Přitom spoustu lidí chce moderní svět, svobodný a akční, kde se odměňuje práce, aktivita a zájem o věci veřejné. Jenomže to je v přímém rozporu se socialisticko-progresivistickou deviací. My totiž máme znalosti, paměť, instituce, kapitál, technologie, zkušenost s vlastními pády a pořád ještě i svobodu říkat si nepříjemné věci.
Tahle věta se mi vrací pokaždé, když se samozvaní majitelé povolené pravdy pohoršují nad tím, že lidé opět nevolí tak, jak oni by si přáli, že „hnědne Evropa" (přitom oni jsou jednou z primárních příčin), že každý centrista je krajní pravice a že si demokratické státy naší civilizace podřezávají další větev.
Že se náš milovaný západ řítí do průseru, o kterém věděl desítky let dopředu. V neděli večer se mi vrátila nad výsledky zemských voleb v Sasku-Anhaltsku. AfD podle prvních projekcí získala 44,5 procenta hlasů. CDU, která tuto spolkovou zemi vede od roku 2002, skončila na 18,5 procenta. Před pěti lety přitom měla CDU 37,1 procenta a AfD 20,8. Za jediné volební období se jejich postavení téměř dokonale obrátilo.
Němečtí (nejen) politici a mudrlanti teď budou mluvit o šoku, předělu a ohrožení demokracie. Na tom výsledku však překvapuje hlavně jejich překvapení.
O stejném společenském pohybu jsem psal po vítězství Donalda Trumpa. Popsali jej mnohokrát lidé podstatně chytřejší než já. Trumpův volič v Pensylvánii a volič AfD v Magdeburku žijí v rozdílných zemích a nesou si jinou historickou zkušenost.
Spojuje je však pocit, který je na obou stranách Atlantiku stejný. Lidé, kteří rozhodují o jejich životě, jimi pohrdají. A výlevy velké části „hodných západních liberálních chytrolínů" to potvrzují hned po uzavření volebních místností.
Každý zná ty lidi. Je jich fakt hodně. Chtějí moderní, svobodný a bezpečný Západ, do kterého pořád ještě patří hranice, dostupná energie, odpovědnost a právo říct nahlas, že některé věci prostě nefungují. Což je dnes téměř hrdelní zločin a když to napíšeš na X, přiběhne přechytřelý progleft demagog a řekne ti, že jsi doslova Hitler a šíříš ruský narativ.
Volby, co volby, to pak s úpěním hodí nám, CDU nebo jiné standardní straně. Vědí, co je zač AfD a jim podobní. Ale volby odezní a dotaz, proč se neřeší ilegální migrace nebo proč zase podpořila moje strana deviantní cíle Evropské komise, které jsou v rozporu nejen s ekonomickou realitou, ale i s fyzikálními zákony, dostanou tradiční odpověď: „Fosilní lobby, ruský narativ, debilní konzervativci, krajní pravice."
Takže jednou prostě jejich hlas nepřijde. A lidé, kteří je celé roky odháněli, stráví volební noc učeným výkladem o náhlém selhání demokracie a vlivu ruského dezinfa.
Chcete mluvit o nezvládnuté migraci? Jste xenofob. Vadí vám, že se energetická politika jedné z nejprůmyslovějších zemí planety řídí pocitem morální čistoty? Nerozumíte klimatu, platí vás doslova Tykač. Vyslovíte obavu, že není úplně ok, aby chlapi, co si myslí, že jsou ženský, chodily do dívčích sprch? Transfobe! Jsi doslova středověk! Zajímá vás, zda má vaše země právo chránit vlastní hranice, kulturu a způsob života? Samotná otázka už z vás dělá krajní pravici… bolí tě levá ruka nebo krajně pravá? Klasika.
Kdyby mi někdo před deseti lety zadal úkol vyrobit z AfD stranu pro čtyřicet procent lidí, asi bych ani ve snu neuměl navrhnout program, který Německo skutečně absolvovalo. Vezměte největší průmyslovou ekonomiku Evropy, zničte jí energetiku, přidejte regulační deviaci, začněte jí vysvětlovat, že automobilový průmysl, na němž vyrostla celá její poválečná prosperita, je ošklivost a nehodí se k hodnotovému západu. Pak nasypejte statisíce ilegálních migrantů do tavícího kotle, ustupujte jim v zavádění islamistických praktik ve vaší vlastní domovině a zakazujte statistiky či dotazy, proč se tak děje…
Pak čekejte.
Německo čekalo něco málo přes deset let a v Sasku-Anhaltsku právě dostalo výsledek.
Já proboha nepíšu, že takhle funguje AfD na každého voliče. Jasně, že ji volí i náglové nebo úplní dementi. Případně mozky vymyté kremelskými lejny. Ale povýšené a posměšné vysvětlování posledního volebního výsledku tím, že je víc než třetina země v zajetí náckovství a ruské propagandy, je intelektuální tupost non plus ultra.
Prostě čtyřicet čtyři a půl procenta už není politický skanzen pro pár magorů. V tom čísle jsou nutně také lidé, kteří ještě před pěti lety volili CDU, FDP, sociální demokracii nebo vůbec nikoho. Něco je muselo přesvědčit, že zábrana, která je ještě nedávno držela od AfD daleko, už pro ně neplatí. Změnil se svět. Hodili standardní strany přes palubu.
Příliš dlouho jsme slovo extremista používali jako univerzální výchovný prostředek a ono se nám opotřebovalo.
Když je krajní pravice člověk, který hajluje, chce vystoupit z demokratického systému a má doma v obýváku Putinův portrét, rozumím tomu pojmu velmi dobře. Když se do stejné přihrádky začne postupně stěhovat člověk, který chce zastavit nelegální migraci, odmítá vypnutí jaderných elektráren, tvrdí, že ví, co je žena, a myslí si, že Německo smí mít nějaký vlastní národní zájem, začne být problém ne na jeho straně, ale na straně těch, co jej tak označují. A oni ničí demokracii a pluralitní politiku víc než jakákoli hybridní operace.
A ještě větší problém nastane, když si toho ten obyčejný volič napravo od středu všimne a uvědomí si, že nechce být s tímhle pokrytectvím v jedné partě.
„Krajní pravice" totiž funguje jenom do chvíle, než ji dostane člověk za něco, za co se vůbec nestydí. Poprvé jej možná vyděsí. Podruhé naštve. Potřetí se tomu zasměje. A počtvrté už vedle něj skutečně stojí někdo z AfD, má na půlku věcí úplně jiný názor, jenže oba právě dostali stejný rozsudek – tedy nepřijatelné.
Úžasná práce.
Vlastníma rukama jsme odstranili psychologickou vzdálenost, kterou měl demokratický střed celý život pěstovat.
Inflace funguje i u nadávek. Když je všechno fašismus, fašismus časem zlevní. Hodnotové pokrytectví se chová jako Lavrov. Ten taky vidí fašismus i v ledničce… mají reálně k tomu rusáckému vidění světa mnohem blíž, než ona mýtická „krajní pravice" 😊
Proto potřebujeme přesně vědět, kde extremismus začíná. Ne kvůli slovíčkaření a už vůbec ne kvůli ohleduplnosti k AfD. Právě naopak. Čára má smysl pouze tehdy, když je vidět. My jsme ji rozmazali přes půl politické mapy a pak se divíme, že lidé, kteří by ještě nedávno měli hrůzu z představy spojení s krajní pravicí, si dnes v některých zemích takové označení přečtou pokaždé, když otevřou debatu o migraci.
Část z nich si nakonec položí docela logickou otázku.
Když už jsem podle vás krajní pravice stejně, proč mám pořád volit lidi, kteří mě tak nazývají?
A tady se dostáváme k CDU.
Její největší omyl podle mě nebyl v tom, že v každé jednotlivé věci udělala špatné rozhodnutí. Politika takhle jednoduchá není a ani já netvrdím, že lze miliony migrantů z Evropy přes noc posadit na autobus, německou ekonomiku opravit dvěma zákony a cenu energie vrátit hlasováním Bundestagu do roku 2005. Mnohem horší bylo, že CDU přestala působit jako strana, která má vlastní představu o Německu a je ochotná se o ni hádat.
To je pro pravici smrtící.
Volit stranu, se kterou občas nesouhlasím, dává smysl. Přeci jen volič si nevybírá podle 100% shody, ale hledá jakýsi „kulturně politicko zájmový balíček". Volit stranu, u které mám pocit, že sama čeká, jaký názor jí ještě dovolí „hodnotové" prostředí kolem ní, začne být po čase dost obtížné. A Merz měl právě tohle změnit. Proto na něj tolik konzervativních Němců slyšelo. Připadal jim jako člověk, který se nebude před svou vlastní větou omlouvat, který vrátí CDU nějaké kontury a vysvětlí Německu, že ekonomický růst, bezpečnost, funkční hranice nebo levnější energie opravdu nejsou společenské faux pas.
Dnes je s ním v Sasku-Anhaltsku spokojeno devět procent lidí.
Devět procent není průzkum, který člověk vysvětlí špatným světlem ve studiu.
Když sedmdesát procent lidí současně říká, že se bojí, zda při tomto vývoji jednou zaplatí účty, máme před sebou společnost, která už nevnímá celý spor jen jako kulturní válku internetu. Tohle je velmi konkrétní věc. Každodenní. Existenční. Německo může být sebeprogresivnější zemí kontinentu, ale zaměstnanec chemického závodu pořád potřebuje chemický závod. Může milovat Evropu, podporovat ochranu klimatu a posílat peníze uprchlíkům. A zároveň zcela oprávněně očekává, že politická reprezentace nespáchá průmyslovou sebevraždu ve jménu morálního prvenství.
Generace, která prosperitu vybuduje, zpravidla velmi dobře ví, odkud se vzala. Další ji zdědí a začne ji považovat za normální stav věcí. Třetí už získá pocit, že představuje něco jako přírodní zdroj. Ale to BMW není mana z nebe. To se Němcům „nestalo" jako neposkvrněné početí. Stály za ním fabriky, energie, vzdělání, disciplína, kapitál, export, technické znalosti a miliony naprosto obyčejných lidí, kteří uměli dělat svoji práci.
Jenže přesně ty „nudné" věci začnou být politicky zajímavé teprve v okamžiku, kdy se řítí do propasti. V tu chvíli už je poněkud pozdě začít společnosti vysvětlovat, že fabrika, elektrárna a člověk, který umí něco vyrobit, jsou docela důležité součásti civilizace.
Totéž platí o společenské soudržnosti. Německo si po roce 2015 naložilo mimořádně těžký úkol a dlouhou dobu se část veřejné debaty chovala, jako by samotné přiznání jeho obtížnosti bylo projevem nedostatečné lidskosti. Přitom humanita není matematická operace, která jednou provždy vyřeší integraci. Člověka můžete zachránit před válkou, ubytovat jej, dát mu bezpečí a úplně oprávněně od něj zároveň očekávat, že respektuje svět, do kterého přišel.
A právě liberální společnost by na tom měla trvat nejvíc. Jestliže tzv. liberál začne upřednostňovat středověký totalitní náboženský antisystém před svobodou vlastních občanů, není liberál, ale darebák a pomatenec.
Po dvě století jsme na západě pracně rozšiřovali svobodu žen, náboženskou svobodu, práva menšin, možnost kritizovat víru a rovnost před zákonem. A teď nám tzv. „liberálně progresivní hodní lodičkové" (to je oxymóron, něco jako levicový ekonom) říkají, že islamizace je vyloženě ráj pro civilizaci. Ne, je to její rakovina. A kdo ji hájí, je deviant a oikofob. Protože nikoli islamofobie a xenofobie krajní pravice, ale oikofobie a anticivilizační deviace progresivní levice je tím větším problémem (aniž bych tvrdil, že ty zmíněné fenomény u pravicových lidí neexistují).
Tahle zvláštní dvojí měřítka ostatně část lidí štvala možná ještě víc než migrace sama. Domácího konzervativce dokážeme rozebrat na součástky kvůli jedné pitomé větě o homosexuálech a současně hledáme nekonečný sociologický kontext pro člověka, který přijel ze společnosti, kde je homosexualita trestná. Evropské ženě vysvětlujeme poslední odstíny patriarchálního útlaku a pak se bojíme říct nahlas, že některé importované představy o ženách jsou o několik století jinde.
Člověk nemusí být rasista, aby mu ta disproporce začala připadat směšná. A pokud mu ji standardní strana odmítá potvrdit, zatímco AfD na ní postaví půl kampaně, právě jsme jí poslali dalšího zákazníka. Vždyť si vzpomeňme u nás na Okamuru a jeho vyvolávání nenávisti. Neměl by úspěch, kdyby se ostatní strany migračního problému ve svých tématech nevzdávaly, anebo jej rámovaly do drzých výroků „A co se stalo? Nic, dobrou noc."
Vrátím se do Ameriky, kde se dějí věci obdobně. Ten zlořád Trump pochopil právě cenu tohohle okamžiku. Fabrika zavírá? Mluvil o fabrice. Hranice nefunguje? Mluvil o hranici. Člověk má pocit, že se jeho zemi někdo vysmívá? Mluvil o hrdosti. Jeho odpovědi byly často přehnané, lživé nebo úplně pitomé, jenže on nejdřív uznal existenci problému. A samotné uznání má v politice překvapivě vysokou cenu, zvlášť když protivník člověku mezitím vysvětluje, že svůj problém buď špatně chápe, nebo se na něj vůbec nemá ptát.
Pohrdání je ostatně společným jmenovatelem například Pensylvánie a Saska-Anhaltska mnohem víc než nějaký univerzální „populismus". Člověk dokáže překousnout politika, který se mýlí. Odpustí mu průšvih, chyby, špatné odhady situace a leckdy i dost velkou blbost. Pocit, že se na něj politik nebo pseudoliberální J(elity) kolem něj dívají svrchu, se odpouští podstatně hůř. A když se k tomu přidá ještě přesvědčení, že právě tenhle člověk má rozhodovat o vašem autě, topení, škole vašich dětí, způsobu řeči, a nakonec vám vysvětlovat, proč jste volili špatně, není potřeba složitá politologická teorie, abychom pochopili, odkud se bere chuť nakopat jim prdel.
Ježíšův farizeus v Lukášově evangeliu proto pořád působí tak neuvěřitelně současně. Stojí v chrámu a děkuje za vlastní kvalitu. Hlavně za to, že není jako ti druzí. Jako bychom to neviděli denně na sítích i jinde… tam nemá účet farizeus, ale random „demokrat".
A ten účet má zpravidla jasno. Ví, které názory jsou přípustné. Ví, který zdroj informací smí člověk číst. Ví, kdo hlasoval správně a kdo potřebuje více vzdělání. Po sečtení voleb také rychle pozná, že problémem je dezinformovaný důchodce, frustrovaný mladý muž, nevzdělaný venkov, bývalý průmyslový dělník nebo prostě kdokoliv, kdo tentokrát odmítl sehrát přidělenou roli.
Farizejova podstata přitom zůstává stejná. On ty lidi nechce přesvědčit. Potřebuje vědět, že je lepší než oni.
S tím se volby vyhrávají dost špatně.
A právě tady se mi vrací Marek Orko Vácha a jeho věta o dobru, které je jiskřivé a tančí na stole. Protože jsme dokázali něco opravdu pozoruhodného. Vezmeme nejlepší civilizační nabídku, jakou jsme kdy měli — osobní svobodu, demokracii, právní stát, prosperitu, možnost vzít život do vlastních rukou, cestovat, tvořit, podnikat, milovat koho chceme, věřit čemu chceme — a uděláme z ní nekonečné poučování lidí, jak mají mluvit, jak mají žít a co si ještě smějí myslet.
Mezitím si radikál přisvojí vzpouru.
A tohle by mělo demokraty napravo budit ze spaní. Konstruktivní vzpoura proti přehnané moci, nedůvěra k lidem, kteří chtějí člověku organizovat život, drzost vůči autoritám, humor, individualismus, radost z porušování nesmyslných pravidel — proboha, vždyť polovinu těch věcí jsme ještě nedávno považovali za vlastní rodinné stříbro. Dokáže si to ještě někdo představit u CDU? Nebo u mé ODS? Kdo zkazil slova?
Tolkien by tomu rozuměl. Jeho zlo je skoro vždycky parazit. Nedokáže vytvořit krásnou věc, tak vezme existující a zkazí ji. Politický extremismus nedělá nic jiného. Potřebě domova přidá strach z cizího. Hrdost otráví nadřazeností. Řád ohne v poslušnost. Z hranice udělá nenávist.
A demokratická pravice pak někdy dovrší práci tím, že se původního pojmu vzdá úplně.
To už nemusí radikál nic dobývat. Stačí se nastěhovat.
Extremismus má už ze samotného významu toho slova stát někde na okraji. Gaussova křivka je v tomhle docela nemilosrdná. Na jejích koncích najdete skutečné magory, nácky, komunisty, fanatiky, lidi toužící po autoritářství nebo po ruském světě. V každé společnosti nějaké procento takových lidí bude a žádná rozumná politika je všechny nepřevychová.
Jenže čtyřicet čtyři procent není okraj Gaussovy křivky. To už jste zatraceně hluboko uvnitř společnosti.
A pokud v tu chvíli pořád trváte na tom, že vysvětlením výsledku je extremismus voličů, přestáváte tím slovem něco popisovat. Jen jím označujete stále větší část lidí, kteří se nevešli do vašeho názoru na normál. Když bude mít AfD příště padesát procent, bude extremistická polovina Německa? A při šedesáti bude demokratický střed tvořit ta menšina, která ještě hlasuje správně?
A pak přijde Braunmauer. Můžete kolem AfD postavit zeď při dvaceti procentech, při třiceti a se stále většími obtížemi i při čtyřiceti čtyřech. Jenže zeď neumí změnit Gaussovu křivku. Jestli se k AfD přesouvá její střed, problém už neleží někde za zdí. Leží v politice, která ten pohyb způsobila a pořád jej odmítá pochopit. A když na to někdo upozorní, je pohoršená nebo se vysmívá. Sebereflexe nula.
Skutečné extremisty nemusí demokratická pravice získávat. Ti budou vždycky někde na kraji. Potřebuje zpátky lidi, které sama nechala z normálního politického prostoru vytlačit tak daleko, až se jednoho dne ocitli vedle nich.
A právě proto se pořád vracím k Bártovi.
Máme všechno, abychom uspěli. Tahle civilizace opravdu není vyčerpaná, chudá nebo bezradná. Má kapitál, vzdělané lidi, technologii, vědu, nejlepší univerzity, obrovskou historickou zkušenost a instituce, kvůli jejichž kvalitě se do Evropy pořád snaží dostat lidé z půlky světa. Jen jsme si podivně zvykli tvářit se, že její nejzákladnější vlastnosti smějí být hájeny pouze šeptem, aby si někdo nespletl sebevědomí s extremismem.
To je přece absurdní. Evropa smí chtít být Evropou. Německo může mít hranici, průmysl, svou kulturu i vlastní zájem a pořád být demokratickým Německem. Může pomáhat uprchlíkovi a poslat domů člověka, který na pobyt nárok nemá. Může chránit klima a současně chtít, aby jeho lidé měli práci. Může si pamatovat vlastní zločiny a nemusí z té paměti udělat doživotní zákaz sebeúcty. A pravice může být liberální, slušná a civilizovaná, aniž by si pokaždé nechávala potvrdit od falešných arbitrů správna, že její pravicovost ještě nepřekročila povolenou dávku.
Nic z toho AfD nevlastní. Právě naopak. Kdyby demokratická pravice tyhle věci celý čas říkala normálně, sebevědomě, a hlavně podle nich také vládla, AfD by dnes mnohem obtížněji vysvětlovala milionům Němců, že jako jediná hájí jejich skutečný svět.
Extremisté totiž samozřejmě dokážou získávat nové lidi. My jim ale nemusíme nosit další ke dveřím. A přesně to poslední roky děláme.
Nejdřív člověku řekneme, že jeho otázka je podezřelá. Pak že jeho názor zavání extremismem. Potom se pohoršíme, když přestane volit nás. Nakonec postavíme zeď kolem strany, ke které jsme jej celou cestu tlačili. No a pak přijde šok z výsledku: „Oni jsou tak hloupí a ruské dezinfo a fosilní lobby a my děláme všechno dobře a vidíme za dva rohy."
Skoro mi přijde, že kdyby v Německu vynalezli SUPERSPOLU, tak by se to nemohlo stát (sorry, to jsem si nemohl odpustit 😊).
Jenže s voličem se nestalo tolik zásadního. Jen jednou přestal klepat na dveře, za kterými mu nikdo nechtěl otevřít. A někdo jiný otevřel.
Máme všechno, abychom uspěli. Jen si už nesmíme namlouvat, že můžeme donekonečna prohrávat vlastní lidi, a přitom vyhrávat spor o demokracii.
