V povolebním vyjednávání probublala do médií i zpráva z celostátní politiky. Prý se chystá vládní rošáda, při níž by rezort školství připadl Motoristům.
Rošáda, kterou nikdo nepotvrdil
Období po komunálních volbách dává vládě jedinečný prostor řešit celostátní témata stranou pozornosti. Všichni se zabývají hlavně tím, jaké se v jednotlivých městech upletou koalice. Bez většího ohlasu tak vládní koalice ve sněmovně přehlasovala prezidentská veta.
Mohlo by se zdát, že inkluze není potřebná, když se i takový člověk dokázal dostat k magisterskému titulu.
Bylo to očekávatelné a je asi dobře, že se tak stalo poněkud mimoděk. Lepší než další epizoda nekonečného seriálu sněmovních obstrukcí a stokrát omletých projevů o ničem. O poznání překvapivější byla informace o možné ministerské rošádě.
Podle informací, které proběhly médii a sociálními sítěmi, by skončil ministr školství Robert Plaga. Nahradil by ho mladý poslanec Motoristů Matěj Gregor. Z ministerstva životního prostředí by se stáhl Igor Červený a vystřídal by ho osvědčený Richard Brabec, toho času hejtman Ústeckého kraje.
Že jde o reálný plán, vyvrátil jak Gregor, tak hlavně premiér Andrej Babiš. To nám ale nebrání zamyslet se nad situací čistě hypoteticky.
Spor, který rozděluje koalici
Jádrem pudla je spor o inkluzi. Motoristé spolu se SPD jsou pro její úplné zrušení. Ministr Plaga, který na rozdíl od nich vzdělávání rozumí, tyto snahy mírní, což vede ke koaličnímu pnutí.
Babišovi o školství nikdy příliš nešlo. Ministerstvo životního prostředí je pro něj z podstaty věci strategičtější a ví, že na Brabce je v tomto ohledu spolehnutí. Přechodem rezortu pod hnutí ANO by se navíc vyřešil i problém jménem Filip Turek. K tomu se ještě dostaneme, protože v příběhu hraje sice nanejvýš symbolickou, ale přesto zásadní roli.
Myšlenka, že by českému vzdělávání vládl čtyřiadvacetiletý Gregor, je úsměvná. Jeho zkušenosti se školstvím spočívají v zásadě v tom, že má v živé paměti, jak jím sám nedávno prošel. Motoristé se přitom ani moc netají tím, že jim jde jen o zrušení inkluze a žádné hlubší plány nemají. Na to by Gregorova kvalifikace asi stačila.
Představa, že jediným problémem českého školství je vstřícnost vůči znevýhodněným žákům a jejím zrušením se vše zázračně vyřeší, vypovídá o Motoristech vše, co potřebujete vědět.
Čtvrtá třída, která změnila osudy
Než se dostanu k slibovanému Turkovi, dovolím si jednu osobní vzpomínku. Navazuje na jeden z bodů motoristické školské reformy, podle něhož děti s poruchami učení brzdí ostatní a bylo by jim lépe na zvláštních školách.
Na základní školu jsem nastoupil v roce 1996, kdy nikdo nevěděl, co vlastně nějaká inkluze je. Učitelé ze staré generace považovali zhruba čtvrtinu spolužáků prostě za hloupé. Už od druhé třídy nosili domů trojky a čtyřky.
Ve čtvrté třídě nás převzala jako třídní mladá čerstvá absolventka speciální pedagogiky. V mžiku pochopila, že mezi žáky nemá hlupáky, ale dyslektiky a dysgrafiky. Začala s nimi pracovat podle jejich potřeb, do půl roku z nich byli jedničkáři a dnes jsou poměrně úspěšní v tom, co dělají.
Představa, že nás Motoristé chtějí vracet o třicet let zpět k osvědčenému „Ty jsi tupec, co má jen na učňák, tady máš pětku z diktátu a ať tě otec doma seřeže“, je mi bytostně odporná. Měla by být odporná každému, kdo má dyslektika či dysgrafika v rodině. A že takových lidí je.
Turek: výsledek systému, který rezignoval
A nyní k Filipu Turkovi. Influencer, který se pyšní imaginárními tituly „čestný prezident Motoristů“ (přičemž ani není regulérním členem strany) a „zmocněnec pro Green Deal“, oslavil jednačtyřicáté narozeniny. Druhý titul sice neznamená nic, ale dává mu oprávnění oxidovat v ministerské kanceláři, zatímco skutečný ministr je odložen kdesi v kumbálu.
Při té příležitosti oblažil lidové vrstvy videem, v němž se vychvaluje, jak je dokonalý. V budově ministerstva přitom kouří doutník a následně ho típne do zákusku, který má před sebou na stole. Právě takoví jedinci nám ukazují, že citlivý a profesionální přístup ke slabším ve vzdělávacím procesu je potřebný. Jinak z nich vyroste tohle.
Turek nějak prolezl základku kdesi na Jižním Městě a pak nejspíš i někde odmaturoval. Následně „vystudoval“ vysokou školu, byť soukromou, umístěnou v bývalé trafostanici. Jeho bakalářskou práci nikdo neviděl a práce diplomová je na úrovni oslavného článku „Kdo je nejlepší prezident všech dob a proč právě Václav Klaus“ ve školním časopise.
Mohlo by se zdát, že inkluze není potřebná, když se i takový člověk dokázal dostat k magisterskému titulu. Je to člověk, který jako na běžícím pásu generuje nesmyslná prohlášení odporující základoškolskému učivu. Jenže inkluze není jen o formálním vzdělávání, ale i o začleňování do společnosti.
Možná že kdyby Filipa Turka už v devadesátých letech dostal do parády profesionální speciální pedagog, ideálně s aprobací i na školní psychologii, dokázal by mu vštípit, že život není jen o bájivém lhaní a budování vlastního kultu osobnosti. Ani o ostentativním předvádění bohatství v podobě luxusních aut, hodinek, mokasín a doutníků kouřených způsobem, který odporuje snad všem základům doutníkové etikety.
Možná by Turek pochopil, že pokora je víc než arogance. A že ho v životě spíš někam dovede snaha domluvit se s druhým než jeho urážení a přesvědčení, že je u toho kdovíjak vtipný.
Žádný drahý experiment
Inkluze není drahý experiment bez výsledků, jak se nám Motoristé snaží naznačit. Je to jeden z nástrojů, jak dát příležitost i těm, kdo potřebují specifický přístup ke vzdělávání nad rámec osnov ustrnulých v minulém století. V nich platí, že jedničkář je génius a trojkař primitiv předurčený k neúspěchu.
Zkuste se někdy podívat, kolik úspěšných podnikatelů jsou „šprti“ a kolik právě trojkaři s dyslexií, dysgrafií nebo ADHD. Právě jim soudružky učitelky prorokovaly, že takoví rozjívení a nepozorní parchanti to nikam nedotáhnou.
Možná se Motoristé jen bojí, že vzdělané lidi jejich trollení vydávané za politiku příliš netáhne. Mimo jiné proto, že si uvědomují, že největší motoristická „Hranatá legenda“ je vlastně jen smutným případem odpadního produktu školství, které na inkluzi zcela rezignovalo.
