Česko není zkorumpovaná země. Přesto se právě tenhle obraz podařilo během posledních dvaceti let mimořádně úspěšně prosadit.
Politik je podezřelý už jenom proto, že dýchá, veřejná zakázka je „malá domů“ vždycky, když nekoupíte nejlevnější šunt, který klidně nesplňuje zadání. Podnikatel obchodující se státem musí mít někde známého a za každým rozhodnutím, kterému veřejnost nerozumí, se hledá zlodějna. Primárně je to špatná zpráva o těch, co o tom blábolí, protože zatímco většinu lidí by ani nenapadlo brát si, co jim nepatří, ti „protikorupční bojovníci“ většinou akorát závidějí, že to nemůžou dělat sami.
Korupce samozřejmě existuje, stejně jako úplatní politici, úředníci a lidé ochotní si veřejnou moc koupit. Z konkrétní trestné činnosti se ale stal obecný popis republiky. A jeden z nejúspěšnějších politických příběhů téhle doby.
Nevznikl náhodou. Živily ho policejní tiskové konference, úniky z trestních spisů, část státních zástupců i médií a celý protikorupční průmysl, který potřeboval stále nové důkazy o tom, že je země prorostlá zločinem.
Finanční úředník není „náš“ ministra financí. Celník není „náš“ člověka, který politicky řídí resort. Policista nepatří ministrovi vnitra a státní zástupce ministrovi spravedlnosti.
Policejní obvinění, umně vyhajpované mediálními headlines, získalo váhu rozsudku a člověka bylo možné veřejně zničit během jediného rána. Když ho soud po letech osvobodil, kariéra byla pryč, firma mrtvá a původní titulky pořád na internetu. Psali jsme o tom v článku Republika sprostých podezřelých.
Chyba, klientelismus, nevkusný vztah politika s podnikatelem i skutečný trestný čin se slily do jediné představy rozkradeného státu. Čím déle se opakovala, tím snazší bylo přesvědčit lidi, že problémem nejsou jednotliví pachatelé, ale celý systém. Teze o zkorumpovaném Česku je největší hybridní válka části represivních složek a médií proti funkční správě věcí veřejných. No, stalo se.
Do takhle připraveného prostoru vstoupil jako „urputné hovado“ (jeho vlastní slova) Andrej Babiš.
Na začátku jeho úspěchu nebyl žádný geniální program. Byla tam nabídka, která dokonale odpovídala této rozbité době. Jestliže jsou politici součástí problému, přivede se někdo, kdo se za politika nepovažuje. Jestliže jsou strany nedůvěryhodné, založí se hnutí. Jestliže je stát rozkradený, svěří se člověku, který už je bohatý. A jestliže demokracie působí pomalu a rozhádaně, dostane ji do rukou manažer zvyklý rozhodovat.
Politologové ANO dlouhodobě popisují jako podnikatelskou stranu postavenou kolem svého zakladatele. Vít Hloušek a Lubomír Kopeček se zabývali přenosem firemních metod do fungování hnutí, budováním loajality i mimořádně silným postavením lídra. Pro vznik ANO bylo důležité právě znechucení tradiční politikou, protikorupční nálada a poptávka po někom, kdo nabídne politiku bez politiky.
Ale stát schválně nefunguje jako firma
Babišova představa řídit stát jako firmu nebyla hláška, byl to přesný popis jeho nastavení a fungování. A ten je pro řízení státu deviantní. Smrtící.
Firma má vedení, hierarchii a lidi, kteří plní rozhodnutí managementu. Demokratický stát takto nemůže fungovat zcela záměrně. Exekutiva je spoutaná ústavou, zákony a státní správou, která sice realizuje její politiku, ale jenom v rámci fungujícího právního státu.
Právě tyhle překážky dělají stát bezpečným.
Je za nimi několik století evropské zkušenosti s mocí. John Locke psal své Dvě pojednání o vládě na konci sedmnáctého století, v době, kdy rozhodně nebylo samozřejmé, že stát je tu kvůli člověku, a ne člověk kvůli panovníkovi. Moc pro něj nebyla majetkem toho, kdo ji právě drží, ale něčím, co mu lidé svěřili, aby chránil jejich život, svobodu a majetek.
A protože svěřit někomu moc ještě neznamená dát mu bianco šek, odděloval zákonodárnou moc od výkonné, a hlavně odmítal představu, že vládce může s právem nakládat podle toho, co se mu zrovna hodí. Když moc přestane chránit práva lidí a začne je sama porušovat, není to problém občana, ale právě státní moci.
Montesquieu o půl století později v Duchu zákonů přidal něco, bez čeho by to pořád stálo hlavně na naději, že člověk nahoře bude dobrý. Nebude. Nebo příště nebude. Nebo bude slušný do té doby, než mu někdo šlápne na kuří oko.
Montesquieu vycházel z mnohem méně optimistické zkušenosti, že člověk vybavený mocí má sklon ji používat, dokud nenarazí na hranici. Proto proti sobě postavil moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ne proto, aby se bylo co učit při seminářích ústavního práva, ale aby nikdo nemohl současně napsat pravidla, použít proti člověku státní sílu a ještě sám rozhodnout, že všechno proběhlo v pořádku.
Soudce musí být nezávislý právě proto, že jednoho dne může před ním stát člověk proti státu. A ten člověk musí mít aspoň elementární jistotu, že na druhé straně soudní síně nesedí další z „našich“.
Od Locka a Montesquieua jsme samozřejmě ušli kus cesty, ale ten problém se nezměnil ani trochu. Vítěz voleb dostane vládu, ministry a právo prosazovat program, kvůli kterému volby vyhrál. Nedostane republiku jako dobyté území, se kterým si může dělat, co chce.
Finanční správa, policie, soudy ani úředníci nejsou součástí politické kořisti a jejich smyslem opravdu není zjistit, co se urodí v hlavě majitele vládních politiků. Z pohledu člověka zvyklého řídit vlastní firmu je stát příšerně otravná věc. Všude nějaká pravidla, někdo vám do toho mluví, soud vám rozhodnutí zruší a úředník, kterého fakticky platíte z rozpočtu svého ministerstva, vám klidně řekne, že tohle udělat nesmíte.
Jenže přesně kvůli tomu se společnost po staletí prala se státní mocí. Aby jednou stačilo být občanem a nebylo potřeba být „naši“.
A naše zkušenost k tomu přidává čtyřicet let odporného komoušského režimu, ve kterém formálně existovaly soudy, zákony, policie i úřady, ale skutečná moc ležela jinde. Rok 1989 proto neznamenal jen návrat svobodných voleb a soukromého vlastnictví, nepřinesl jen možnost kupovat západní věci a koukat na západní filmy. Obnovoval se stát, v němž člověk nemá potřebovat dobrý vztah k vládnoucí moci, aby se mu dostalo stejného zacházení jako ostatním.
Právě to znamená republika. Stát nikomu nepatří.
Jenže části společnosti to je málo. Část společnosti chce „majitele“ a chce být „naši“.
Když se majitel stane ministrem
U Andreje Babiše navíc nešlo o podnikatele bez významných hospodářských vazeb na veřejnou moc. Do politiky přišel jako majitel Agrofertu, obrovského holdingu v zemědělství, potravinářství a chemii, tedy v oborech, kde mají regulace, dotace a rozhodování úřadů přímou ekonomickou cenu. V roce 2013 přibyla Mafra.
Ekonomická moc se potkala s mediální a vzápětí s politickou. Geneze jeho kumulování moci politické, ekonomické a vlivové by vydala na knihu. Na to tady není prostor.
Ovšem s klasickou představou korupce jeho řádění nemá příliš společného. Korupce potřebuje člověka se soukromým zájmem a někoho uvnitř veřejné moci, koho ovlivní. Babiš, který sám vstoupil do jejího centra, tenhle mezičlánek nepotřebuje.
Proto je střet zájmů mnohem závažnější pojem, než jak úředně zní. Chrání společnost už před situací, kdy vznikne důvod pochybovat, čí zájem člověk s veřejnou mocí hájí.
U Agrofertu to dávno není jen argument Babišových politických soupeřů. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře akceptoval závěry, podle nichž Babiš prostřednictvím svěřenských fondů Agrofert ovládal i jako veřejný funkcionář. Žádná obálka na parkovišti. Žádný filmový úplatek. Žádosti, smlouvy, dotační programy, právní stanoviska a razítka.
Právě tady leží podstata legalizovaného loupení. Ne jako trestněprávní kvalifikace, a ne jako tvrzení, že každá koruna pro Agrofert byla ukradena. Jde o systém, ve kterém se obrovský soukromý zájem pohybuje ve světě pravidel spravovaných politickou mocí, kterou současně drží jeho zakladatel. Svěřenské fondy ten problém neodstranily. Jen ho udělaly právně komplikovanějším.
Stát umí firmu zničit dřív, než rozhodne soud
Peníze jsou přitom jen jedna část státní moci. Druhá dokáže být mnohem ničivější.
Stát může člověku obstavit majetek, zablokovat účet, přijít do firmy a během několika dnů zásadně změnit celý jeho život. Bez těchto pravomocí by nebylo možné vybírat daně ani vynucovat právo. Právě jejich síla ale vyžaduje mimořádnou zdrženlivost.
Česká protikorupční éra často odměňovala opak. Razance zásahu působila jako důkaz, že stát konečně koná. Na otázku, zda měl pravdu, se čekalo roky. Protikorupční revoluce a její aktéři víc zločinů spáchali sami, než kolik jich vyřešili.
A žádný případ to neukazuje lépe než dnes znovu medializované FAU.
Firma obchodovala s palivy a vlastnila železniční vlečku v areálu přerovské Prechezy ze skupiny Agrofert. Její tehdejší jednatel Vojtěch Csabi tvrdí, že Precheza měla o vlečku zájem a FAU ji odmítla prodat. Ale to se nenosí. Pravomocný rozsudek, že Babiš nechal FAU zlikvidovat právě kvůli vlečce, neexistuje. Doložená fakta jsou ale docela zřejmá.
V roce 2016 na FAU „klekly“ finanční a celní orgány. Firma po vydání zajišťovacích příkazů skončila v konkursu a postup Finanční správy později před soudy neobstál. Sama Finanční správa po rozsudku Nejvyššího správního soudu v roce 2017 přiznala, že zajišťovací příkazy byly nezákonné, i když další části svého postupu dál hájila. Moc výkonná se postavila proti moci soudní.
Trestní řízení pokračovalo další roky. Letos v červnu Krajský soud v Olomouci zprostil obžaloby třináct lidí a dvě firmy včetně FAU. Soudce uvedl, že se skutek stal, nepodařilo se však prokázat, že jej spáchali obžalovaní. Rozsudek zatím není pravomocný.
Mezi státním zásahem a tímto rozhodnutím uplynulo téměř deset let. Firma tak dlouho čekat neumí. Musí zaplatit zaměstnance, dodavatele a banku dnes. Zajišťovací příkaz působí okamžitě, rozsudek o jeho nezákonnosti přijde ve chvíli, kdy už není co zachraňovat. Stát později zaplatí náhradu škody. Zničený podnik tím nevstane.
A pak je tu nahrávka Andreje Babiše. Mluví na ní o vlečce uvnitř „mojí chemičky“ a následně o FAU. Padne věta, která přežila celý případ.
„Naši klekli na tu FAU Přerov.“
Babiš odmítal, že by zásah nařídil nebo finanční a celní správu úkoloval. Přímý důkaz takového pokynu veřejně znám není. Pro pochopení jeho vztahu ke státu ho ani nepotřebujeme. Ta věta stačí.
Když se výkonná moc chová jako bandita
Nejdůležitější na ní pro mě nikdy nebylo sloveso „klekli“.
Jsou to „naši“.
V jediném slově se najednou vrací celý historický problém osobní moci. Finanční úředník není „náš“ ministra financí. Celník není „náš“ člověka, který politicky řídí resort. Policista nepatří ministrovi vnitra a státní zástupce ministrovi spravedlnosti. Jejich pravomoc pochází ze zákona.
Ve firmě jsou „naši“ naprosto přirození. Jsou to naši zaměstnanci, naši právníci a naši obchodníci. Firma má vlastníka a pracuje v jeho zájmu.
Republika stojí na opačném principu.
Právě tady dostává řízení státu jako firmy mnohem závažnější obsah než na volebním billboardu. Aby mohl člověk státu důvěřovat, musí vědět, že úředník, který proti němu může použít jeho obrovskou sílu, není ničí. Nesmí být Babišův!
Proto je v kauze naprosto zásadní role Aleny Schillerové. Ještě před zásahem proti FAU dostala jako náměstkyně ministra financí dokument Generálního ředitelství cel s informacemi o daňových záležitostech firmy. U soudu později potvrdila, že jej obdržela, nedokázala však vysvětlit proč a nebyla si vědoma, že by si ho vyžádala.
Papír o jedné konkrétní firmě se prostě sám od sebe dostal až na stůl politické náměstkyně. Sám od sebe. Jistě.
Mafie bez filmových kulis
Zneužití instituce přitom nemusí vypadat jako filmová porada lidí, kteří se domluví, koho zničí. Byrokratická moc umí být úplně šedivá, běžná, každodenní. Jeden připraví podklad, druhý ho předá, třetí rozhodne a čtvrtý rozhodnutí vykoná. Každý vidí malou část procesu a každý může být přesvědčený, že jen dělal svoji práci.
Proto existuje neosobní stát.
A tady se Babišův příběh znovu potkává s Republikou sprostých podezřelých. Protikorupční éra přesvědčovala veřejnost, že problémem republiky je příliš slabý stát vůči zlodějům. Chtěla tvrdší policii, razantnější žalobce a méně ohledů k podezřelým.
Na téhle náladě politicky vyrostl člověk, který pak usedl přímo do čela ministerstva s nejsilnějšími nástroji proti podnikatelům. Jenže problém Česka je úplně jiný. Tady rozdáváme podmínky za znásilnění dítěte, ovšem za hospodářské trestné činy rozdáváme skoro tresty smrti. To je deviace. Nemocná mysl.
Člověk, který přišel zachránit vylhaně rozkradený stát, se dostal do jeho samotného centra.
Tohle je mafiánský princip moci. Ve všech ohledech. A nepotřebujeme soudní rozhodnutí o tom, že je někdo mafián. Když něco vypadá jako kachna, kejhá jako kachna, bude to nejspíš kachna.
Mafiánský princip je o osobní loajalitě, ochraně vlastních lidí a dělení světa na naše a cizí. Formální pravidla klidně dál existují, skutečná síla ale roste ze vztahu k člověku nahoře.
Moderní právní stát vznikal přesně opačným směrem.
Proto mě na Babišově politickém modelu nakonec nejméně zajímá, jestli je pravicový, levicový nebo populistický. Zajímá mě jeho vztah k moci. Ke státu. K institucím. K veřejným penězům. K hranici mezi soukromým zájmem a veřejnou funkcí.
Politika totiž není horší forma managementu.
Společnost nemá jednoho vlastníka ani jeden cíl. Jeden člověk chce nižší daně, jiný více veřejných služeb. Jeden dálnici, druhý ochranu krajiny. Jeden větší evropskou integraci, druhý větší národní suverenitu.
Demokratická politika tyhle konflikty neodstraňuje. Dává jim pravidla. Pluralita názorů a odlišné pohledy na role státu a jeho institucí jsou kořením demokracie a jsou zcela v pořádku. Co v pořádku není, je zneužívání státní moci pro vlastní prospěch.
Politické kompromisy, na kterých je fungování demokratického právního státu založeno, nejsou manažerská selhání. Jsou důsledkem společnosti, ve které nikdo nemá právo nařídit ostatním svou představu dobrého života jen proto, že je bohatší, schopnější nebo právě vyhrál volby.
Československo ve dvacátém století dvakrát poznalo, co se stane, když instituce na papíře zůstanou a skutečná moc se přestěhuje jinam. Proto mají smysl i ty otravně pomalé instituce, které dnes tolik lidí štvou. Jsou tu od toho, aby občan už nikdy nemusel přemýšlet, jestli má správný vztah k člověku nahoře.
Republika žádné „naše“ mít nesmí
Proto se pořád vracím k jednomu slovu.
Naši.
Republika žádné takové „naše“ mít nesmí. Finanční správa musí být stejně cizí premiérovi jako člověku u její přepážky. Policie musí být stejně cizí ministrovi vnitra jako demonstrantovi před jeho ministerstvem. Soudce nesmí být nikoho. Podnikatel musí mít jistotu, že může odmítnout obchod s firmou nejmocnějšího člověka v zemi a jeho vztah se státem se tím nezmění ani o milimetr.
Největší vina Babiše, jeho zaměstnanců v mimikrech politiků a celé jeho politické divize Agrofertu totiž není to, že mají jiný názor na daně, Evropu, důchody nebo velikost státu. Politika je spor a díkybohu za něj. Problém začíná ve chvíli, kdy se republika začne chovat jako dobyté území, veřejné peníze jako kořist a instituce jako součást mocenského aparátu lidí, kteří právě vyhráli volby.
Pak už nejde o pravici, levici ani o to, koho máme rádi. Jde o základní vztah občana a státu.
Česká zkušenost posledních dvaceti let je v tomhle vlastně dost děsivá. V dobách falešné protikorupční revoluce jsme sledovali zdivočelé represivní složky, úniky ze spisů a mediální popravy lidí, kteří byli vinni dávno předtím, než se dostali před soud. Často se na tom podíleli i „hodní lidé“ národa českého, kteří se oháněli právním státem a hodnotami, zatímco pseudoinvestigativní novináři dostávali účelově naservírované informace a bezúhonní lidé přicházeli o kariéry, firmy a pověst. StB 2.0.
A na troskách důvěry ve stát, kterou tahle temná kapitola našich nejnovějších dějin pomáhala ničit, vyrostl Andrej Babiš, aby stejný stát začal považovat za svůj.
Ten text nevznikl kvůli jedné firmě, jedné vlečce a jedné nahrávce. Kauza FAU má širší význam. Je v ní koncentrovaný celý problém. Soukromý ekonomický zájem nejmocnějšího politika v zemi, státní aparát schopný během několika dnů zničit firmu, soudy, které o nezákonnosti jeho postupu rozhodují až ve chvíli, kdy už není co zachraňovat, politická náměstkyně, na jejímž stole se jaksi objeví informace o konkrétní firmě, a nad tím vším člověk, který o státních úřednících pronese dvě úplně samozřejmá slova. „Naši klekli.“
Nejsou naši.
A ve svobodné demokratické zemi nesmí být ničí.
