Z plánovaných dvou let v hospici bylo osmnáct
Iva Valérová vedla mobilní hospic v Červeném Kostelci jako vrchní sestra. Dnes je koordinátorkou paliativní péče tamní oblastní charity. S umíráním se přitom setkávala už dříve na interních a chirurgických odděleních nemocnic.
Když v roce 2008 dostala nabídku podílet se na rozjezdu mobilního hospice, brala ji jako dočasnou změnu. Plánovala zůstat dva roky a pak se vrátit na chirurgii. Práce s lidmi na konci života ji ale přesvědčila, aby pokračovala.
Zásadní rozdíl podle ní spočívá v prostředí a možnostech péče. Nemocnice se soustředí především na akutní léčbu, hospic je přizpůsoben potřebám nevyléčitelně nemocných a jejich blízkých.
„Nemyslím si, že to je úplně ideální způsob, když pacient musí zemřít v nemocnici,“ říká Valérová. Dodává však, že domácí péče není vhodná za všech okolností. Někdy je rodina vyčerpaná, jindy si sám pacient přeje odejít v lůžkovém hospici, aby nebyl svým dětem na obtíž.
„Já zase žiju jako člověk“
Jednu ze svých nejsilnějších zkušeností Valérová získala při péči o pacienty s roztroušenou sklerózou. Vzpomíná na muže upoutaného na invalidní vozík, který žil ve čtvrtém patře domu bez výtahu. Nedokázal se samostatně dostat ven a měl pocit, že mu nezbývá než čekat na smrt.
Tehdy jí řekl, že kdyby byla eutanazie dostupná, souhlasil by s ní. Později se ale dostal do zařízení přizpůsobeného potřebám lidí s jeho diagnózou. Když se ho Valérová znovu zeptala, zda o eutanazii stále uvažuje, odpověděl jinak.
„Já nemám důvod. Já jsem v zařízení, kde moje veškeré potřeby jsou naplněny. Já zase žiju jako člověk,“ vzpomíná zdravotní sestra na jeho slova.
Právě tento příběh podle ní ukazuje, že přání zemřít může souviset nejen s nemocí samotnou, ale také s osamělostí, nedostatečnou pomocí nebo ztrátou soběstačnosti.
Bolest není jen tělesná
Valérová odmítá představu, že paliativní péče znamená pouze podávání léků proti bolesti. Zdravotníci podle ní řeší také dušnost, zvracení, nespavost, úzkost a strach. Stejně důležité ale mohou být rodinné vztahy.
Jako příklad uvádí větu, kterou mohou od pacientů slyšet: „Já jsem deset roků neviděl svého syna.“ Nevyřešený konflikt s blízkými podle ní někdy člověka trápí víc než samotné onemocnění.
Důležitou součástí péče jsou proto rozhovory. První návštěva domácího hospice podle Valérové trvá nejméně dvě hodiny, někdy mnohem déle.
Popisuje případ pacienta, který si stěžoval na nespavost, přestože měl předepsané léky. Během návštěvy se ukázalo, že ho tíží především nevyřešené osobní záležitosti. Z plánovaných dvou hodin byly čtyři. Muž následujícího rána zemřel, podle Valérové však po rozhovoru odcházel klidnější.
Upozorňuje také, že pacienti se do hospicové péče někdy dostávají příliš pozdě, třeba až na poslední dva dny života. Zdravotníci pak mají prostor především na zvládnutí bezprostředních tělesných obtíží.
Paliativní sedace není podle Valérové eutanazie
Významná část rozhovoru patří paliativní sedaci. Je to léčebný postup, při němž lékař pomocí léků snižuje pacientovo vědomí, aby zmírnil utrpení, které už nelze dostatečně zvládnout jinými prostředky.
Valérová vysvětluje, že sedace může pomoci například při nezvladatelné dušnosti, silné úzkosti nebo bolesti. Hloubka útlumu se přizpůsobuje konkrétnímu pacientovi. Někdo zůstává probuditelný a dokáže komunikovat, jindy je potřeba hlubší spánek.
Podstatný je podle ní účel zákroku. „Nikdy to není za účelem toho, aby ten pacient v té sedaci hned zemřel,“ zdůrazňuje. Pacient podle ní umírá v důsledku svého závažného onemocnění, nikoli proto, že by zdravotníci podali léky s úmyslem ho usmrtit.
Rozhovor se nevyhýbá ani těžkým situacím, kdy umírání provází dramatické krvácení nebo dušení. Valérová připouští, že ne každý člověk zemře pokojně a ve spánku. Právě v takových chvílích však považuje za zásadní rychlou úlevu od utrpení a komunikaci s rodinou.
Obává se tlaku na osamělé a nemocné
Valérová se staví proti legalizaci eutanazie. Obává se zejména situací, kdy by o ni lidé začali uvažovat z pocitu, že jsou přítěží pro rodinu nebo společnost.
„Já v tom vidím zase opět selhání naší společnosti, nastavení systému,“ říká o případech, kdy člověk ztrácí chuť žít kvůli samotě a nedostatečné podpoře.
Moderátor Pavel Šafr připomíná průzkum, který podle něj ukázal, že většina české veřejnosti sice legalizaci eutanazie podporuje, více než 70 procent dotázaných se však zároveň obává jejího možného zneužívání.
Obavy z legalizace zazněly také v předchozím článku VLNY o zkušenostech lékařů z hospice. Lékaři tehdy popsali, že z pěti tisíc pacientů o eutanazii požádali tři a dva z nich své přání později přehodnotili.
Jde však o zkušenosti konkrétních hospicových pracovníků, nikoli o důkaz, že by se přání všech pacientů za jiných podmínek změnilo.
Politici by měli energii nasměrovat jinam
Valérová oceňuje pokrok paliativní medicíny, její dostupnost v Česku ale podle ní stále nestačí. Některé regiony mají dobré pokrytí, jinde specializovaná péče chybí.
Za důležité považuje rozvoj paliativních týmů v nemocnicích, vzdělávání zdravotníků i podporu péče v domovech pro seniory. Pacienti by podle ní měli včas vědět, že i když už nelze nemoc vyléčit, stále existuje léčba, která jim může ulevit.
„To bych potřeboval, protože vím, že mám rakovinu, nejde s tím nic dělat, ale to, že mě zbavíte zvracení, nespavosti, bolesti, tak za to vám budu vděčný,“ přibližuje reakce nemocných.
Na závěr vyzývá politiky, aby se místo prosazování eutanazie věnovali rozšiřování této péče. „Myslím si, že to je špatný krok, zbytečný krok,“ říká o legalizaci. „Tu svou energii, aktivitu by měli nasměrovat úplně jiným způsobem.“
Čtvrtá epizoda podcastu Iluze dobré smrti: Hovory o eutanazii tak přináší pohled zdravotní sestry, která se téměř čtyři desetiletí setkává s lidmi na konci života. Jejím hlavním argumentem není tvrzení, že umírání nikdy nebolí, ale přesvědčení, že společnost zatím nevyužívá všechny možnosti, jak nemocným jejich poslední období ulehčit.
