Percy Glading netušil, že se právě chystá do vězení.
Když v podvečer 21. ledna 1938 zamířil k londýnskému nádraží Charing Cross, měl před sebou zdánlivě jednoduchý úkol. Od zaměstnance zbrojovky Woolwich Arsenal měl převzít balík s tajnými vojenskými dokumenty, odnést ho do bezpečného bytu a nechat vyfotografovat. Kopie pak měly putovat do Sovětského svazu.
Všechno měl připravené. Včetně bytu, který pro něj obstarala spolehlivá sekretářka Olga Grayová.
Právě v tom byl problém.
Olga totiž nebyla oddanou komunistkou, za kterou ji Glading považoval. Ve skutečnosti pracovala pro britskou kontrarozvědku MI5 a o schůzce na nádraží už stihla upozornit úřady.
Když Glading převzal hnědý papírový balík od zaměstnance zbrojovky Alberta Williamse, zasáhli policisté v civilu. Oba muži byli zatčeni.
Jak popisuje britský Národní archiv ve studii založené na odtajněných dokumentech MI5, vyvrcholila tehdy operace, která se připravovala několik let. Její nejdůležitější postavou byla žena, kterou by si většina lidí s tajnými službami nejspíš vůbec nespojila.
Sekretářka místo Maty Hari
Olga Grayová se narodila v Manchesteru, do roku 1931 žila v Birminghamu a živila se jako sekretářka. Její otec pracoval jako noční redaktor deníku Daily Mail. V roce 1931, kdy ji získala MI5, jí bylo přibližně pětadvacet let.
Za jejím náborem stál Maxwell Knight, jeden z nejvýznamnějších organizátorů britské kontrarozvědky.
Knight měl na špionáž praktický pohled. Nevěřil na metody Maty Hari, tedy na svádění důstojníků cizích rozvědek. Zajímali ho především ti, kdo dokážou nenápadně proniknout do organizace, získat důvěru a vydržet tam dost dlouho na to, aby přinesli ovoce.
Podle něj měly ženy ve špionáži jednu podstatnou výhodu, zvlášť pokud uměly pracovat v kanceláři. Sekretářky seděly u korespondence, přepisovaly dokumenty, organizovaly schůzky a slyšely rozhovory, které by se před cizím člověkem nikdy nevedly.
V dokumentu z roku 1945, který uchovává britský Národní archiv, Knight zdůrazňoval, jak cenné jsou pro zpravodajskou práci ženy s kancelářskými schopnostmi. Olga byla přesně takovou ženou.
Její úkol byl jasný: proniknout mezi britské komunisty a zjistit, jaké vazby mají na Moskvu.
Komunistka, která komunistům nevěřila
Olga byla podle spisovatelky Rachel Horeové, která její život zkoumala při přípravě románu „A Beautiful Spy“, přesvědčenou konzervativkou. Ke komunistické ideologii tedy měla v běžném životě daleko.
To ovšem nikdo z jejích nových známých neměl poznat.
Knight jí doporučil, aby nikam nespěchala. Neměla se vydávat za zkušenou revolucionářku, ale za obyčejnou mladou ženu, která sympatizuje se Sovětským svazem a chce se dozvědět více.
Začala proto navštěvovat schůze organizace Přátelé sovětského Ruska (FOSR), později známé jako Přátelé Sovětského svazu. Brzy se jí jeden z organizátorů zeptal, zda by nechtěla pomáhat s kancelářskou prací. Olga souhlasila.
A pak už stačilo dělat to, co uměla nejlépe: psát na stroji, vyřizovat korespondenci, být spolehlivá a nikomu nepřipadat podezřelá.
Postupně se dostala do dalších levicových organizací a nakonec do blízkosti vedení Komunistické strany Velké Británie. Seznámila se s jejím generálním tajemníkem Harrym Pollittem i s Percym Gladingem, dlouholetým komunistickým funkcionářem. Teprve potom sama vstoupila do strany.
MI5 tak měla člověka přímo uvnitř organizace, kterou britské úřady považovaly za bezpečnostní hrozbu.
V Indii už nešlo o hru
V roce 1934 přišla nabídka, která ukázala, jak moc jí komunisté důvěřují. Harry Pollitt chtěl, aby odcestovala do Indie a předala zprávy tamním komunistickým představitelům.
Olga souhlasila. Jenže zatímco v londýnských kancelářích dokázala působit sebejistě, v Bombaji na ni dolehl strach. Neustále se obávala zatčení a začala si uvědomovat, jak nebezpečnou práci vlastně vykonává.
Podle životopisce Maxwella Knighta Henryho Hemminga už po této cestě svou tajnou činnost nedokázala vnímat jako dobrodružství. Hemming její příběh zpracoval v knize „M: Maxwell Knight, MI5’s Greatest Spymaster“ a v článku pro Daily Mail ze září 2017.
Po návratu do Londýna přesto přišel další kariérní postup. V roce 1935 se stala osobní sekretářkou samotného Harryho Pollitta.
Pro MI5 to byla mimořádná výhra. Pro Olgu už o něco méně.
Roky předstírání a neustálého napětí se podepisovaly na jejím zdraví. Nikomu z rodiny nesměla říct, co skutečně dělá. A lidé, které sledovala, se mezitím stávali jejími přáteli.
V roce 1935 už toho měla dost. Knightovi oznámila, že chce se špionáží skončit a vrátit se k obyčejnému životu.
Knight souhlasil a požádal ji, aby alespoň s Gladingem a Pollittem zůstala v kontaktu. A právě to rozhodlo o jejím návratu.
Byt, který platili komunisté a sledovala MI5
V únoru 1937 se Olga sešla s Percym Gladingem při obědě. Ten měl neobvyklou prosbu. Potřeboval, aby si na své jméno pronajala byt, kde by mohl pořádat soukromé schůzky se spolupracovníky. Veškeré náklady měla hradit komunistická strana.
Pro Gladinga to byla ideální dohoda. Olga byla spolehlivá, znali se dlouho a neměl důvod jí nedůvěřovat.
Pro MI5 to byla příležitost, která se neodmítá.
Olga o nabídce informovala Knighta. Ten ji přesvědčil, aby souhlasila, a pomohl jí najít vhodný byt na adrese 82 Holland Road v londýnském Kensingtonu.
Glading si tak obstaral tajné pracoviště. Netušil však, že jeho nominální nájemnice o něm pravidelně informuje britskou kontrarozvědku.
Brzy začali do bytu chodit návštěvníci. Nejprve tajemný pan Peters, později dvojice vystupující jako manželé Stephensovi.
Olga postupně zjistila, že byt neslouží jen ke schůzkám. Jeho hlavním účelem bylo fotografování tajných dokumentů, které pocházely ze zbrojního závodu Woolwich Arsenal.
Glading tam dříve pracoval. V roce 1928 ale přišel o zaměstnání kvůli svému členství v komunistické straně, protože britské úřady považovaly působení komunistů v citlivých vojenských provozech za bezpečnostní riziko. Ke zbrojovce se vrátil jinak, prostřednictvím lidí, kteří v ní stále pracovali.
Podle archivních záznamů MI5, které zpřístupnil britský Národní archiv, byli manželé Stephensovi napojeni na sovětskou rozvědku. V bytě se testovalo fotografické vybavení, které mělo umožnit kopírování získaných vojenských materiálů.
Jeden balík, několik zatčení
Na podzim roku 1937 manželé Stephensovi odjeli do Moskvy, Glading však ve špionážní činnosti pokračoval. Dne 21. ledna 1938 Olze při obědě prozradil, že potřebuje naléhavě vyfotografovat další dokumenty. Později téhož dne zjistila, že si je má večer převzít na nádraží Charing Cross, a okamžitě to oznámila úřadům.
Když Glading od zaměstnance zbrojovky převzal balík s tajnými vojenskými výkresy, policisté ho zatkli. Následovaly domovní prohlídky a další zatčení.
Před londýnským soudem Old Bailey nakonec stanuli čtyři muži. Glading dostal šest let vězení, Albert Williams čtyři a George Whomack tři roky. Charles Munday byl osvobozen, jak uvádí britský Národní archiv.
Olga u soudu vystupovala pod označením „slečna X“. Její skutečné jméno zůstalo utajeno, pozornosti médií však neunikla. Americký časopis Time popisoval především její krátce střižené blond vlasy, černé šaty a kožešinovou štólu. Málokdo přitom tušil, jakou psychickou daň si její práce vybrala.
Musela navíc svědčit proti muži, kterého si podle některých historiků skutečně oblíbila. Glading jí to ale zřejmě neměl za zlé. Při výslechu ve věznici Maidstone v říjnu 1939 uvedl, že vůči slečně X nechová žádnou zášť, jak dokládají archivní záznamy MI5.
Pět set liber a nový život
Po procesu pozvala MI5 Olgu do londýnského hotelu Ritz, kde dostala poděkování a šek na 500 liber. Její krytí bylo prozrazeno, a tím skončila i její špionážní kariéra.
Během druhé světové války podle Hemminga pracovala jako řidička sanitky. Později se provdala za kanadského důstojníka, založila rodinu a odstěhovala se do Kanady, kde začala nový život pod jiným jménem. Zemřela v roce 1990, jak uvádí Horeová, kterou její osud inspiroval k románu „A Beautiful Spy“.
Olga přitom nepotřebovala zbraň. Na rozdíl od slavné Maty Hari nemusela své cíle ani svádět. Stačilo, že si dokázala získat důvěru lidí, které měla sledovat. A to natolik, že jí sami svěřili provoz svého tajného pracoviště.
