„Hele, napadlo mě, jestli nechceš napsat text o lidských zlozvycích. To by podle mě mohlo fungovat a každý by si v tom určitě něco našel,“ říká mi kamarádka, jejíž partner si pravidelně na všech dovolených kupuje nové ručníky.
Ne, nejezdí do kempu ani nespí pod širákem. Ručníkům zkrátka nedůvěřuje, i kdyby šlo o pětihvězdičkový hotel. Má prostě rád ty svoje.
Každý máme něco, někdo má ručníky
O tomhle bizarním zvyku vím už pár let. Pravidelně mi od ní z dovolené pípne zpráva: „Zase máme nové ručníky.“ Její partner je jde ihned po příjezdu kupovat. Ne proto, že by v hotelu nebo apartmánu žádné nebyly nebo se mu zdály špinavé. Prostě nechce používat cizí.
V hotelu ve Stockholmu jsme se třeba uprostřed noci pokoušely odpojit televizi a ledničku, a když se nám to nepodařilo, naházely jsme na ně alespoň svoje oblečení
A tak zatímco ona s dcerou zjišťují, kde je nejbližší pláž, dobrá restaurace nebo co se dá ve městě vidět zajímavého, on nakupuje ručníky. A pak se jí ještě ptá, jak je s nimi spokojená. Jeho záliba pokročila dokonce tak daleko, že se jí nedávno ze spaní ptal, kde že má svůj ručník.
Na mou otázku, kolik jich tedy vlastní, protože je pokaždé přiveze i domů, odpověděla, že opravdu netuší. Časem je totiž vyhazuje nebo vyřazuje pro psa.
Když mi to vyprávěla, samozřejmě jsem se tomu smála, stejně jako když mi od ní zase pípne zpráva oznamující nový ručník. Na druhou stranu jsem sama vyrostla obklopená nejrůznějšími podivnostmi, které jsem později v dospělosti vypozorovala i u svých přátel či partnerů. Podobným věcem se tak směju spíš smířlivě.
Když se totiž rozhlížím kolem sebe, myslím, že každý máme něco.
Jízda na igelitu a trauma z bojleru
Jako děti jsme měli v koupelně klasický bojler. Můj otec před každým odjezdem na dovolenou důkladně kontroloval celý byt, zatímco my ostatní už dávno čekali v autě. Zkoušel kličky u oken, kontroloval plyn a samozřejmě také to, jestli vypnul bojler.
Přestože ho vždycky vypnul, nejednou jsme se během cesty otočili a vraceli domů. Nebyl si zkrátka jistý a nechtěl riskovat, že během naší nepřítomnosti vyletí celý činžák do povětří. Později jsme pro jistotu nechávali klíče sousedce, abychom si ušetřili cestu zpátky.
Můj děda, hrdý majitel polského Fiatu, nás jako děti zase při cestách na chatu nutil s bráchou a sestřenicí sedět vzadu na igelitu, abychom neprošoupali sedačky. Co na tom, že jsme v zatáčkách lítali zprava doleva jako nudle v bandasce. Sedačky zůstaly netknuté.
Strýc pro změnu, jakmile venku vysvitlo slunce, zakrýval doma gauč, aby ho paprsky přes okno nevyšisovaly. Ovladače od televize měl pečlivě zabalené v bublinkové fólii, aby se neopotřebovaly.
Když jsme už jako dospělé na tohle všechno se sestřenkou jednou vzpomínaly v baru, smály jsme se tak šíleně a nebyly k zastavení, až nás z něj nakonec vykázali.
Občas přemýšlím, co všechno jsem si z toho přenesla do svého života já. Je mi totiž jasné, že těmto dědictvím se nevyhne nikdo. Protože jsem si ale tyhle bizarnosti dobře uvědomovala už v dětství, domnívám se samozřejmě, že jsem se jim úspěšně vyhnula.
I když se občas vrátím domů, abych zjistila, jestli jsem vypnula žehličku nebo sfoukla svíčku. A když byl u nás v domě před rokem šíleně cítit plyn a nikdo nic nedělal, neváhala jsem a v jedenáct večer zavolala pohotovost. Příčinu sice nenašli a sami byli překvapení, jak silně byl zápach cítit, ale všem v domě se ulevilo. Takže možná to s tím bojlerem nebude úplně ztracené dědictví.
Neptejte se proč
Když se rozhlédnu kolem sebe, opravdu máme snad bez výjimky každý něco. Ostatně o tom vyšla i skvělá kniha Sbírka národních zlozvyků od Kateřiny Šedé (48) a Lucie Faulerové (37), jejíž instagramový profil patří mezi mé nejoblíbenější a vždy mi zvedne náladu.
Někdo z pytlíku buráků vyjídá nejdříve ty rozpůlené a až potom celé. Další věší po vyprání rukavice zásadně jen za prostředníčky a jiný testuje vteřinové lepidlo zásadně prsty — pokud skončí na pohotovosti, potvrdí se tak jeho kvalita. A to je jen malý výčet.
Najdou se i tací, kteří nesnesou, když se jim na talíři dotýkají jednotlivá jídla, pijí kávu výhradně z jednoho hrnku, zásadně spí na jedné straně postele, i když jsou v ní sami, vozí si všude svůj vlastní povlak na polštář nebo před odchodem z bytu několikrát kontrolují, jestli opravdu zamkli, vypnuli plyn a zhasli.
Máma mojí blízké kamarádky například po každém příjezdu do nového města mapuje veřejné záchodky. Říká tomu „Rychlá noha“. Má zkrátka ráda přehled, kde je jaké WC, aby věděla, kam v případě nouze rychle vběhnout. Nechce riskovat, že by ji nedejbože nějaká příhoda zastihla nepřipravenou.
Její manžel pro změnu vlastní asi dvacet grilů. Samozřejmě je všechny nepoužívá, ale pokaždé, když vidí nový, nemůže si pomoct a prostě ho koupí. Jeho dcera o něm s úsměvem říká, že je megaloman. Podle mě je spíš griloman.
Moje nejlepší kamarádka zase nesnáší, když je v ložnici zapnutá jakákoli elektronika. Svítící televize, rádio, lednička, zkrátka cokoli ji šíleně ruší. V tomhle jí naprosto rozumím a jedu v tom s ní.
V hotelu ve Stockholmu jsme se třeba uprostřed noci pokoušely odpojit televizi a ledničku, a když se nám to nepodařilo, naházely jsme na ně alespoň svoje oblečení. Já navíc nedokážu usnout s tikajícím budíkem, takže ho vždycky vynáším z místnosti ven.
Jednou jsem ho schovala tak důkladně, že jsem sama zapomněla kam. Kamarádka ho nakonec našla na terase v krabici se slovy, že si myslela, že nám tam někdo nastražil bombu.
A aby toho nebylo málo, v pokoji, kde spím, nesmí být ani wi-fi router, jinak ho nekompromisně vypínám. Letos v létě se mi to u rodičů podařilo tak důkladně, že jsem ho kompletně resetovala do továrního nastavení. Nakonec jsme museli zavolat technika.
Většina těchto věcí je samozřejmě k pousmání. Zajímavé začnou být až ve chvíli, kdy zjistíte, že zatímco vám vaše vlastní pravidla připadají normální, člověk vedle vás vůbec netuší, proč něco takového vůbec děláte.
Psychologie má pro to docela jednoduché vysvětlení. Některé věci děláme zkrátka tak dlouho, až nad nimi přestaneme přemýšlet, a jiné nám zase dávají pocit jistoty nebo kontroly.
Výzkum Phillippy Lally z University College London například ukázal, že čím častěji určité chování opakujeme, tím snadněji se z něj stane zvyk. Jinými slovy: něco začnete dělat z nějakého důvodu a po čase už žádný nepotřebujete. Prostě to děláte dál a většinou už ani nevíte proč.
Když naše pravidla začnou řídit i ostatní
Samostatnou kapitolou jsou pak nejrůznější pověry a rodinné rituály. Dokážou vás totiž vtáhnout do takového sledu událostí, že sami začnete pochybovat o vlastním rozumu.
Matka mého bývalého partnera například věřila, že na Štědrý den se v lichém roce musí večeřet v lichou hodinu a v sudém v sudou, jinak rodinu nepotká štěstí. Můj partner si to samozřejmě převzal do vlastního života.
Když jsme jednou trávili Vánoce s přáteli na horách, od rána jsme nejedli, abychom večer viděli zlaté prasátko. Místo toho jsme ale na svahu popíjeli, takže když přišel čas večeře, měli jsme všichni doslova vlčí hlad.
Jenže byl lichý rok a nám bylo oznámeno, že musíme ještě hodinu počkat, abychom mohli povečeřet a nepřišli tak o štěstí. Během té hodiny jsme se nervózní, hladoví a ovínění samozřejmě všichni šíleně pohádali. Nevím, jestli nám to tehdy přineslo štěstí. Klid rozhodně ne.
A pak s někým začnete bydlet
Dokud si své malé rituály provozujeme sami, většinou tím nikoho příliš neobtěžujeme a nikdo je nevidí. Zlom nastává ve chvíli, kdy s někým začneme bydlet. Najednou totiž zjistíme, že věci, které jsme celý život považovali za normální, jsou normální možná jen pro nás.
Každá rodina má vlastní soubor nepsaných pravidel a rituálů, které jsou téměř posvátné a z nichž si všichni minimálně část odnášíme do dospělosti.
U někoho se musí před spaním uklidit kuchyň, jinde může nádobí klidně počkat do rána či dokonce další večeře. Některý člověk se doma okamžitě zouvá, jiný bez problémů projde v botách až do obýváku. Další potřebuje spát při otevřeném okně, zatímco druhý se balí do peřiny až po uši. A teprve při společném soužití zjistíme, co si ten druhý s sebou „přitáhl“.
To se stalo i mně. Miluju spát s otevřeným oknem, zatímco mému bývalému byla pořád zima. Došlo to tak daleko, že si na mě dokonce stěžoval mojí lékařce čínské medicíny a ptal se jí, jestli by se mnou nemohla něco udělat.
Co na tom, že on zase dával kopačky do mrazáku, protože si někde přečetl, že se tak dezinfikují a zbaví zápachu. Já jsem každopádně při jeho otevření dostala málem infarkt.
Právě společné soužití odhalí naše vlastní bizarnosti nejrychleji. Najednou v tom nejsme sami, ale vedle nás je někdo, kdo se ptá: „Proč tohle vlastně děláš?“
Divní jsou vždycky ti druzí
Zatímco podivnosti ostatních dokážeme okamžitě pojmenovat, mnohem méně si všímáme těch svých. Partner mojí kamarádky má ručníky, můj bývalý měl kopačky v mrazáku, děda igelit v autě, strýc ovladače v bublinkové fólii a táta mojí kamarádky vlastní dvacet grilů. A já? Já samozřejmě nic.
Jen odnáším tikající budíky na terasu, přikrývám v hotelu televizi mikinou, v ložnici vypínám wi-fi a občas se vracím domů zkontrolovat žehličku. A určitě bych si ještě na něco vzpomněla.
Vypadá to, že pro vlastní chování máme vždycky nějaké vysvětlení. Budík přece tiká, televize svítí a žehlička by teoreticky mohla způsobit požár, takže je to omluveno a vše je naprosto logické.
Zato dát kopačky do mrazáku je podle mě totální úlet. A právě proto jsou podobné podivnosti na ostatních mnohem zábavnější než naše vlastní. Zvenčí totiž vidíme jen samotné fragmenty určitého chování toho druhého, zatímco u sebe známe celý příběh, který k němu vedl. Což nás minimálně v našich očích tak trochu omlouvá.
Dokud kvůli tomu neotáčíte auto
Většina těchto rituálů je naštěstí naprosto neškodná. Jestli pijete ranní kávu jen ze svého oblíbeného hrnku, spíte zásadně na pravé straně postele nebo před odchodem ještě jednou zkontRolujete, jestli jste zamkli, nejspíš není co řešit.
Jiná situace nastává ve chvíli, kdy se našim pravidlům začne přizpůsobovat život. Když si bez svého hrnku kávu raději vůbec nedáte, kvůli kontrole dveří pravidelně chodíte pozdě nebo se cestou na dovolenou vracíte domů, abyste se ještě jednou přesvědčili, že je vypnutý bojler. Což, jak už víme, se v naší rodině skutečně dělo.
Otec další mé kamarádky vášnivě sbírá prázdné basy od piva. Když mu jednou zavolal kamarád, že má pro něj jednu z Německa, byla zrovna celá rodina na víkend na chalupě. On ale neváhal, zburcoval všechny i se spícíma dětma a okamžitě zavelel k odjezdu.
Přes šílenou hádku se mu nakonec podařilo dosáhnout svého a bednu má. Akorát jeho dcera s ním pak půl roku nemluvila.
Možná tedy není podstatné, jak bizarní naše malé rituály jsou, ale co se stane, když je jednou neuděláme. Pokud nad tím mávneme rukou a jdeme dál, není nejspíš co řešit. Pokud kvůli nim ale otočíme auto nebo zrušíme rodinný víkend, přestávají být tak úplně nevinné.
Bez ručníků by byla nuda
Podle mě není nutné všechny naše podivnosti analyzovat a pátrat po tom, odkud pramení. Já osobně jsem se při jejich sběru dost bavila. Ostatně jsou to často právě tyhle maličkosti, podle kterých své blízké bezpečně poznáme a na které pak vzpomínáme.
Někdy nás šíleně štvou, jindy se jim smějeme a po letech se třeba přistihneme, že děláme přesně to, čemu jsme se kdysi u vlastních rodičů divili.
Každý máme zkrátka něco. Někdo budík na terase, někdo kopačky v mrazáku, další dvacet grilů a někdo odmítá riskovat dovolenou s hotelovým ručníkem.
A pokud máte pocit, že se vás nic z toho netýká, zeptejte se těch, kteří s vámi žijí. Oni budou vědět.
