Mapa hrůzy s GPS souřadnicemi
Když Dante Alighieri (1265–1321) napsal svou Božskou komedii – přesněji její první a nejskandálnější část Peklo (Inferno) –, nezpůsobil jen literární zemětřesení. Vytvořil mapu hrůzy, z níž lidem ve čtrnáctém století regulérně vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Do té doby totiž platilo prosté církevní pravidlo: drž se Desatera, a když odbočíš, přijde neurčitý trest. Dante však posmrtný svět zhmotnil, dal mu přesné GPS souřadnice, architekturu a logiku sadistického mučení. A co bylo možná nejděsivější – všechny ty hořící hroby, řeky vařící krve a zamrzlé ledové pláně osadil konkrétními lidmi.
Sestup do devíti kruhů
Dantova cesta do podsvětí začala podle textu právě na Velký pátek roku 1300. Básník, provázený stínem antického básníka Vergilia, prošel branou s nápisem „Kdo vstupuje, nechť odloží všechnu naději“ a sestoupil do devíti kruhů pekla. Ty si představoval jako obří nálevku vysekanou do středu Země, sahající až k samotnému jádru.
Každé patro této gigantické propasti odpovídalo konkrétnímu typu hříchu a uplatňovalo princip contrapasso – tedy trestu, který zrcadlit nebo přímo ironizoval samotné provinění.
Na vrcholu kužele pykali nepokřtění a ctnostní pohané, třeba Aristoteles či Platón. Netrpěli fyzickou torturou, ale věčnou touhou bez naděje na spatření Boha. V druhém kruhu ječel věčný vichr, který duše zmítal ze strany na stranu přesně tak, jak je zaživa zmítala nekontrolovaná vášeň. Ve třetím kruhu se gurmáni topili v páchnoucím blátě pod neustálým krupobitím pod dohledem trojhlavého psa Kerbera a ve čtvrtém byli lakomci a marnotratníci smýkáni obřími balvany.
V pátém kruhu se v bahnité řece Styx potápěli hněvivci, v šestém trčeli v hořících hrobech kacíři a v sedmém se násilníci a vrazi vařili v krvavé řece Flegethon pod dohledem ozbrojených kentaurů. Nejnižší patra patřila těm, kdo zneužili lidský rozum k podvodu a zradě: svůdcům, podvodníkům, svatokupcům i zlodějům. Zloděje tu neustále omotávali a okusovali metamorfující hadi, zatímco falešní proroci a věštci měli hlavy převrácené dozadu, aby navěky viděli jen za sebe.
A úplně dole? Žádný hořící oheň. V nejhlubším bodě pekla, v zamrzlém jezeře Cocytus, vězel po pás v ledu samotný Lucifer, který třemi ústy navěky žvýkal největší zrádce historie: Jidáše, Bruta a Cassia.
Když bolest cítíte na vlastní kůži
Dante udělal při popisu pekla jeden klíčový krok, který dobové čtenáře doslova paralyzoval. Odmítl představu, že duše bez těla nic necítí. Naopak – duším v Infernu ponechal plné fyzické smysly.
Lidé v jeho pekle nebyli jen nehmotné přízraky. Byli vařeni, bičováni, napichováni na kůly, trháni na kusy a mrzli v ledu tak, aby pociťovali nepopsatelnou fyzickou trýzeň.
Když Dante popisoval výjev, kde dva zmrzlí hříšníci trčeli z ledu v jedné díře a jeden hlodal mozek druhého jako hladový pes chleba, nešlo o lacinou brutální scénu. Šlo o matematicky přesně propočítanou psychologickou reakci na hřích.
Špinavá politika za branami pekla
Proč to ale Alighieri vlastně udělal? Odpověď neleží jen v teologii, ale také v bahně tehdejší florentské politiky.
Všechno začalo ve Florencii, kde se Dante stal vysoce postaveným politikem – v roce 1300 dokonce jedním ze šesti městských priorů. Město tehdy trhal na kusy krvavý spor mezi dvěma frakcemi guelfů, Bílými a Černými. Když se papež Bonifác VIII. pokusil nad Florencií převzít faktickou kontrolu, Dante se proti němu postavil nekompromisně a tvrdě. Na přelomu let 1301 a 1302, zatímco byl básník na diplomatické misi v Římě, převzali moc jeho političtí odpůrci. Alighieri byl v nepřítomnosti odsouzen k vyhnanství, zabavení majetku, a pokud by se do města vrátil, čekalo ho upálení na hranici.
Do rodného města se už do smrti nepodíval. Zůstal zhrzeným, chudým vyhnancem, který po zbytek života putoval po italských šlechtických dvorech. A právě Božská komedie se pro něj stala nejstrašlivější zbraní pomsty.
Dědictví, které přežilo staletí
Dante jednoduše vzal své živé i mrtvé politické nepřátele, zkorumpované kardinály, papeže (včetně Bonifáce VIII., kterému v pekle vyhradil rozzhavenou díru s olizujícími plameny ještě za jeho života) a osobní protivníky a bez pardonu je rozstrkal do jednotlivých mučíren. Do osmého kruhu mezi svatokupce poslal i další hlavy církve a nezapomněl ani na své zkorumpované florentské sousedy.
To, co mimo jiné vzniklo jako osobní vyřizování účtů jednoho ublíženého florentského exulanta, navždy proměnilo evropskou kulturu, výtvarné umění i samotný italský jazyk. Dante totiž psal v toskánském dialektu, nikoli v latinské elitářštině, a položil tím trvalé základy moderní spisovné italštiny, pro kterou se dodnes vžilo označení „Dantův jazyk“.
