Neznám víkendy ani nevím, který je rok, natož abych si pamatovala nějaké výročí. A víte co? Je mi to jedno. Jsem úplně v pohodě a šťastná ve svém psím bezčasí.
Když tak koukám na vás lidi, jak řešíte, který je den, kdy bude víkend nebo že jste zase o rok starší, je mi vás trochu líto. My psi tohle nemáme. Život se nám odvíjí od jiných, pro nás zásadních událostí. Například od jídla. Přestože nemáme ponětí, kolik je hodin, můžu vás ubezpečit, že pokud se zpozdíte se snídaní nebo se blíží večeře, velmi dobře to poznáme. Já třeba začnu nervózně popocházet po bytě a ještě u toho vrčím. Tím dávám Báře jasně najevo, že nastala správná chvíle servírovat.
Stejně tak poznám, kdy mám vstát a kdy jít spát. Ráno mě vzbudí světlo a beru to jako signál ke startu, večer se setmí a přichází útlum. Nepotřebuju k tomu hodinky, kalendář ani upozornění v telefonu. Čas je pro nás zkrátka trochu relativní. Neměříme ho na hodiny a minuty, ale spíš podle toho, co se právě děje. Vstáváme, jdeme ven, jíme, spíme nebo čekáme, až se náš člověk vrátí domů. Jestli to trvalo deset minut, dvě hodiny, nebo půl dne, je pro nás vedlejší.
Všechno jste si spočítali. A stejně nestíháte
Myslím, že jste si to udělali celé mnohem komplikovaněji, což vám dle mého pozorování jde ve více směrech. Čas jste si rozdělili na roky, měsíce, týdny, dny, hodiny, minuty a dokonce i sekundy. Proboha, koho zajímají sekundy? Mě maximálně tehdy, když Bára řekne, že jsem to zase sežrala během tří sekund. To je jediný moment, kdy začnu přemýšlet, co tím asi myslela a jestli bych to příště nestihla ještě rychleji.
A aby toho nebylo málo, vymysleli jste si ještě hodiny, diáře, kalendáře a aplikace, které vám připomínají, kam jít, co udělat, kdo má kdy narozeniny, kdy jsou Vánoce, Velikonoce, dovolené nebo další svátky, a tak bych mohla pokračovat. V pondělí čekáte na pátek, v zimě na léto, v práci na dovolenou a na dovolené zase sledujete, kolik dní vám do konce ještě zbývá. Když deset minut meškáte, jste ve stresu. Když někdo přijde o deset minut později na schůzku s vámi, jste naštvaní. A pokud máte náhodou volných deset minut, často vytáhnete telefon a tím je úplně zabijete. Hotový blázinec.
Tomu tedy vůbec nerozumím. Rozdělili jste si den na nejmenší možné kousky, abyste nakonec zjistili, že pořád máte času málo?
Na všechno je správný čas. Prý.
Ještě divnější mi připadá, že podle kalendáře neposuzujete jen svůj den, ale celý život. V určitém věku byste měli dostudovat, najít si dobrou práci, partnera, mít děti, vlastní bydlení, něco našetřeno a pokud možno vědět, co vlastně od života chcete. Věk je opět něco, co se v psí říši vůbec neřeší. U nás se pozná jen podle toho, že máme lehce šedivější bradu a jsme o něco klidnější, jinak jde náš život stejně dál a ničím se nelimitujeme. Už jste snad někdy viděli psa v letech, který by třeba po páté odmítl večeři jen proto, že už má pomalejší metabolismus a nechce jít spát s plným břichem? Nebo že bychom si vytrhávali šedivé obočí a barvili si vousy? My se takovými maličkostmi nezabýváme. Nemáme na ně totiž čas.
Vy to máte jinak. Když nestihnete něco z výše zmíněného v termínu, který mimochodem nikdo oficiálně neurčil, začnete mít pocit, že jste pozadu. Nejpozději ve třiceti byste měli myslet na rodinu, ve čtyřiceti k tomu musíte mít úspěšnou kariéru a v padesáti být pokud možno finančně i emočně stabilní, ale zároveň už spoustu věcí nedělat, abyste nebyli trapní. Vypadá to, že u vás neexistuje pár ideálních let, během kterých byste měli všechno správně načasované.
My nic takového neřešíme. Mně je asi devět a nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jestli jsem vzhledem ke svému věku tam, kde bych měla být. Nemám vlastní byt, kariéru, úspory, stavební ani důchodové spoření a dokonce ani vlastní potomky. Stále bydlím s Bárou a všechny moje životní náklady hradí ona. Přesto mě zatím nikdo neoznačil za losera nebo snad zlatokopku.
Kam se poděly nekonečné prázdniny?
Na lidském vnímání času mi přijde zajímavá ještě jedna věc. Čím jste starší, tím rychleji vám prý utíká. Bára občas pronese něco ve smyslu, že není možné, že už jsou zase Vánoce, léto nebo dokonce její narozeniny. Přitom když byla malá, říká, že dva měsíce prázdnin jí připadaly skoro nekonečné a poslední týden před Vánoci se vlekl tak pomalu, že měla pocit, že Štědrý den snad nikdy nenastane.
Jedna z teorií to vysvětluje tím, že čím jste starší, tím menší část dosavadního života představuje jeden rok. Pro pětileté dítě je rok celá pětina života, zatímco pro padesátiletého člověka už jen padesátina. Stejných dvanáct měsíců vám tak může připadat mnohem kratších.
Další vysvětlení souvisí s tím, kolik nového během dané doby zažijete. Jako děti pořád něco objevujete a zkoušíte poprvé. První cesta k moři, první den ve škole, tábor, pusa, láska. Mozek si tak ukládá spoustu nových vzpomínek, zatímco v dospělosti se začnou zdát jednotlivé dny mnohem podobnější a monotónnější. Vstanete, jdete do práce, vrátíte se, nakoupíte, uvaříte, něco sníte, podíváte se na seriál a jdete spát. A když se pak ohlédnete, jako by se to v paměti smrsklo. Prý se tomu říká rutina.
Já třeba chodím stejnou ulicí i parkem už sedm let a každý den najdu něco, co stojí za pozornost a očuchání. Stačí, aby se u našeho domu zastavil nový pes, po stromě přeběhla veverka nebo se v parku objevil někdo nový, kdo nosí piškoty, a okamžitě mám pocit, že se něco děje. A nepotřebuju kvůli tomu letět na druhý konec světa ani mít rezervaci v restauraci, kde vám první volný stůl nabídnou nejdřív za tři měsíce.
Život začne až…
A pak je tu ještě vaše zvláštní záliba v čekání. Ne takovém tom normálním, kdy doufáte, že se otevřou dveře od lednice. Vyhlížíte pátek, léto, dovolenou, víc peněz, méně práce, lepší postavu, větší byt nebo vhodnějšího partnera. Pořád máte pocit, že něco začne až potom.
My psi jsme v tomhle mnohem jednodušší. Napadne sníh? Chceme ven. Jsme unavení? Jdeme spát. Upadne pod stůl něco k jídlu? Sníme to hned. Rozhodně nás nenapadne schovávat si radost na vhodnější příležitost. Vy tomu tuším říkáte umění žít tady a teď. Píšete o tom knihy, natáčíte podcasty a pořádáte kurzy. My psi to umíme od narození, aniž bychom v parcích vedli dlouhé debaty nebo na tom, pokud vím, začali vydělávat. Prostě to žijeme.
Netvrdím samozřejmě, že máte teď všichni dát výpověď, přestat platit hypotéky a celé odpoledne ležet na gauči, i když osobně na tom nevidím nic špatného. Jen mi připadá trochu zvláštní strávit tolik dní čekáním na lepší zítřek.
Sedm let je hodně. Nebo málo?
A tak se dostáváme zpátky k našemu výročí. Bára říká, že jsme spolu sedm let a že to strašně rychle uteklo. Pro ni těch sedm let znamená spoustu konkrétních vzpomínek. Pamatuje si, kdy si mě přivezla domů, naši první společnou dovolenou, místa, kde jsme byly, lidi, které jsme potkaly, a nejspíš i věci, které by nejraději zapomněla.
Já nevím, jestli je sedm let hodně, nebo málo. Nevím ani, jestli utekly rychle, nebo pomalu. Vlastně ani nevím, kam by měl čas utíkat. Vím jen, že Bára byla včera se mnou, dnes je tu taky a předpokládám, že zítra tu bude znovu. A když nebude, počkám na ni. Bez hodinek, kalendáře i nervózního kontrolování, jak dlouho už je pryč.
Když odejde na pár hodin, většinou poznám, že se blíží její návrat. Sousedi jí dokonce říkali, že to poznají taky, protože začnu štěkat jinak. Ráda bych podotkla, že radostněji. Když ale odjede někam beze mě, vůbec netuším, jestli je pryč tři dny, nebo čtrnáct. Všechno se mi prostě slije dohromady. Jen do chvíle, kdy vystoupí z taxíku před domem. V ten moment vím, že je zpátky.
Možná proto nám psům připadá život o něco jednodušší. Neřešíme, kolik už máme za sebou ani kolik nám ještě zbývá. Zajímá nás hlavně to, co se děje právě teď. My na lepší zítřky nečekáme. Pro nás totiž existuje hlavně dnešek.
A teď mě omluvte. Podle mých vnitřních hodin se totiž nezadržitelně blíží večeře.
