Když řídicí středisko vyšle k sondě Voyager 1 pokyn, operátoři se musejí obrnit mimořádnou trpělivostí. Rádiové vlny se šíří rychlostí světla, takže příkaz dorazí k cíli až za 24 hodin. Případná potvrzující odpověď potřebuje na cestu zpět na Zemi další celý den.
Podle oficiálních údajů NASA dosáhne Voyager 1 hranice jednoho světelného dne 18. listopadu 2026. Nejde o žádnou fyzickou bariéru, ale o symbolický milník ukazující, jak neuvěřitelně daleko se dostal stroj postavený v době před nástupem osobních počítačů a mobilních telefonů.
Cesta bez návratu za hranice planet
Sonda odstartovala 5. září 1977 z mysu Canaveral s cílem prozkoumat Jupiter a Saturn. Konstruktéři tehdy počítali s pětiletou životností, nikoliv s provozem trvajícím téměř padesát let.
V roce 1979 pořídil Voyager 1 detailní snímky Jupiteru a pomohl odhalit aktivní sopky na měsíci Io, což byl první důkaz vulkanické činnosti mimo Zemi. O rok později proletěl kolem Saturnu a jeho největšího měsíce Titanu.
Právě těsný průlet kolem Titanu rozhodl o dalším osudu mise. Gravitační pole Saturnu navedlo sondu na dráhu směřující mimo rovinu oběhu planet. Zatímco sesterský Voyager 2 zamířil k Uranu a Neptunu, Voyager 1 nabral přímý kurz do hlubokého vesmíru.
Paměť menší než fotka z telefonu
Na palubě stále pracují systémy navržené v sedmdesátých letech minulého století. Šest palubních počítačů disponuje celkovou pamětí pouhých 68 kilobajtů, zatímco jediný běžný snímek z dnešního chytrého telefonu zabírá několik megabajtů.
Inženýři navíc nemají šanci na žádný fyzický servis a každou závadu musejí řešit na dálku. Když sonda v roce 2023 začala vysílat nesrozumitelný shluk dat, technici odhalili chybu v jednom z paměťových čipů a v roce 2024 dokázali přenos vědeckých měření znovu obnovit.
Hlavním limitem zůstává ubývající elektrická energie z radioizotopových generátorů, které využívají teplo z rozpadu plutonia. Jejich výkon rok od roku klesá, a řídicí tým proto postupně odpojuje postradatelné systémy, aby udržel v chodu alespoň základní vědecké přístroje.
Za hranicí slunečního větru
V srpnu 2012 vstoupil Voyager 1 jako první lidský objekt do mezihvězdného prostoru. Překročil tak heliopauzu, tedy hranici, kde slábne a ustupuje proud nabitých částic vyvrhovaných Sluncem.
Palubní senzory od té doby přinášejí unikátní měření magnetických polí a hustoty mezihvězdného plazmatu z prostředí, kam se žádný jiný pozemský stroj dosud nepodíval. Překonání heliopauzy ale ještě neznamená úplný konec sluneční soustavy, protože daleko za současnou polohou sondy leží obří Oortův oblak ledových těles.
Poselství na zlaté desce
Voyager 1 nese na svém boku pozlacenou měděnou gramofonovou desku určenou případným mimozemským civilizacím. Na jejím obsahu pracoval tým vedený známým astronomem Carlem Saganem.
Nahrávka obsahuje 115 snímků zachycujících život na Zemi, pozdravy v 55 jazycích, zvuky přírody i hudební ukázky od Johanna Sebastiana Bacha přes Ludwiga van Beethovena až po rokenrolového průkopníka Chucka Berryho. Na krytu desky jsou vyryté přesné instrukce k přehrání i mapa ukazující polohu našeho Slunce.
Sonda se nyní řítí vesmírem rychlostí zhruba 61 tisíc kilometrů za hodinu. Přesto jí bude trvat přibližně 40 tisíc let, než mine nejbližší cizí hvězdu Gliese 445 ve vzdálenosti 1,7 světelného roku. Vědecké přístroje do té doby dávno utichnou kvůli vybitým zdrojům, ale samotný stroj se zlatým poselstvím bude temnotou putovat dál.






