Z demonstrace proti Motoristům až na policii
Dokumentaristka a aktivistka Remundová se dlouhodobě věnuje společenským tématům a boji proti rasismu. O to absurdnější jí připadá, že se sama stala terčem obvinění z nacistického pozdravu.
Vše začalo fotografií z demonstrace proti působení Motoristů na ministerstvu životního prostředí. Remundová na snímku zvedá ruku, což někteří uživatelé sociálních sítí začali vykládat jako hajlování. Sama tvrdí, že pouze usměrňovala účastníky a ukazovala jim, kam se mají přesunout.
„Opravdu tamhle, prosím vás, zprava doleva se přesuňte,“ popisuje situaci, při níž fotografie vznikla.
Kvůli trestnímu oznámení podle svých slov podávala vysvětlení policii v pražské Bartolomějské ulici. Přinesla přehled své dosavadní činnosti, která zahrnovala práci koordinátorky aktivismu v Amnesty International i filmové projekty o vztazích mezi romskou a neromskou společností.
„Jestli já jsem byla označená za neonacistku, tak jsem možná byla jedna z nejlíp maskovaných neonacistek,“ glosuje obvinění.
S Hollanem rozebírá také rozdíl mezi skutečným nacistickým pozdravem, jeho ironickým použitím a obyčejným gestem vytrženým z kontextu. Podle Remundové rozhoduje právě kontext a samotná zvednutá ruka automaticky neznamená hajlování.
Výhrůžky smrtí a strach o děti
Zpočátku ji podle jejích slov překvapovalo především množství sdílení fotografie. Postupně ale přibývaly komentáře, které už s politickou kritikou neměly mnoho společného.
„Vyhrožovat někomu smrtí, když máš doma malý děti, není úplně velká sranda,“ říká Remundová.
Nenávistné zprávy přitom nezažila poprvé. Vzpomíná na dobu, kdy veřejně hájila právo muslimů na modlitebny. Chodily jí tehdy výhrůžné SMS a bála se chodit domů kolem garáží, kde na ni podle jedné ze zpráv měl někdo čekat.
Současná zkušenost je však podle ní náročnější. Má dvě dospívající děti, které už samy používají sociální sítě a mohou se s útoky na matku setkat.
„Snažíš se sebe sama uklidnit, že to nikdo z nich nemyslí vážně,“ popisuje.
Přiznává, že přemýšlela, zda by nebylo jednodušší stáhnout se z veřejného života. Upozorňuje ale, že právě toho mohou autoři podobných útoků chtít dosáhnout.
V rozhovoru proto zdůrazňuje rozdíl mezi legitimní kritikou a výhrůžkami násilím. Ostrý nesouhlas s vlastními názory je podle ní součástí veřejného působení. Vyhrožování zabitím však považuje za hranici, kterou nelze omlouvat svobodou projevu.
Diagnóza po čtyřicítce vysvětlila, proč byla celý život jiná
Druhá polovina podcastu přináší výraznou změnu tématu. Remundová otevřeně popisuje zkušenost s ADHD, které u ní bylo rozpoznáno až v dospělosti.
Když se rozhodla o diagnóze veřejně mluvit, někteří lidé ji podle jejích slov varovali, že tím může ohrozit vlastní kariéru. Obávali se, že přestane dostávat nabídky na moderování a další práci. Remundová však považuje sdílení osobní zkušenosti za důležitou součást osvěty. Sama totiž dlouho netušila, proč se v některých situacích cítí jinak než ostatní.
Vzpomíná na dětství na jižní Moravě, kdy byla velmi aktivní, neustále něco organizovala, mluvila a potřebovala se projevovat. Zatímco podobné chování u chlapců bývalo přijímáno s pochopením, ona podle svých slov často slýchala napomenutí.
„Takhle se nevdáš, holka,“ vybavuje si jednu z reakcí okolí.
V rozhovoru se zamýšlí nad tím, jakou roli při pozdním rozpoznávání ADHD u žen mohou hrát společenská očekávání. Sama měla pocit, že musí své chování neustále tlumit a přizpůsobovat se představě, jak má vystupovat dívka nebo žena.
Co všechno mohlo být jinak
Zjištění diagnózy pro ni neznamenalo jen úlevu. Přineslo také otázky, zda některé životní zkušenosti nemusely být tak bolestivé.
„Představuješ si spoustu možných scénářů, že to mohlo být líp. Mohlo být jinak,“ říká.
Přemýšlí například o tom, jak by její dětství vypadalo, kdyby okolí rozumělo jejím potřebám. Vzpomíná na nucené spaní ve školce i na opakované výtky, že je příliš hlučná nebo aktivní.
Mrzí ji také, že o diagnóze nevěděla, dokud ještě žila její matka. Uvažuje, zda by dřívější podpora mohla změnit její vztahy, sebevědomí nebo zkušenost s mateřstvím.
Remundová mluví i o depresích, úzkostech a návykových látkách. Přiznává, že se léčila ze závislosti na nikotinu a před několika lety přestala pít alkohol, protože jí podle jejích slov ubíral energii.
Zdůrazňuje také, že neexistuje jedno řešení pro všechny lidi s ADHD. Medikace může být užitečná, ale důležitou roli podle ní hrají i životní prostředí, podpora okolí a individuální potřeby.
Od ADHD k pervitinu a obavám z fentanylu
V závěru rozhovoru Hollan propojuje téma ADHD se svou prací v oblasti drogové politiky. Mluví o snaze prosadit dostupnější substituční léčbu závislosti na pervitinu a zmiňuje využití některých léků předepisovaných také při ADHD, například Ritalinu nebo Concerty.
Podle Hollana by odborně vedená léčba mohla části lidí pomoci omezit závislost na nelegálních drogách. Varuje přitom před rizikem většího rozšíření fentanylu v Česku a podle něj nedostatečně postupuje ministerstvo zdravotnictví. Jde o jeho argumentaci v podcastu, nikoli o potvrzení, že taková léčba představuje univerzální řešení.
Remundová jeho snahu podporuje a rozhovor uzavírá vtipem, který vrací debatu k úvodní kontroverzi. Pokud kvůli tématu vznikne demonstrace, ráda se přidá. Tentokrát prý ale bude mít ruce dole.
Celý rozhovor najdete v podcastu stejně tak jako celou nabídku VLN najdete tady
