Celá historie kultovní komedie začala v absurdních kulisách socialistické byrokracie Filmového studia Barrandov. Scenárista Zdeněk Svěrák (89) dostal při interní revizi účetnictví nečekané vyrozumění: účtárna mu před lety omylem vyplatila autorský honorář dvakrát za stejný námět.
Aby nebylo nutné přiznat systémové selhání a vymáhat peníze zdlouhavou cestou zpět, dostal šalamounské řešení. Musel doslova přes noc dodat dvě stránky jakéhokoliv nového textu. Dodal.
Svěrák naskicoval drobnou epizodu o závozníkovi s lehčí mentální retardací a jeho věčně vzteklém řidiči. Původní název zněl Plachťák — podle obřích odstávajících uší hlavního hrdiny. Text byl zamýšlen pouze jako půlhodinový příspěvek pro chystaný povídkový film.
Když si však náhodně pohozený koncept přečetl režisér Jiří Menzel (†82), okamžitě v něm rozpoznal obrovský potenciál. Svěráka doslova donutil, aby črtu rozepsal do plnohodnotného celovečerního scenáristického tvaru. Finální verze pak vznikala celých šest let.
Ostrý boj o obsazení
Obsazování hlavních rolí provázely autorské spory. Svěrák psal roli tělnatého a cholerického řidiče Karla Pávka přímo pro Petra Nárožného (87).
Menzel však Nárožného nekompromisně odmítl. Tvrdil, že vedle vysokého Otíka potřebuje fyzicky úplně jiný typ — malého, zavalitého muže s obrovskou výbušností. Prosadil si slovenského herce Mariána Labudu (†73), kterého sledoval na bratislavských scénách.
Svěrák protestoval, protože se bál, jak bude slovenský akcent působit ve středočeské vesnici. Menzel ale trval na svém a Svěrák nakonec do scénáře dopsal vysvětlení o Pávkově spolubojovníkovi z vojny z Banské Bystrice, od něhož přejal rázovité výrazy.
Ještě komplikovanější byla cesta k představiteli Otíka Rákosníka. Menzel odmítal všechny oslovené české herce — zvažován byl například Václav Vydra (70) —, protože působili nepřirozeně a přehrávali.
Řešení přišlo v Praze v Divadle Na zábradlí, kde hostoval budapešťský soubor Divadla Józsefa Katony. Menzel spatřil maďarského herce Jánose Bána (70) v roli prosťáčka a okamžitě věděl, že má svého hrdinu.
Prosazení zahraničního herce vyžadovalo složité schvalování přes komise Státního filmu. János Bán v době natáčení česky neuměl ani slovo. Všechny repliky se učil nazpaměť čistě foneticky podle zvukové kazety, kterou mu připravil asistent režie.
Tajemství Otíkových zubů
Ikonické „koňské zuby“ Otíka Rákosníka vymyslel sám János Bán v Budapešti. Nešlo o komickou stylizaci, ale o praktickou pomůcku: potřeboval nástroj, který by deformoval jeho artikulaci, zakryl maďarský přízvuk a přirozeně ho přinutil pohybovat ústy komickým způsobem.
Bán navštívil svého soukromého zubního technika a na vlastní náklady si nechal vyrobit speciální vyjímatelnou protézu s masivním předkusem. Když s ní poprvé dorazil na natáčení do Křečovic, Jiří Menzel byl zásadně proti. Zdálo se mu, že protéza dělá z Otíka levnou karikaturu.
Bán se nevzdal. Dva dny zkoušel bez protézy, ale cítil, že postavě chybí správný výraz. Tajně si ji nasadil během pauzy na kamerové zkoušky a Menzel po zhlédnutí denních prací uznale kapituloval.
Výrobu rekvizity produkce Bánovi nikdy neproplatila — zůstala jeho soukromou investicí a zubní protézu si dodnes schovává doma v šuplíku. Naopak obří protihluková sluchátka musel po natáčení nekompromisně vrátit do barrandovského fundusu.
Vyhozená Zázvorková a spory o oběšení
Natáčení v Křečovicích probíhalo od února do listopadu 1985 celkem 45 natáčecích dnů a potýkalo se s vážnými komplikacemi.
Málokdo věří, že roli Otíkovy tety Hrabětové původně natočila slavná Stella Zázvorková (†83). Odehrála celou prvotní jarní etapu. Protože byla výroba rozfázována, při letním "slotu" nastal terminový kolaps. Zázvorková měla neodkladné divadelní závazky a nasmlouvaný zájezd k moři, který u SK Rekrea nemohla zrušit.
Menzel učinil drastické rozhodnutí: všechny dosavadní natočené záběry se Stellou Zázvorkovou nechal vyhodit. Do role narychlo obsadil neherečku Miladu Ježkovou (†84) a všechny scény se kompletně přetočily. Režisér později přiznal, že to pro autenticitu filmu bylo obrovské štěstí, protože Ježková dodala postavě neopakovatelnou venkovskou opravdovost.
K vážnému střetu došlo mezi scenáristou a režisérem u scény, kdy se nešťastný Otík pokusí oběsit na půdě. Svěrák napsal tuto pasáž jako hluboké lidské drama a emocionální vrcholek filmu. Menzel ji však po svém zkratkovitě odlehčil a pojal téměř jako grotesku.
Svěrák byl po první projekci zničený a režisérovi velmi ostře vyčinil. Jiří Menzel na tento moment vzpomínal s odstupem: „Leccos jsem si přimyslel... Taky jsem dostal od Zdeňka vynadáno, protože si myslel, že tu scénu, jak se ten kluk pokusí zabít, jsem odbyl. Představoval si to lépe, Zdeněk je přísnej!“
Mýtus sedmého schodu a opilý doktor
Štáb umístil hlavní dějové centrum do skutečné obce Křečovice na Sedlčansku. Filmaři obsadili dům Pávkových, kancelář JZD i místní hospodu. S tím se však pojí celá řada mýtů.
Slavná scéna, v níž si Pávek s doktorem vyndávají vychlazené pivo z chladivého sedmého schodu, byla ve skutečnosti čistou scenáristickou fabrikací. Dům majitelů Zemanových v Křečovicích vůbec žádný sklep pod schodištěm neměl. Piva se při natáčení vyndávala ze dveří obyčejné garáže a do koryta se přinášela z lednice.
Postava milovaného venkovského doktora Skružného měla reálnou předlohu v MUDr. Robertu Moudrém z Nového Rychnova. Představitel doktora, legendární Rudolf Hrušínský st. (†73), byl ve skutečném životě extrémně špatným řidičem a za volantem neseděl téměř 30 let.
Před kamerou tak musel znovu usednout do polorozpadlého vozu Škoda 105/120. Hrušínského nejisté kličkování po úzkých silničkách nebylo jen vycizelovaným herním projevem, ale pramenilo z jeho ryzího strachu z řízení. Auto po dokončení natáčení odkoupila místní obyvatelka a běžně v něm jezdila až do do konce 90. let.
Při natáčení platil přísný režijní dohled. Rudolf Hrušínský st. měl tehdy ze zdravotních důvodů striktní zákaz konzumace alkoholu. Když mu kolega Oldřich Vlach (85) v pauze mezi záběry v hospodě z čiré úcty tajně objednal panáka, Jiří Menzel na to okamžitě přišel a Vlachovi nekompromisně vynadal. Hrušínský situaci přešel mlčením, ale panáka si vychutnal.
Podvod na tvůrcích ze strany Barrandova
Finanční zisk obrovského triumfu měl pro tvůrce hořkou tečku. Film stál tehdy standardních 6 milionů Kčs. Ředitelství Filmového studia Barrandov před premiérou vydal závaznou směrnici: pokud film překročí hranici 50 000 diváků, autorům budou vyplaceny mimořádné finanční prémie.
Když však do kin dorazilo neuvěřitelných 4,5 milionu lidí a film se prodal do desítek zemí světa, vedení studia zjistilo, že by Menzelovi se Svěrákem muselo vyplatit nehorázné částky.
Vedení Barrandova proto prémiovou vyhlášku potichu zrušilo a tvůrci ze stomilionových zisků neviděli ani korunu navíc. Veškeré devizové výnosy ze zahraničí i zisk z domácích kin propadly Státnímu filmu.
Příběh o obyčejných lidech z Křečovic doputoval v roce 1987 až do Los Angeles na 59. ročník udílení Oscarů. Ačkoliv sošku nakonec získal nizozemský snímek Útok, Vesničko má středisková zůstává učebnicovým příkladem geniálního filmařského řemesla, které vzniklo z pouhé účetní chyby, jednoho neplánovaného námětu a obrovského režijního citu pro story o člověku.
