výši 2 % HDP. V rozpočtu 2026 odpovídají přibližně 2,1 % HDP.
Odvody do EU — navýšení o 7,7 mld. Kč oproti předchozímu návrhu.
Prostor pro diskreční, tedy zákonem nepodmíněné rozhodování vlády — investice, věda, kultura — se rok od roku zužuje. Před třiceti lety měly mandatorní a kvazimandatorní výdaje celkový podíl kolem 68 % na celkových výdajích. Od té doby podíl rostl až na dnešních odhadovaných 93 %. Manévrovací prostor se tedy zúžil z přibližně třetiny rozpočtu na méně než desetinu.
Jak je to jinde?
Srovnání naráží na metodické problémy — každý stát sleduje mandatorní výdaje jinak. Přesto lze sestavit užitečný obraz.
USA používají téměř totožnou terminologii. Mandatory spending tvoří zhruba 60 % federálních výdajů bez dluhové služby. Se započtením splátek úroků se ovšem dostáváme na 73 %. V šedesátých letech tvořily diskreční výdaje dvě třetiny rozpočtu — poměr se tedy zcela obrátil.
Německo kategorii mandatorních výdajů formálně nevyčleňuje stejným způsobem. Na sociální zabezpečení vynakládá 41 % celkových veřejných výdajů — více než skandinávské země i Benelux. Odhady „zákonně vázaných“ výdajů se pohybují kolem 80–85 % federálního rozpočtu. Pozor ovšem na důležitý rozdíl: velká část sociálního pojištění se v Německu odehrává mimo státní rozpočet v separátních pojišťovacích systémech. V Česku naopak důchody procházejí přímo státním rozpočtem přes MPSV, a tvoří tak obrovskou mandatorní položku.
Pro Rakousko a Polsko srovnatelné údaje neexistují. Lze ale pracovat s daty OECD o veřejných sociálních výdajích jako podílu na HDP: Francie 32 %, Rakousko 27 %, Německo 26 %, Polsko 21 %, Česko 19 %, průměr OECD 21 %.
Paradox je tedy v tom, že Česko má relativně nízké sociální výdaje v poměru k HDP, ale extrémně vysoký podíl mandatorních výdajů v samotném státním rozpočtu — právě proto, že české rozpočtové příjmy jsou omezené, zatímco zákonné nároky rostou nekontrolovaně. Manévrovací prostor vlády je tak nejmenší ze srovnávaných zemí.
Dá se s tím něco dělat?
Mandatorní výdaje rostou rychleji než příjmy rozpočtu. Počet důchodců v Česku poroste minimálně do poloviny 40. let, zatímco počet ekonomicky aktivních bude klesat. Důchodový systém, který dnes spotřebuje přes 740 mld. Kč ročně, bude vyžadovat stále víc — a to i po parametrické reformě z roku 2023, která jen zpomalila tempo růstu. Český stát na sebe postupně naložil zákonné závazky, aniž by k nim vytvořil odpovídající příjmovou základnu nebo mechanismy automatické korekce.
V zásadě existují tři cesty — a realisticky půjde vždy o jejich kombinaci.
Reforma výdajových zákonů — „odmandatornění“ — je nejpřímější cesta, ale politicky nejtoxičtější. U důchodů je parametrická reforma jediná možnost, jak dostat dynamiku pod kontrolu. Fialova vláda v roce 2023 začala — posunula důchodový věk, mírně upravila valorizaci, zavedla postupné snižování sazby za rok pojištění. Ale i samotné ministerstvo financí přiznává, že to na dlouhodobou stabilizaci nestačí.
Klíčovým krokem by bylo zavedení automatických stabilizátorů přímo do zákonů — například navázání valorizace na demografický koeficient, jak to udělalo Švédsko v 90. letech, když zavedlo systém virtuálních individuálních účtů s automatickým vyrovnávacím mechanismem. Podobně Německo zavedlo v roce 2004 Nachhaltigkeitsfaktor (faktor udržitelnosti) do penzijního vzorce, který zpomaluje růst důchodů při zhoršení poměru přispěvatelů k důchodcům.
Podobně by bylo možné přehodnotit rozsah státní sociální podpory, zpřísnit podmínky pro některé dávky, zavést přísnější testování majetkových poměrů. Nová „superdávka“ z října 2025, která sloučila několik dávek, je krok tímto směrem, ale sama o sobě úspory nepřinese.
Zvýšení příjmů je druhou cestou. Daňová kvóta v Česku je pod průměrem EU, prostor tedy existuje. Vyšší daně ovšem dynamiku mandatorních výdajů samy nezastaví — jen kupují čas. Francie má velmi vysoké daně a přesto trpí hlubokými strukturálními schodky.
Prorůstová politika je oblíbenou odpovědí politiků, protože nevyžaduje nepopulární opatření. Jenže česká ekonomika roste strukturálně pomalu — potenciální růst kolem 2–2,5 % ročně nestačí na to, aby předběhl nárůst důchodových a zdravotních výdajů. Aby tato cesta fungovala, musel by se potenciální růst trvale zvýšit na 3,5–4 %, což je mimo dosah jakékoli realistické hospodářské politiky.
Řešení vyžaduje odvahu
Česko je v situaci, kdy nová vláda ANO/SPD/Motoristé reformní cestu zjevně nevolí — sociální mandatorní výdaje v rozpočtu 2026 naopak navýšila o 17 mld. Kč, a z debaty zmizela i opatrná reformní rétorika Fialovy vlády. Výdaje na obranu jsou nově zákonně mandatorní na úrovni 2 % HDP. Dluhová služba poroste automaticky s rostoucím dluhem.
Bez důchodové reformy jdoucí výrazně dál než ta z roku 2023, bez reformy zdravotnictví a bez politické ochoty přiznat voličům, že stát nemůže plnit všechny sliby najednou, se podíl mandatorních výdajů bude dál zvyšovat. Dluhová brzda na úrovni 55 % HDP může být dosažena dříve, než se čekalo.
Řešení existuje. Ale vyžaduje politickou odvahu, kterou zatím žádná česká vláda v dostatečné míře neprokázala.
Autor je ekonom Algorithmic SICAV. Náhledové foto: Unsplash
