Petr Pavel se rozhodl neúčastnit komunálních voleb, protože si na jejich termín naplánoval dovolenou v Maroku. Když se kolem toho strhlo mrzení, tak uznal chybu, normálně se vrátil do země a v obci Černouček odvolil. A zatímco prezident tím celou záležitost vyřešil způsobem, jakým by podle mě měl člověk své chyby řešit, část mudrlantů se opět zhostila své nejlepší disciplíny – rozhořčenosti nad onou nedokonalostí idolu.
Samozřejmě že prezident republiky má jít k volbám. Hlavně když je sám vyhlašuje a když se účast ve volbách považuje za jeden ze základních projevů občanské odpovědnosti. Jenomže mezi oprávněnou kritikou špatně naplánované dovolené a několikadenním mravním rozhořčením nad tím, že Petr Pavel není tak dokonalý, jak si jej někteří vysnili, je přece jenom podstatný rozdíl.
Na celé téhle věci je nakonec nejabsurdnější přesvědčení části veřejnosti, že svou neúprosnou přísností vůči politikům vlastně kultivuje demokracii.
To je totiž hlavní téma textu. Jakože ok, dovolená byla PRchyba a prezident ji napravil. Ale rozhořčení všech možných spravedlivých nad každou chybou každého politika přináší Česku ve finále vládnoucí garnituru, jejímž voličům nevadí v podstatě vůbec nic.
Konkurz na politického nadčlověka
Když občas sleduji (jasně, zejména na síti X, která se změnila na naprostý moralizační kýč čehokoli) nároky, které má naše liberálně-demokratická bublina na své politické představitele, tak si říkám, jestli oni mudrlanti vůbec někdy přišli do styku s normálními živými lidmi. Jejich představa politika je bezchybný Mirek Dušín s odvahou Chucka Norrise, charismatem Johna Fitzgeralda Kennedyho, intelektem nositelů vědeckých Nobelových cen a nejlépe ještě s pracovní morálkou člověka, který nepotřebuje spát, nemá rodinu, žádné osobní zájmy a veškerý svůj čas tráví přemýšlením o tom, jak dělat naprosto všechno pro uspokojení politicky negramotného twitterovstva.
Jo a musí to být doslova Havel.
Mirek Dušín je přitom výborná volba. Jaroslav Foglar ho před víc než osmdesáti lety poslal do komiksu o Rychlých šípech jako vzor pro kluky a ten vzor neměl jedinou vadu. Byl statečný, poctivý, pracovitý a spravedlivý. Když Bratrstvo kočičí pracky zase něco vyvedlo, stál Mirek vždycky na správné straně. Generace českých kluků ho milovaly. A generace dospělých z něj pak měly srandu, protože pochopily, že takový člověk existuje jen v komiksu.
Chuck Norris je zase naprostá klasa. Internet o něm vymyslel stovky legend. Chuck Norris nespí, Chuck Norris čeká. Chuck Norris napočítal do nekonečna. Dvakrát. Je to vtip právě proto, že nikdo soudný nečeká, že to tak skutečně je. Dokonce dokáže vypít vodu z kohoutku na ex a narodil se ve srubu, který si sám postavil. Geniální.
Část naší veřejnosti ale ten vtip zjevně nepochopila. Vzala ho jako popis práce.
Takový člověk musí být současně rozhodný i empatický, zásadový i schopný kompromisů, vzdělaný, ale ne povýšený, rázný, ale nikdy arogantní, lidský, ale za žádných okolností nesmí projevit obyčejnou lidskou slabost. Musí mít vlastní názory, pokud možno ovšem přesně takové, jaké zastává jeho publikum, a když už se dopustí nějakého omylu, očekává se od něj okamžité pokání v rozsahu odpovídajícím závažnosti provinění, kterou samozřejmě stanoví několik stovek pseudomudrců na sociálních sítích.
Nejvíc mě na tom fakt baví ta nekonečná nadutost lidí, kteří takové nároky vznášejí. Nejen proto, že by jim při podobně důkladném zkoumání vlastních charakterových vlastností, pracovních výkonů a životních rozhodnutí nejspíš příliš mnoho důvodů k povýšenosti nezbylo, ale hlavně proto, že úplně ztratili schopnost rozlišovat mezi skutečným politickým nebo mravním selháním a obyčejnou lidskou nedokonalostí.
Petr Pavel měl jít volit. Nejdříve se rozhodl jinak, pak svůj omyl uznal a napravil. Co přesně ještě potřebujeme? Aby odprosil národ na kolenou, zrušil všechny dovolené do konce funkčního období a slavnostně přísahal, že už nikdy neudělá nic, co by mohlo někoho zklamat?
Sto otců a jeden sirotek
Stojí za to připomenout, jak vypadal jeden z těch vzorů, které si do svých nároků tak rádi vkládáme. John Fitzgerald Kennedy žádný Mirek Dušín nebyl.
V dubnu 1961, necelé tři měsíce po nástupu do úřadu, posvětil invazi kubánských exulantů v Zátoce sviní. Plán převzal po Eisenhowerově administrativě, CIA ho ujišťovala, že vyjde, a celé to skončilo ostudou. Většina výsadku padla do zajetí, Fidel Castro triumfoval a Spojené státy vypadaly před celým světem jako amatéři.
Kennedy tehdy nehledal viníky. Na tiskové konferenci připomněl známé úsloví, že vítězství má sto otců, zatímco porážka je sirotek, a dodal, že odpovědným představitelem vlády je on.
A co udělali Američané? Podle tehdejších průzkumů veřejného mínění Kennedyho popularita po téhle katastrofě vyskočila ze 78 na 83 procent, nejvýš za celé jeho prezidentství.
Zatímco Kennedyho vojenská operace skončila fiaskem, americká veřejnost se v době mezinárodní krize postavila za svého prezidenta, který se odpovědnosti za neúspěch nevyhýbal.
Kennedy přitom před veřejností tajil vážnou nemoc, roky bral silné léky a jeho soukromý život by dnešní sociální sítě roztrhaly na kusy. Do dějin přesto vešel jako prezident, který ustál kubánskou raketovou krizi a nasměroval Ameriku k Měsíci.
Podobně další velikán a všeobecně uznávaná politická superstar Winston Churchill. Po katastrofě u Gallipoli v roce 1915 přišel o post prvního lorda admirality, odjel na frontu do Flander velet praporu a mnozí ho tehdy politicky odepsali. O pětadvacet let později to byl právě on, kdo v nejtemnější hodině nedovolil Británii kapitulovat. A v červenci 1945, necelé tři měsíce po vítězství nad Hitlerem, ho voliči poslali do opozice. Přežil i to a vrátil se.
A konečně Václav Havel. Člověk, kterého dnes právem řadíme mezi největší osobnosti našich moderních dějin, dramatik, disident, vězeň komunistického režimu a prezident, který dokázal dát československé demokracii mezinárodní prestiž, o jaké se jeho předchůdcům ani nesnilo. Jak by vypadal Havlův politický život, kdyby v prosinci 1989 už existovaly sociální sítě a denně se potýkal s blábolením samozvaných vykladačů správna? Po jednání s Čalfou za zavřenými dveřmi by byl pro Okamury dobra doslova Putin.
Schválně si představte to peklo na Twitteru po Havlově amnestii v roce 1990. Pohoršenstvo by jej nejspíš utlouklo k smrti. Sotva by některý z propuštěných vězňů provedl další průšvih, už by internet zaplavily výzvy k prezidentově rezignaci, rozhořčené komentáře o jeho nezodpovědnosti a moudra lidí, kteří by samozřejmě přesně věděli, jak měl Havel několik týdnů po pádu komunismu naložit s dědictvím jeho vězeňského systému. Pochopitelně by nechybělo ani hromadné označování @prezidentvasekhavel a @prvnidamaolga s naléhavými žádostmi o okamžité vysvětlení, nejlépe do pěti minut, protože jinak je přece jejich mlčení samo o sobě přiznáním viny. Nejvíc by samozřejmě mrzení projevovali patrně ti, kteří dnes s dojetím vzpomínají na Havlovu morální autoritu a lamentují, jak chybí.
A když si k tomu přidáme jeho osobní život, druhé manželství s Dagmar Veškrnovou, komplikované vztahy s politickými spojenci, nekonečné spory s Václavem Klausem a občasnou zálibu ve formulacích, které vyžadovaly trochu přemýšlení, máme materiál na několik let nepřetržitého internetového pohoršování.
A přitom právě Václav Havel, se všemi svými omyly, slabostmi a rozhodnutími, s nimiž můžeme dodnes polemizovat, dokázal něco, co by žádný bezchybný Mirek Dušín z komiksu nikdy nedokázal. Obstál v reálných dějinách, mezi reálnými lidmi a v situacích, ve kterých neexistovala žádná dokonale správná řešení.
Nevím, kolik dnešních obdivovatelů Václava Havla by jej dokázalo stejně nadšeně podporovat, kdyby museli každý den sledovat jeho skutečné prezidentství prostřednictvím sociálních sítí. A kolik z nich by už po prvním roce psalo rozhořčené statusy o tom, jak strašlivě je zklamal člověk, kterému kdysi tolik věřili.
Velké politické postavy nejsou ty, které nikdy nechybovaly. Jsou to ty, které dokázaly změnit svět, i když zůstaly člověkem.
Kdybychom na Kennedyho, Churchilla nebo Havla uplatnili měřítka spravedlivých arbitrů morálky z Twitteru, nevydrželi by ani první funkční období. Možná ani první měsíc.
Rozhořčení jako národní sport
Někdy mám pocit, že část naší liberálně-demokratické společnosti už vlastně ani nechce být se svými politiky spokojená. Vždycky se přece najde něco, nad čím lze sprásknout ruce, významně povytáhnout obočí a sepsat další rozhořčený komentář o zradě ideálů, které jsme si sami vysnili. Nejlépe s náležitou dávkou osobního zklamání, protože obyčejná kritika už dnes zřejmě nestačí a každá politická hloupost musí být zároveň hlubokým zásahem do našeho hodnotového světa.
Tak já mám pro každodenní soudce morálky všech ostatních dost blbou zprávu. Politici nejsou jejich děti, aby jim každé ráno nosili domů známky v žákovské k podpisu, a už vůbec nejsou kuchař Svatopluk Kuřátko, aby twitterové expertstvo denně rozhodovalo, jak má příběh pokračovat. Jsou to lidé, kteří rozhodují ve skutečném světě, kde se občas musí vybrat mezi dvěma mimořádně špatnými možnostmi, kde i dobré rozhodnutí někomu ublíží a kde se charakter člověka pozná mnohem spíš podle toho, jak se zachová, když něco pokazí, než podle toho, kolik virtue signalingu vyplodí. Protože nejméně hejtů se na sítích paradoxně valí na ty nejprázdnější generátory pseudohodnotových frází a falešného mávání vlastními ctnostmi.
A když už mají tihle lidé tak vysoké nároky na druhé, mohli by občas zkusit stejným metrem poměřit také sami sebe. Své schopnosti, vlastní chyby, životní rozhodnutí, a především tu neuvěřitelnou jistotu, s jakou dokážou soudit každého, kdo nesplnil jejich představy. Jak to bylo s třískou a trámem v oku bližního? To platí i u politiky.
Kdo normální by tohle chtěl dělat?
Ovšem daleko vážnější než samotné moralizování jsou jeho dlouhodobé důsledky pro kvalitu lidí, kteří jsou ještě ochotni do politiky vstoupit.
Představme si úspěšného advokáta, lékaře, podnikatele, vědce nebo manažera, který něco umí, má za sebou výsledky, slušně vydělává, těší se určité společenské vážnosti a jednoho dne začne uvažovat, že by část svých zkušeností mohl věnovat veřejné službě. Co ho vlastně čeká? Podstatně menší soukromí, často horší peníze, nesrovnatelně větší množství konfliktů, dlouhé hodiny jednání, nekonečné kompromisy a k tomu zástupy lidí, kteří mu budou každý den vysvětlovat, jak neschopný, nevzdělaný nebo morálně nedostatečný je.
A nebude záležet jen na tom, zda svou práci dělá dobře. Bude se hodnotit jeho minulost, rodina, každá veřejná věta, každá fotografie, každá chyba v úsudku, každá blbá formulace i každé rozhodnutí, které se náhodou nebude líbit některému z hlasitých komentátorů veřejného dění. V normálním profesním životě se od schopných lidí očekává, že budou dělat svou práci, rozhodovat a občas také chybovat, ale v politice se k tomu přidává požadavek téměř nadlidské odolnosti vůči permanentnímu veřejnému ponižování.
Pak si úspěšný a schopný člověk po právu řekne, jestli mu to vlastně stojí za to.
Nejlépe je to vidět právě tam, kvůli čemu se celý poprask strhl: v komunálních volbách. Česko má přes šest tisíc obcí a v drtivé většině z nich nevládnou žádní kariérní politici, ale starostové a zastupitelé, kteří při zaměstnání nebo za odměnu, za kterou by si úspěšný manažer ani neotevřel notebook, řeší kanalizaci, dotace, chodníky, zimní údržbu a stížnosti na sousedova psa. Za to si pak vyslechnou, že kradou, že jsou neschopní a že by to každý udělal líp.
Jenže když pak přijde na sestavování kandidátek, když je potřeba přesvědčit někoho schopného, aby se skutečně ucházel o veřejnou funkci, věnoval jí svůj čas, nesl odpovědnost a nechal si za to pravidelně nadávat, najednou už ten zástup všeznalých kritiků tak početný není. Z pohodlí obývacího pokoje se velmi snadno vysvětluje, co všechno by měl starosta zařídit a jaká rozhodnutí měl udělat jinak. Podstatně méně lidí už má chuť ráno vstát, jít na úřad, obhajovat rozpočet, jednat s nespokojenými občany, a ještě večer poslouchat na Facebooku, že celé město řídí banda idiotů.
Takhle politika přichází o lidi, kteří něco umí, akorát jim nestojí za to stát se veřejně dehonestovanou osobou. Nemusí se nikomu vnucovat, nemusí sbírat politické funkce, aby získali společenské postavení, a především nemusí každý den přesvědčovat anonymní publikum, že si zaslouží elementární lidskou úctu.
Jenže když schopní a slušní lidé odmítnou do politiky vstoupit, neznamená to, že jejich místa zůstanou prázdná. Kandidovat budou jiní. A mezi nimi také takoví, kterým nedostatek schopností, zkušeností nebo obyčejných zábran nikdy nepřekážel v přesvědčení, že právě oni jsou těmi pravými pro řízení města nebo celé země.
Napadá mě příklad z fotbalu. Pavel Nedvěd v květnu 2003 pomohl Juventusu postoupit do finále Ligy mistrů, jenže v semifinále proti Realu Madrid dostal žlutou kartu, kvůli které finále nehrál. Juventus pak s AC Milán prohrál na penalty. Byla to chyba? Byla. Stála jeho tým možná nejcennější trofej. Nikoho v Turíně ale nenapadlo, že by Nedvěd do Juventusu nepatřil. Ještě ten rok dostal Zlatý míč.
Fanoušci, kteří fotbalu rozumějí, totiž vědí, že i ten nejlepší hráč občas chybuje. A vědí taky, že kdo z kabiny vyžene každého, kdo jednou něco pokazí, zůstane brzy bez hráčů.
A pak se divíme, že se do funkcí, ve kterých bychom potřebovali hráče Ligy mistrů, stále častěji dostávají lidé se schopnostmi okresního přeboru.
Bony a klid
Pamatujete na veksláky? V osmdesátých letech to byli lidé, kteří před hotely a u Tuzexu skupovali od cizinců valuty a od spoluobčanů bony a kšeftovali se vším, co se dalo prodat. Vít Olmer jim v roce 1987 postavil pomník filmem Bony a klid.
Kdo viděl Bony a klid, dobře ví, jak tenhle svět fungoval. Všechno se dalo koupit, prodat nebo zařídit, pravidla platila jen pro ty, kteří byli dost hloupí, aby je dodržovali, a nejdál se dostali ti, kteří neměli vůbec žádné zábrany. A když se náhodou něco podělalo, rozhodně je nenapadlo zpytovat svědomí. Jenom rychle najít někoho, koho podplatit, obelhat nebo na koho celou věc hodit.
Po listopadu 1989 se mnozí z nich přesunuli do podnikání a někteří i do politiky. Ne každý, kdo začínal u Tuzexu, je dnes lump. Tvrdit to by bylo stejně hloupé jako tvrdit opak. Vekslácká mentalita ale v české politice přežila. Moc jako kšeft. Ostuda jako reklama. Omluva jako slabost.
A právě tahle mentalita je imunní vůči všemu, čím naše náročné publikum trestá své favority. Vekslákovi nevadí, že ho kritizujete. Vekslák s tím počítá. Vekslák z toho žije.
Vysoké nároky ještě neznamenají vysokou politickou kulturu
Na celé téhle věci je nakonec nejabsurdnější přesvědčení části veřejnosti, že svou neúprosnou přísností vůči politikům vlastně kultivuje demokracii. To je samozřejmě naprostá pitomost. Kultivovat politické prostředí a učinit z veřejné služby každodenní zkoušku psychické odolnosti jsou dvě dost odlišné věci.
Demokracie totiž potřebuje také lidi, kteří v ní budou ochotni vykonávat veřejné funkce. Lidi vzdělané, pracovité, odvážné, slušné a kompetentní, ale pořád jen lidi, kteří mají své rodiny, zájmy, slabosti, špatné dny a občas udělají rozhodnutí, nad kterým si později sami poklepou na čelo. Jestliže od nich budeme požadovat absolutní dokonalost, zatímco velké části společnosti bude k volbě stačit několik jednoduchých hesel a pořádná dávka drzosti, nemůžeme se příliš divit tomu, jak budou vypadat naše zastupitelstva, parlamenty a vlády.
A třeba bychom si při příštím veřejném rozčarování nad některým z politiků, od kterých očekáváme zázraky, mohli položit jednoduchou otázku: dokázali bychom za stejných okolností sami dělat jeho práci, snášet každodenní veřejné soudy, a přitom zůstat slušnými lidmi? Obávám se, že mnozí z těch nejhlasitějších kritiků by při podobné zkoušce nedohráli ani první poločas.
A zatímco budeme dál hledat Mirka Dušína s odvahou Chucka Norrise, politická hřiště nám v klidu obsadí veksláci, šmejdi a profesionální prodejci nenávisti, kteří žádnými komplexy z vlastní nedokonalosti rozhodně netrpí.
Mirek Dušín totiž existuje jen v komiksu. Veksláci existují doopravdy.
