Když se v březnu 1974 japonský zpravodajský důstojník Hiró Onoda konečně vzdal na filipínském ostrově Lubang, od oficiálního konce druhé světové války uplynulo více než 28 let. Celou tu dobu se skrýval v neprostupné džungli, vedl partyzánskou válku a dál plnil úkol, o jehož platnosti byl neotřesitelně přesvědčen.
Japonská císařská armáda ho na ostrov vyslala v prosinci 1944. Jako absolvent elitní výzvědné školy měl provádět průzkum, narušovat operace Spojenců a pokračovat v diverzi i v případě, že Japonci kontrolu nad ostrovem ztratí.
Když Japonsko v září 1945 kapitulovalo, Onoda odmítl věřit, že je po všem. Letáky shazované z letadel, noviny zanechávané v džungli ani dopisy a fotografie od vlastní rodiny ho nepřesvědčily. Všechno považoval za propracovanou léčku nepřítele, která ho měla vylákat z úkrytu.
Návrat „posledního císařského vojáka“ vyvolal v Japonsku obrovskou senzaci. Příběh muže, který se odmítl vzdát, však měl i svou temnou, krvavou stránku. Onoda a jeho skupina během tří dekád útočili na místní obyvatele a zanechali za sebou desítky mrtvých.
Rozkaz zněl jasně: Nezemřít a nevzdát se
Hiró Onoda se narodil v roce 1922. Za druhé světové války narukoval do císařské armády a prošel výcvikem ve škole Futamata – specializovaném učilišti pro záškodnickou a partyzánskou činnost.
V prosinci 1944 byl odvelen na filipínský ostrov Lubang nedaleko Manily. Japonsko v Tichomoří rychle ztrácelo pozice a Onodovým úkolem bylo připravit půdu pro odpor. Klíčovou součástí jeho instrukcí byl přísný zákaz vzdát se nebo spáchat rituální sebevraždu. Měl zůstat naživu, pokračovat v diverzi a čekat na příchod posil.
Když americké jednotky v roce 1945 ostrov obsadily, Onoda se spolu se třemi dalšími spolubojovníky stáhl hluboko do džungle.
Věděl, že Válka skončila. Považoval to za podvrh
Po formální kapitulaci Japonska 2. září 1945 shazovala spojenecká letadla nad filipínskými ostrovy miliony letáků s výzvou ke složení zbraní. Onodova skupina jim nevěřila – považovala je za americkou dezinformaci.
Nepomohly ani pozdější pátrací akce. Úřady na ostrově zanechávaly aktuální japonské noviny, osobní vzkazy i reproduktory s nahranými hlasy příbuzných. Onoda však nebyl odříznutý od reality v tom smyslu, že by o zprávách nevěděl. O všem četl, ale své vědomí přizpůsobil fanatické víře: tvrdil, že poválečné noviny jsou falzifikáty a Japonsko ve skutečnosti dál bojuje prostřednictvím exilové vlády.
Krádeže, teror a třicet mrtvých civilistů
Čtyřčlenná skupina se v džungli udržovala v neustálé bojové pohotovosti. Vojáci pravidelně čistili zbraně, šetřili municí a přesouvali se mezi úkryty. Živili se tím, co našli v přírodě, ale především kradli dobytek a zásoby místním zemědělcům.
Pro obyvatele Lubangu druhá světová válka neskončila. Onodova skupina podnikala ozbrojené výpady proti filipínské policii i civilistům. Dobový časopis TIME v březnu 1974 uvedl, že skupina je podezřelá ze zabití přibližně 30 Filipínců a zranění desítek dalších. Pro místní tak Onoda nebyl romantickým hrdinou věrným přísaze, ale obávaným teroristou.
Dva mrtví a jeden přeběhlík: Zbyl jen sám Onoda
Čtyřčlenný oddíl se postupně rozpadal. Jako první ztratil nervy Juiči Akacu, který od skupiny utekl a v roce 1950 se vzdal filipínským úřadům.
Šóiči Šimada zahynul v roce 1954 při přestřelce s policií. Poslední Onodův spolubojovník Kinšičí Kozuka byl zastřelen v říjnu 1972, když společně s Onodou pálili zásoby rýže místním vesničanům.
Od roku 1972 zůstal Onoda v džungli úplně sám. Přestože po Kozukově smrti Japonsko vyslalo na Lubang rozsáhlou pátrací výpravu (včetně Onodova bratra a bývalého velitele), nikoho nenašel. Pátrání bylo v roce 1973 oficiálně ukončeno s tím, že Onoda je mrtvý.
Zlom přinesl až mladý hippie a knihkupec
Klíčový obrat nastal v únoru 1974. Mladý japonský dobrodruh Norio Suzuki si předsevzal, že najde „důstojníka Onodu, pandu a sněžného muže – v tomto pořadí“. K překvapení všech Suzuki na Lubangu po pouhých čtyřech dnech Onodu skutečně vypátral.
Důstojník se s ním pod hrozbou zastřelení zkontaktoval, ale vzdát se odmítl. Prohlásil, že kapituluje pouze na přímý rozkaz svého nadřízeného.
Suzuki se vrátil do Japonska a kontaktoval úřady. Ty dohledaly Onodova bývalého přímého nadřízeného, majora Jošimiho Tanigučiho, který v té době pracoval jako obyčejný prodavač v knihkupectví. Taniguči odletěl na Lubang, oblékl starou uniformu a 9. března 1974 přečetl Onodovi rozkaz k ukončení bojové činnosti.
Teprve v tu chvíli Onoda zasalutoval, složil svou funkční pušku Arisaka, munici, ruční granáty a meč. Následující den se v Manila Bay formálně vzdal filipínskému prezidentovi Ferdinandu Marcosovi, který mu s ohledem na okolnosti udělil milost.
Návrat do reality: Odchod do Brazílie a filmový snímek
V Japonsku vítaly Onodu davy jako národního hrdinu a utvořený symbol odhodlání. Onoda však byl ze stavu moderní, konzumní japonské společnosti znechucen. Vydal autobiografii, odstěhoval se do Brazílie, kde se věnoval chovu dobytka, a do Japonska se vrátil až později, aby založil přírodní vzdělávací tábory pro mládež. Zemřel v lednu 2014 ve věku 91 let.
Jeho unikátní osud v roce 2021 ztvárnil francouzský režisér Arthur Harari v oceňovaném tříhodinovém snímku Onoda: Tisíc nocí v džungli, který zahajoval sekci Un Certain Regard na festivalu v Cannes.
Přestože je Onoda nejznámějším případem, nebyl úplně posledním objeveným japonským vojákem. V prosinci 1974 byl na indonéském ostrově Morotai nalezen Teruo Nakamura – voják taivanského původu v službách císařské armády, který v izolaci přežíval ještě o několik měsíců déle.
